Trekování v pohoří Haghier
U moře to znám na Sokotře dobře, ale nitro sokotránských hor mi dosud zůstává utajeno. Proto mě mrzelo, že se nemůžu připojit ke skupině českých turistů na pořádný trek. Mí sokotránští přátelé pro mě však náhradou zorganizovali výšlap s velbloudem – koneckonců za pár dní už můžu být z Jemenu otřásaného protesty evakuovaná, takže si ten čas mezitím musíme pořádně užít!
A měl to být pořádný trek, přechod hor s velbloudem včetně výlezu na nejvyšší horu. Že to nebude žádná legrace, dokazovalo i to, že se Sami přezul do bot na trekování. To znamená, že svoje trekové sandály Teva, které nosí denně ve městě, vyměnil za plastové žabky, tradiční obuv jemenských horalů. Jako další vybavení si s sebou na tři dny vzal dvě sukně futy, ale jen jedno tričko.
Trekování s velbloudem
Vyrážíme nalehko, protože naše věci nese 25letý velbloud Zlaťáček ovládaný svým majitelem, Mohammedem Ali (jak jinak) aka Abu Ramzim (otec Ramziho – jméno podle prvorozeného syna), familiérně zváném Boromzi. Prosadila jsem si, že namísto obřích Ágho stanů vezmeme můj ultralehký stánek Ferrino, aby to chudák velbloud neměl tak těžké. Když pak první noc zakempujeme, Sami z vaků z velbloudího hřbetu začne tahat přírodovědnou knihu “Sokotra” Catherine Cheung and Lyndona de Vantiera, která má formát A3 a váhu několik kilo, fotografickou brožuru “Sokotra” v japonštině, tranzistorové rádio a další nezbytnosti.
Trekování s velbloudem má své výhody I nevýhody. Blbé je, že zvíře celou dobu kadí, takže pokud kráčíte za ním, nemůžete se dívat kolem sebe, ale pod sebe, abyste do nějakého čerstvého mazlavého hovínka nešlápli. Na druhou stranu pokud se opozdíte, snadno najdete cestu podle velbloudích exkrementů. Ale pozor, ten váš není první velbloud, co tady prošel. Kaštanově hnědé bobky jsou staré, tedy nikoli vašeho zvířete. Následujte zelená lesklá hovínka, to je čerstvé. Další nevýhodou je, že velbloud svým nákladem rve koruny stromů, takže po něm občas zůstává docela široká dálnice. Z toho má člověk poněkud výčitky svědomí.
Jinak velbloud většinu cesty žeře a putování je vlastně velbloudářovým přemlouváním zvířete k dalšímu kroku – mlaskáním, hohováním a ranami holí. Velbloud se kdykoli může vychýlit ze své trasy, to když se objeví strom zyzifos nebo tamarind. Náhle se k němu svými dlouhými kroky vydá a velbloudář skáče po kamenech za ním, rozčiluje se a snaží se roztaženými pažemi zabránit zvířeti v postupu.
Velbloud sice se svými sametovými dvojprsty vypadá, jako by si vykračoval v těch nejměkkoučtějšch bačkůrkách, cesta horami je však pro něj náročná. Na klikatých kozích stezkách se může jen obtížně vytočit. “Je to jako auto,” vysvětluje Boromzi. Spíš limuzína, dodávám já. Velbloud to má vlastně moc těžké, protože nevidí, kam šlape. Nejsem si jistá, zda z hlavy na klenutém krku dohlídne pod svoje přední nohy. Ty zadní ale rozhodně nemůžou vědět, kam došlápnou. Medituju nad tím, zda se zvířeti v hlavě na chvíli udrží obraz místa, kam šláply přední nohy, aby tam stejně bezpečně mohly došlápnout i ty zadní. Protože vždy i těma zadníma našlapuje na jistotu, nezakopává o kameny. Sami do mnou otevřené diskuse přispěje lakonicky: “Tak ho prostě stvořil.” (Rozuměj Alláh).
Lehký výšlap na Adho Dimelo
A tak se Zlaťáčkem, který se každých pár kroků zastaví a nechá se přemlouvat, aby šel dál, a jeho trpělivým majitelem Boromzim, stoupáme první den nahoru údolím Deneghen. Po 40 minutách od začátku treku usedáme do stínu mezi balvany ve wádí s tím, že koupáním v přírodních bazéncích přežijeme dobu horka až do dvou hodin, kdy vyrazíme dál. Teď je deset. To teda bude trekování. Věnuju se koupání, fotografování vážek, endemických sladkovodních krabů Socotrapotamonů a různé další havěti. Sami vše, co vyfotím, hledá v Catherinině knize.
Když polední výheň skončila, nakládáme zase velblouda a pokračujeme nahoru směr sedlo Adho Dimelo. Boromzi je slavný tím, že ho znají v každé horské boudě a všude je i se svými turisty vítán. A tak na noc zakotvujeme v horské salaši, dá-li se tak nazvat kamenný přístřešek na pastvinách, kam jeho majitelé z Hadiba přicházejí každý víkend podojit, obstarat atd. Po příchodu se muži samozřejmě usazují v jedinné kamenné místnosti, zatímco já mizím se ženami v kuchyni, což je přístřešek ze ztrouchnivělých větví, oranžového igelitu, hadrů, drátu, natrhané látky a všeho možného, držící silou vůle. Hned ženským pomáhám s výrobou kyselého kozího jogurtu roba, který vzniká asi hodinu trvajícím třesením kozího mléka v kozí kůži. Pak vyrážíme na sběr dřeva, aby bylo na čem uvařit kůzle k večeři. Zatímco muži si popíjejí čaj a klábosí, my vaříme tunu rýže, doděláváme robu, kterou pak na horkou rýži nalijeme, a vaříme maso. Dostávám jednu prémiovou ledvinku, jinak všechno dobré maso jde chlapům vedle a nám stará Fatima opižlává nožem šlachy a tuk z žeber a kostí, které se tradičně servírují ženám. No prostě hnus. Stěžovat si ale nemůžu, protože by to bráno, že si stěžuju na úroveň služby, a ne na úděl sokotránských žen.
Nejvyšší sokotránský vrchol
Druhý den stoupáme na nejvyšší vrchol ostrova, Fere. To, že je nejvyšší, tvrdí Boromzi, a kdykoli to téma někdo nakousne, je okamžitě připraven dát přednášku o výšce jednotlivých sokotránských hor, kdy kolem sebe šermuje rukama a prská názvy vrcholů. Literatura nicméně uvádí, že nejvyšší je Skand, a to 1525 m. Ale to před Boromzim neříkejte. My jsme podle Ágho programu měli jít až na Skand, ale Sami tvrdí, že a) Ágé své tour programy dělá od stolu z Hadiba a sám o trekování ví prd, b) na Skand nevede žádná stezka, lezli bychom roštím a měli kůži rozedranou do krve. Když mi nahoře na Fere sděluje, že oproti Ágho plánu pojedeme další den na Firmihin autem, vyjadřuji nahlas svoje zklamání a prosím se sepnutýma rukama: „Já chci krvácet, já chci krvácet.“ Náš výšlap na Fere je totiž spíš čajovou túrou od chlívku k chlívku, kde nás horští pasáci hostí čajem s mlíkem, nabízejí mi sňatek nebo půdu na prodej, a přidávají se k nám na další cestu, prostě jen tak pro legraci. Takže nahoru nás doráží pět, a to jsme kus trasy vedli ještě jednoho osla.
Sami mi oznamuje, že to, co nám trvalo dvě hodiny se třemi zastávkami na čaj, obvykle stoupá se svými (obvykle postaršími) turistickými skupinami tři až čtyři hodiny. Navrhuju, že to teda ještě střihnem na ten Skand, načež se Samimu protočí panenky. Nakonec si vymůžu aspoň to, že Firmihin nebude autem, ale pěkně pěšky. Na vrcholu Fere tedy dochází ke změně programu a při poslechu tranzistoráku, protože tady je příjem nejčistší, voláme Ágho, abychom změnili hodinu a čas, kdy nás má vyzvednout autem. Po zbytek cesty dolů Sami vzdychá: „Takový krásný místo jsem pro nás měl na dnešek vymyšlený, ale teď budeme muset spát jinde.“
Pod sedlem Adho Dimelo na nás čeká velbloudář a spolu vyrážíme dál směr wádí Daerho. Po půl hodince procházky z mírného kopce přicházíme na pěknou travnatou loučku na břehu potoka. Jsou dvě hodiny. „Tady jsme teď mohli zakempovat a relaxovat,“ kňučí Sami, zatímco já zírám, co bychom tam proboha celý odpoledne dělali. Naštěstí teď musíme dál, až do wádí Daerho, abychom to zítra na Firmihin neměli tak daleko. Čeká nás tedy přejít ještě jeden kopec a pak slez dolů do wádí. Tuto část cesty jsme podle původního plánu měli absolvovat až zítra a v Daerho by nás čekalo auto. Na moje naléhání jsme však spojili dva dny do jednoho. Sami začíná zoufale užírat karamelky, které původně neseme dětem. Kempujeme pak u dvou přírodních jezírek ve wádí Daerho, před spaním si dopřáváme koupel.
Wádím Daerho na Firmihin
Poslední den procházíme wádím Daerho, kde na palmách už dozrávají datle. V Daerho je všechno dřív než ve zbytku ostrova. Slunce praží, není kam se schovat do stínu. V okolí vesniček jsou patrné kusy kdysi obdělávané půdy vytýčené kameny a dnes zarostlé suchou trávou. Prý tam lidé pěstovali místní obilninu bambe, dnes plně nahrazenou rýží z dovozu. Šlapeme celé dopoledne a je opravu vedro k padnutí. Pak odbočujeme na jediné stoupání dnešního dne, doprava nahoru na pláň Firmihin, kde se nachází největší les dracen na Sokotře. Na svazích kolem nás růžově kvetou lahvovníky Adenium obesum – opět dřív než ve zbytku ostrova, kde jim ještě neopadaly listy a na květ se teprve chystají. Sami tvrdí, že na Firmihinu není nic zajímavého, prostě jen samá dracena, ale já jsem jiného názoru. Každý strom dračí krve má jiný tvar, na zemi leží řada mrtvých stromů, mezi nimi kvetou Adenia, v korunách cvrlikají ptáci.
Na oběd opět zastavujeme v místním baráčku, odkud vychází vousatý stařec vyhublý tak, že mu futa drží zastrčená za okraj pánevního koše. Zpod ní mu za pasem trčí velký sokotránský nůž. Jeho manželka v ušmudlaných šatech hned prostírá rohož a polštáře vycpané kozími kůžemi před barákem pod košatou dracenu. K obědu bude rýže politá robou, tak jako tady každý den. Po jídle mě Sami vyzývá, že je čas projít se po Firmihinu a udělat pár fotek. „Já s tebou ale rozhodně nejdu,“ protáhne se a uloží k poobědovému spánku.
Z rozpáleného Firmihinu se vracím v půl třetí, kdy je na čase začít scházet do wádí Dirhor, kde nás ve tři má čekat Ágé. Dozvídám se, že Boromzi šel hledat velblouda. Ten totiž zatím někde decimuje endemický porost při své svačince. Než je ale naloženo, vidíme po obzoru projíždět Ahmedovo auto směrem do wádí Daerho... co tohle má znamenat? Máváme jak zběsilí, pískáme, křičíme, až se auto obrací a přijíždí k nám. Z něj vyskakují vysmátí Ahmed s Ágém, kteří původně míříli do Daerha vyzvednout si tam nějaké už zralé datle, ale když nás spatřili, na datle zapomněli a zamířili k nám. Na poslední část treku dolů do wádí Dirhor včetně koupele v tamním jezírku si tedy nechávám zajít chuť. Balí nás do auta, Céline Dion jede na plné kule, všichni na sebe řvou své dojmy v sokotránštině, takže já jsem úplně mimo, a Ahmed sjíždí na čtyřku prudký kopec, až nám od levého kola stoupá kouř. Při sezení v autě mi tuhnou svaly a já už vím, že zítra to bude bolet. Při loučení, když se ke mně Boromzi zapisuje do kurzu turistické angličtiny, Sami prohlašuje: „Myslel jsem si, že Němci opravdu milujou treking. Ale ty jsi ještě horší než oni.“
