Rok poté: Trekování v pohoří Haghier
Po roce nás opět přivítal ostrov Sokotra svým azurovým mořem, oslnivými plážemi a smečkami koz pochutnávajícími si na igelitových pytlících. Program našich následujících dní byl jasný: navštívit co nejvíc přátel v Hadibu i jinde a vyrazit na pořádný horský trek ve vnitrozemí ostrova. Rozhodla jsem se tak trochu z nostalgie pro túru z wádí Deneghen na Firmihin, což byl loni můj poslední výlet na Sokotře před evakuací z Jemenu. Trasa je to příjemná a může nás na ní snadno doprovodit Abu Ramzi s velbloudem, který ponese naše vybavení.
Haghier ve vlastních stopách
Třídenní trek jsem si v paměti uchovala jako radostnou procházku snadným terénem plnou smíchu, kvetoucích rostlin a krásných výhledů. Jenže jsme ji loni absolvovali na počátku března, kdy se počasí dost lišilo od té výhně, co nás mučila nyní v květnu. Přijeli jsme totiž nejen do nejteplejšího období roku těsně před začátkem monzunových větrů, ale navíc do jednoho z nejsušších roků za poslední dobu. Ostrov byl vyprahlý na smrt. Sluneční žár připravil většinu rostlin o listy, nebylo se kam schovat do stínu. Z vodních bazénků ve wádí Deneghen zůstaly jen hluboké suché díry mezi horkými balvany.
Abu Ramzi na nás tentokrát čekal s velbloudem Červenáčkem. Na cestu jsme s naloženým zvířetem vyrazili v 7:30, ale už tehdy byl pořádný pařák. Vlastně jediné příjemné chvíle skýtal den ráno do 6. hodiny, než vyšlo slunce, a pak až po soumraku. Pomalu jsme ve zničujícím slunci stoupali wádím a bojovali s přehřátím oganismu. Kde se tu vzal ten těžký táhlý výstup? Vždyť jsem si to celé pamatovala úplně jinak!
Nejsušší rok na Sokotře
Po cestě jsme potkali vesničana Ahmeda s desetidenním kůzlátkem, který je nesl nahoru do sedla Adho Dimelo. Matka kůzlete totiž kvůli suchu nemá mléko. Proto je Ahmed nese do hor, kde kůzle dostane mléko od krav, jež se tam pasou na posledních čerstvých pastvinách. Při odpočinku ve stínu draceny (v této době jediný strom s košatou korunou, který na Sokotře dával kvalitní stín) jsme si s neohrabaným kůzlátkem hráli. Máme ale podezření, že nahoře v sedle jsme je týž večer dostali k večeři. S obrovským kopcem rýže nám totiž naservírovali malé křehké kostičky, na kterých nebylo skoro žádné maso. Snědli jsme tedy žíly a vycucali morek, abychom z toho aspoň něco měli.
V sedle Adho Dimelo jsme rozbili stany u kamenných baráčků, v nichž přebývají pasáci dobytka. Protože je zrovna víkend, poflakuje se tu skupinka mladíků, kteří sem prchli z úmorného horka Hadiba. Jsme šťastní, že jsme dnešní výstup nakonec zvládli, a užíváme si jasné noci těsně před úplňkem. Nad hlavami nám krouží rorýsi. To je prý znamení, že bude pršet. Inšallah, dá-li bůh, obracejí Sokotránci prosebně oči k nebi.
Kravská idyla v Adho Dimelo
Další den časně ráno si užíváme snídani u našich stanů, když nás obklopí stádo krav. Zabrali jsme jim totož jejich obvyklé raní místo pastvy. Sokotránské krávy jsou malého vzrůstu a dost plaché. Jakmile se pokusím přiblížit, kráva o krok ustoupí a začne si mě prohlížet úkosem, s rohem namířeným přímo na mě.
V plánu byl dopolední výstup na vrchol Fere, ale se Štěpánem si raději dopřáváme klid. Já tam koneckonců byla loni. Pierre vyráží sám s jedním z místních kluků a dávají celou túru v rekordním čase. Stejně se dá seriózně někam chodit jen do úderu jedenácté hodiny. Pak už je sluneční žár tak ostrý, že je radno schovat se někam do stínu a přežít poledne vleže se skleničkou pořádně oslazeného čaje. Zpět na stezku je nejlepší vylézt až po 3. odpoledne.
Dnes je však poměrně pod mrakem, a tak vycházíme již v jednu hodinu. Čeká nás sestup a pak výstup ještě přes jedno sedlo do wádí Azaqalo. Je dnes sice dost dusno, ale se včerejšími muky při stoupání se dnešní trasa nedá vůbec srovnat. Nejvíc z nás dnes trpí velbloud Červenáček, který se jen stěží vleze na kozí stezku klikatící se prudkým svahem dolů. Pravou přední sametovou bačkůrku má do krve odřenou od ostrého kamene.
No bacteria
Ve wádí Azaqalo jsme zakempovali na stejném místě jako loni. Jezírko je sice značně vyschlé, ale stále se v něm dá koupat. Štěpán vede starostlivé řeči o larvách, které ze stojaté vody vlezou člověku do kůže, ale jsme tak ulepení, že přehnaná opatrnost jde stranou. Po báječné koupeli si v jezírku vypereme naše zpocená trička a pak na naše místo nastoupí Abu Ramzi s konvicí a nabere vodu na čaj. „Vidíš, ty ses v tom bál koupat a teď to budeš pít,“ směju se nahlas.
Sami hned naši debatu tlumočí Abu Ramzimu a vyhání ho z jezírka. Velbloudář před námi demonstrativně všechnu vodu zase vyleje a běží kamsi proti proudu. Vrací se s plnou konvicí, kterou přesvědčeně strká každému pod nos: „Vidíš tam snad nějakou bakterii?“ Abu Ramzi si zřejmě myslí, že taková bakterie je stejně velká jako krab.
Cesta k dracenám na Firmihin
Další den se ploužíme vyprahlým wádím až k místu, kde začneme stoupat na Firmihin. Vedro k zbláznění. Potkáváme šejcha místní vesnice, který se sice odmítá nechat vyfotit, ale na potkání nám v sokotránštině zarecituje báseň o dívce a džinovi.
| Dívka kráčí na sklonku dne horami se stádem ovcí a kozou. Zastaví ji džin a chce se jí zmocnit. Chytré děvče však začne své koze zpívat píseň, ve které se ptá, co ten džin asi chce, a líčí, že na ni doma čeká milující rodina. Džinovi se melodie líbí a začne písní dívce odpovídat. Takto zabaveni spolu kráčejí, až dívka bez úhony dosáhne svého domu. Hloupý džin je obelstěn. |
Vydrápali jsme se na Firmihin s dracenovým lesem čítajícím statisíce těchto prazvláštních stromů. Bylo příjemné vidět, že starý Noah a jeho manželka jsou stále živi a zdrávi. Stejně jako loni nám zchváceným ve stínu košaté draceny nalili čaj a chtěli slyšet novinky ze světa lidí. Po obědě jsme si zdřímli v jejich chudé špinavé chatrči, kde se ve škvírách zdí sestavených z kamenů míhaly stíny myší a na hřebíku nepochopitelně visela nákupní taška s nápisem Paris.
Úprk z wádí Dirhor
Vpodvečer scházíme do wádí Dirhor, kde už nás čeká auto s čerstými zásobami. Hurá, k večeři jsou špagety! Proslulé zelenomodré jezírko Dirhoru letošní sucha příliš nepoznamenala. Je to rozkoš do něj skočit. Při západu slunce z jeho vod začaly vylézat desítky, snad stovky krabů. Mezi rozpálenými skalami je velmi dusno. Proto se na noc ani neobtěžujeme lézt do stanu.
Do půlnoci nás silně žrali komáři, pak jejich útok náhle ustal. Sotva se nám podařilo konečně pořádně usnout, probudilo nás krápání. To brzy přešlo v pořádný slejvák. Alhamdulllilah, prší! Snažíme se před Sokotránci předstírat, že z toho máme radost... ale taky to sakra mohlo ještě jeden den počkat. Prcháme do stanu.
Za chvíli je po dešti.
Jenže za slabou hodinku se rozprší znova.
Firmihin nahoře úplně zmizel v mlze, zřejmě tam pořádně leje. Ačkoli ostatní sokotránští hoši jsou v klidu a chtějí dospat rána, Abu Ramzi bije na poplach. Zaprvé nás tu dole ve wádí může smést příval vody z Firmihinu, zadruhé v mokru auto nevyjede po nezpevněné strmé silnici. A tak si ve dvě ráno dáváme noční evakuaci. Zrovna se dost rozpršelo. Auto šplhá pomalu nahoru jak chameleon. V jednom kritickém místě to už podkluzuje, kola se zavrtávají do rozměklé hlíny. S pomocí křovin podložených pod pneumatiky však nakonec vyvázneme.
Zbytek noci trávíme v domku na Shibahonu. Abu Ramzi tam v noci zaklepal na dveře, místní spáči se bez velkých řečí posunuli do rohu a my si polehali na podlahu vedle nich. Sucho a pohoda.
Ráno ve vesnici Shibahon
Štěpán ráno nemůže dospat, a tak se už v 5:00 prochází po vesnici. Ke značnému pozdvižení místních obyvatel – koukejte, přes noc se nám tady vyloupl farangi (cizinec)! Ještě více zmateny jsou z něj místní kozy, naučené právě v tuto hodinu přijít do vsi nechat se podojit. Zvířata na Štěpána útočí ze všech stran a nechápou, proč on je zděšeně odhání.
Noční déšť je velkou senzací, o níž se mluví celý následující den. Počasí však zůstává nadále stejně horké. Proto se rozhodujeme zrušit plány na další trek v oblasti Skandu a raději ustupujeme na nádherné písečné pláže západní části Sokotry. Vždyť nejet na Shouab by byl hřích!
Článek o stejném treku v roce 2011 si přečtěte ZDE.
|
Trekování s Abu Ramzim a jeho velbloudem Abu Ramzi nabízí tři- až šestidenní treky ve vnitrozemních horách nebo přechody ostrova. Výhodou je, že ho všude dobře znají, takže zařídí večeři či přespání přímo u místních lidí. Zvládá základy angličtiny. Dle obecně platné domluvy sokotránských kmenů si musíte na místní treky vzít lokálního průvodce z vesnice, jíž dané území náleží (např. na výstup na Fere). Obvyklá cena je 3000 – 4000 YR za průvodce. Cena velblouda s velbloudářem za den: 4000 YR Pokud netáhnete moc krámů, stačí jeden velbloud na tři osoby.
|
