Sana’a v roce 12
A je to konečně tady. Po roce se vracíme do Jemenu, do země vonící mrtvolami koček a omamným kadidlem, která nám až do Arabského jara byla milovaným domovem (až na pár slabých chvilek, ale to si člověk zanadával a zase bylo dobře). Přilétáme z Istanbulu s hodinovým zpožděním, letadlo klesá už půl hodiny a pod námi stále žádná světla. Dosedáme do tmy. Jakmile se otevřou dveře Boeingu, dolehne k nám známá vůně vyhnívacích nádrží čističky umístěné hned vedle přistávací dráhy, a my definitivně poznáváme, že jsme skutečně v Sana’a. Ukazuje se, že v metropoli nejde elektrika, a tak svítí jen letiště a Sálehova mešita za 60 miliónů dolarů. Jakmile vyjdeme před letištní budovu, zhasne i ta. Stojíme v temnotě obklopeni halekajícími postavami Jemenců s hlavami ovázanými šátkem a džambíjou za pasem. Tak tohle je dnešní Sana’a. Doufám, že v řídící věži mají generátor.
Na ulici jsme se ale málem nedostali. Hned za okýnkem pasové kontroly totiž jako vždy postává tajnej v civilním oděvu, který nám dřív vždy jen nakoukl do pasu a pustil nás dál. Tentokrát nám ale pasy odebral. Navíc má spoustu arabských otázek, o angličtině asi nikdy neslyšel. Klíčový je dotaz, s jakou agenturou přijíždíme. Pohotově sypu z rukávu Socotra Eco-tours. Obávám se, že tvrzení, že jsme nezávislí cestovatelé, by ho neuspokojilo a dost možná by nás nechal zkysnout deset hodin v tranzitu. Nakonec souhlasí, že taxíkem odjedeme do hotelu trochu se prospat před naším poledním letem na Sokotru.
Pak ještě jednoduchým trikem s letištním zřízencem získávám svůj batoh odstavený na stranu a označený křídou načmáranými křížky – znamení, že v batohu je něco podezřelého a je nutné ho před bezpečáky vybalit. Křída lze naštěstí docela nenápadně oprášit, a tak procházíme nepozorovaně ven. To šlo hladce. (Byl to dalekohled, který jsme vezli na Sokotru jako dárek).
Po apokalypse
Sana’a v posledním roce zakusilo řadu těžkých zkoušek. Lidem došly peníze, ztratili práci, dochází jídlo, přestala platit pravidla. Proto nechceme vlézt do auta jen tak někomu a snažíme se vzít si oficiální taxislužbu Raha. Odrážíme útoky soukromých taxikářů a domáháme se žlutého taxíku. Brzy po nastoupení do vozu nám dochází, že Raha jako firma už zřejmě přestala existovat a řidiči taxíky nejspíš rozkradli. Dřív jezdíval Raha personál v nažehlených uniformách, dobře se vyznal ve městě a vozy byly čisté. Náš dnešní řidič je špinavej vyžvejkanec, na sobě má otrhané hadry, na zadním sedadle ještě teplý pelech z dek. A vůbec netuší, kde je proslulý hotel Arabia Felix.
To my moc dobře víme. Jenže noční metropole je v půl třetí ráno celá zhasnutá a na obvyklých trasách jsou zátarasy. Z hlavní silnice sjíždíme kamsi do výmolů. Je tohle ještě taxi, anebo už je to únos? Ulice Sana’a bývaly živé v jakoukoli noční hodinu. Dílny lemující cestu zářily, kolem posedávaly skupinky mužů závislých na kátu, kteří nemohou spát. Dnes je město tiché a prázdné. Nikde ani noha. Svítí možná tři okna. Všechno najednou působí jinak. Padá na nás tíseň. Myslela jsem si, že takhle to tady bude vypadat až v roce 2025, kdy Sana’a dojde voda.
Je tady někdo?
Ve tmě je těžké najít i hotel Arabia Felix, přestože k němu v Saile (vydlážděné koryto řeky protínající centrum města) vede cedule. Ale najděte ji v té tmě! Taky hotel vypadá zavřeně. Nikde jediné světýlko. Bušíme zoufale na železná vrata. V téhle situaci by se nám nechtělo bloudit starým Sana’a se všemi penězi a doklady... Naštěstí brzy přibíhá personál. Vypadá spíš jako člen gangu, který hotel právě přepadl. Nicméně jeho jemenská pohostinnost je odzbrojující a uklidňující.
Chlapík startuje generátor, který se rozeřve do ticha noci. Prý jsou tu dnes kromě nás dva další turisté. Světlo v koupelně nejde, i když se do něj snaží našroubovat žárovky z volných pokojů. Máme čelovky, a tak ho posíláme spát. Na tohle jsme přeci připraveni.
Než se všichni umyjeme, začne mešita svolávat k ranní modlitbě. Ó, jak nám tohle zpívání minaretů chybělo! K prvnímu hlasu se přidávají další a další, až se kakofonie nese celým městem. Okouzlení záhy střídá panika – kolik že je to vlastně hodin?? Neměli by hrát až za hodinu? Posouvá se oproti Istanbulu čas nebo ne? Sakra v kolik máme být na letišti? Výsledkem je, že si pro jistotu posouváme hodinky ještě o hodinu dopředu. Ráno samozřejmě zjišťujeme, že to bylo zbytečné, ale aspoň máme hodinu k dobru, kterou využijeme k procházce starým Sana’a.
Nový den ve starém Sana‘a
V denním světle vypadá město mnohem přívětivěji. Děti pobíhají v uličkách, z kuchyní se cítit ranní foul (vařené fazole), stísněnými nárožími se snaží projet široká auta se zběsilými řidiči. Přesto je ve starém Sana’a mrtvěji než dřív. Průčelí hotelu Taj Talha má omlácený nápis a celá budova vypadá zavřeně. Je dopoledne, ale spousta krámků vůbec neotevřela. Nepotkáváme jediného cizince. Ze stěn domů zmizely podobizny sesazeného Sáleha a jen opatrně je nahrazují plakáty se současným prezidentem Hádím. Je vidět, že Jemenci si nechtějí hned zase zadat. U staré mešity dokonce visí leták Turistické policie v angličtině vyzývající k oznámení případů obtěžování ze strany místních obyvatel. Turistů je tady teď pět a půl, tak si jich musejí patřičně vážit.
Na Sokotru nám to letí v poledne. Cestou na letiště projíždíme čtvrtí Hasaba, kde se odehrávaly boje mezi muži šejcha Ahmara a provládními jednotkami. Řidič nám ukazuje rozstřílené baráky, vyhořelou výškovou budovu Yemenia Airways, z níž zbyl jen začernalý skelet. Míjíme budovu ministerstva vody a životního prostředí, kde náš projekt míval kancelář. Okna směrem do ulice jsou vymlácená.
Budovu Yemenie jsme si při příštím pobytu v Sana’a (na zpáteční cestě ze Sokotry) chtěli vyfotit. Nechali jsme u ní zastavit taxík a vyskočili ven s foťáky. Jenže v tu chvíli kolem projíždí auto s Ivošem s Lubošem, kteří navštívili Sokotru ve stejném termínu jako my. Mávají rukama a volají: „To si nesmíte fotit! Někdo vás střelí do nohy!“ Člověk je nastartovaný na zvýšenou obezřetnost a automatismy zareagovaly dřív, než jsem stačila vyhodnostit, jaká to je pitomost. Spoušť jsem nezmáčkla. V odjíždějícím taxíku už lituju, že jsem se nechala tak hloupě vyvézt z míry. Hochům se vtípek vážně povedl.
Zpět k Yemenii se už ale nevracíme, neboť nás čeká sanánský bazar a jeho nesčetná lákadla.
Nákupní horečka v Sana‘a
Konečně si můžu pořídit všechny ty věci, jejichž nákup jsem plánovala, až budu z Jemenu odjíždět. Jenže před rokem se to nakonec všechno zvrtlo tak rychle, že jsem se evakuovala s téměř prázdnýma rukama.
Náš shopping list na zpáteční zastávce v Sana‘a zahrnoval všechny zásadní oblasti jemenské reality: šíša (vysoká alespoň metr), datle (6 kg), džezva, konvice na čaj, jemenské kafe Al Kubus, stříbrné a jantarové šperky, mističky na bisbes (pálivá omáčka), pistácie, tradiční šátek, jímž si Sanánky zakrývají obličej, ... tyto cenosti přibyly ke koření, sklenicím medu, kilu sladkých brambor, hliněnému stromečku zdobenému dračí krví a několika darovaným šátkům, jimiž jsme naše batohy naplnili již na Sokotře.
Vůbec poprvé se nám v Sana’a hned několikrát stalo, že prodavači odmítli smlouvat. Taky nás překvapila nízká cena kátu. Slušnou porcičku oblíbeného červeného kátu, který jsme žvýkávali na Sokotře, jsme přímo na kátovém súqu ve starém Sana’a pořídili za pouhých 300 riálů. A ještě jsme k tomu dostali další pytlík za 200 riálů! Kdosi říkal, že ceny kátu šly dolů, protože Jemencům prostě docházejí peníze...
Generátorová džungle
Jakmile se začalo stmívat, před každým krámkem se rozeřval generátor. Sana’a je bez proudu a celé město jede na tyhle malé bestie, které vydávají úděsný řev a smrad. Příjemná procházka se postupně proměnila v třeštící hrůzu, při které nám docházel kyslík. Vše vyvrcholilo večeří v milované pouliční žrádelně Matam Socotra, kde jsme byli usazeni hned vedle výfuku generátoru. Jídlo bylo výtečné, ale my se přiotrávili výpary. Sana’a leží ve výšce 2500 metrů na mořem a generátory tu lidem berou už tak dost řídký vzduch. S takovou se tohle město dřív udusí, než mu dojde voda.
A tak raději prcháme na letiště ke zpátečnímu letu do Evropy. Náměstí Tahrír je plné vojenských stanů, v nichž se válejí špinavci. Jsou to příznivci sesazeného prezidenta Sáleha, kterým Sálehovci dodnes rozdávají zadarmo kát i peníze. Nejspodnější vrstva nevzdělaných ubožáků, kteří se nechají utáhnout na vařené nudli. Před svým odstoupením prý Sáleh podepsal 60 tisíc nových pracovních míst ve státních službách. Vzdělaní Jemenci si uvědomují, že to udělal proto, aby nové vládě ztížil život. Jenže v Jemenu je pořád 43 procent lidí, kteří neumějí ani číst... Odpoledne jsme se na Tahríru procházeli a Sálehovi žvýkající příznivci se nechávali nadšeně fotit. Teď ve tmě už se jim raději vyhýbáme. Člověk neví, co od nich může čekat.
Kolik trpělivosti bude třeba
Na mezinárodním letišti v Sana’a během našeho čekání třikrát vypadl proud.
Návštěva Sana’a po arabském jaru byla příjemná i mrazivá zároveň. Bylo skvělé vidět, že staré Sana’a stále stojí nedotčeno, že lidé dál žijí své životy s příznačnou dávkou jemenského humoru a bláznovství. Že tak pokorně přijímají skutečnost, že není elektrika, zatímco na prezidentské volby jediného kandidáta vláda vyplácala 48 miliónů dolarů. Že je jako každý rok sezóna sladkého manga a že Národní muzeum je stále otevřeno. Že je cizinec na ulici nadále vítán. Přesto nás mrazilo z toho, jak pár ambiciózních idiotů dokáže zemi poznamenat. Jak dlouho to bude trvat, než se z tohohle Jemen oklepe?
Ceny v Sana'a - květen 2012
Kurz: 1 USD = 214 YR
Taxi centrum města - letiště: 4000 YR
Arabia Felix hotel single/double/triple: 30/35/45 USD
Snídaně v Arabia Felix: 1000 YR (ubohá, vyplatí se zajít si za roh na foul)
Džusárna Tahrír - medium melounový džus: 150 YR
Plechovka Coly: 100 YR
1 kg datlí kvalita no.1: 700 YR
Mango 1 kg: 400 YR
Voda v petce 0,7 l: 70 YR
