Ivoš a Luboš jedou na Riviéru... Sokotru
Patří již ke klasice, že na všech cestách potkáme nějaké Čechy. A tak nás vůbec nepřekvapilo, když jsme se v Istanbulu na bráně letu do Sana’a sešli se dvěma chlapíky, kteří mluvili česky. Byl to Ivoš a Luboš, milovníci Sokotry, s nimiž jsem tam dokonce před dvěma lety popíjela čaj. Chvíli jsme si tak při zdlouhavém čekání vyměňovali rozumy, když náhle vyšlo najevo, že kluci odlétají na Sokotru zítra ráno v 07:00 hodin. To je trochu zvláštní, neboť my letíme zítra ve 12:00. Že by na ten zapomenutý ostrov mířil víc než jeden let denně?
Chvíli na sebe zaskočeně hledíme a dojde k vytasení letenek. Při podrobném ohledání se potvrzuje, že letadlo letí opravdu ve 12:00. Jenže dochází k fatálnímu odhalení: jedna z letenek Ivoše a Luboše je vydána se špatnými daty! Přílet na Sokotru 12.5. a odlet 2.5. Prostě to nějaký blbec při zadávání do rezervačního systému přehodil!
Co teď?
Protože se svému průvodci Mohammedovi, který jim ze Sokotry letenky zařizoval, nemůžou kluci dovolat, zkoušíme kontaktovat naše sokotránské přátele. Oni už si informace mezi sebou předají. Jak se později ukázalo, Mohammed ty letenky stejně bookoval v kanceláři našich přátel – a chyba byla provedena právě tam.
Po přistání v Sana’a v 03:00 odjíždíme vyspat se do hotelu, zatímco Ivoš a Luboš zůstávají na letišti. Za tři hodiny jim otevírá kancelář Felix Airways, kam se svým problémem okamžitě naběhnou. Strategie je jasná: nějakého místňáka podplatit, aby letěl až příštím letem. V tuto chvíli ještě netuší, že zrovna dnes je těsný kanadský Bombardier plný zahraničních pasažérů (při mezipřistání v Mukalle přistupují cestující ze Šardže v Emirátech).
Napjaté nervy
V 11 dopoledne se vracíme na letiště vyspinkaní dorůžova. Situace Ivoše a Luboše je stále nejasná. Typicky pojemensku byli několikrát informováni, že to klapne, a pak zas že ne. Nervy pracují. Na Sokotru teď létají spoje jen dvakrát týdně, takže pokud dnešní let nevyjde, přijde jeden z kluků o velký kus dovolené...
Už sedíme v letadle. Kluci zůstali v hale. Oba. Takže asi nic. Vzdali to? Po šestihodinovém boji?
A tu mezi posledními cestujícími vchází do letadla Ivoš a Luboš. Vítáme je hvízdotem. Jenže Ivoš mává rukama ve vzduchu: „Už teď vím, že to bylo špatný rozhodnutí. Mám letenku jen do Mukally.“ To nevadí, bude Sokotře o půlku blíž, než kdyby zůstal v Sana’a. A na místě se to nějak vyřeší. Jsme přece v Jemenu.
Navíc s námi letí dvacítka rozjařených cizinců pracujících v Sana‘a, kteří si jedou na Sokotru orazit. Jeden z nich, s trapným party kloboučkem na hlavě, má dnes narozeniny. A tak si ho pilot hned po startu zve k sobě do kokpitu. Že by jeho místo zůstalo pro Ivoše? Že by měl takové štěstí?
V půli cesty
V Mukalle bývá půlhodinová přestávka na tankování, během níž pokračující pasažéři neopouštějí letadlo. Proto Ivošovi radíme, aby v žádném případě z letadla nevystupoval. A tak Ivoš zůstává sedět a když posádce při několikátém přepočítání nevycházejí počty, jde se Ivoš přiznat kapitánovi. Máme nervy na pochodu. Sledujeme, jak Ivoš s kapitánem živě diskutují. Plán s oslavencovou sedačkou nevyšel, tu dostane někdo jiný. Bylo totiž prodáno o pět letenek víc, než je sedaček.
Pak kapitán přichází k naší skupince a přesouvá nás na úplně zadní sedačky. Tam si prý ostatní cestující nevšimnou, že sedím Štěpánovi na klíně. Jo!
A tak poprvé v životě absolvuji vzlet a přistání bez vlastní sedačky. Během letu Ivoš postává v uličce u záchodu. Navrhujeme mu, ať jde místo letušek rozdat pitíčka a bábovku, aby si cestu odpracoval.
Přistáváme na Sokotře. Ivoš nemůže věřit, že se sem nakonec dostal. A už vůbec tomu nebude věřit jeho manželka, která sama pracuje u aerolinek. „Nikdy na vaši pomoc nezapomenu!“ slibuje dojatý černý pasažér. Počkej hochu, to ještě nevíš, co náš čeká na cestě zpátky.
Co se mezitím dělo na Sokotře
Informace o chybě v letence se k Mohammmedovi dostala rychle. Problém byl, že už když ji klukům vystavoval, bylo letadlo plné. Jeho známý ve Felix Airways mu proto zpřístupnil již uzavřený let v online systému, aby do něj mohl ještě zaregistrovat Ivoše s Lubošem. Když pak Mohammed známému znovu volal, že je v letence chyba a potřebuje ten let ještě jednou zpřístupnit, ozvalo se do sluchátka: „Kterej osel to bookoval?“ (Této hlášce se Sokotránci děsně smějí, protože arabština nepoužívá moc nadávek a nazvat někoho oslem je fakt vostrý).
Další taktikou bylo obvolat pasažéry a přemlouvat je, aby letěli jindy. Jenže jak už bylo řečeno, dvacetičlenná skupina zahraničních pracovníků, naše česká skupinka a cestující z Emirátů obsadili skoro celé letadlo. V úvahu připadal jeden jemenský příslušník armády. Jenže ten Mohammedovu žádost odmítl: „Zbláznil ses? Já vezu výplaty pro 400 vojáků.“ Riskovat vzpouru na vojenské základně na Sokotře by se opravdu nevyplatilo.
Poslední nátlak přišel, když už letadlo čekalo v Mukalle. Mohammed z řídící věže sokotránského letiště volal přímo pilota s následujícím vzkazem: „Přivezte toho kluka nebo vám nepovolíme přistát!“
Zpáteční let
Jaké skvělé shledání! I zpáteční let pilotuje náš hrdinský kapitán. Snad nikde jinde se nestane, aby pilot přišel k cestujícím, potřásl si s nimi rukou a teprv pak naskočil do letadla a my vzápětí za ním.
Nástup se ale prodlužuje, protože je ze Sokotry potřeba převézt dva nemocné do nemocnice v Mukalle. A každý z nich má doprovod. To znamená, že tentokrát je zase o čtyři pasažéry víc než sedaček. Vůbec mě nepřekvapuje, když na mě pilot mrkne: „Budu potřebovat tvou pomoc.“ Jsem usazena vedle Sokotránky se dvěma malými dětmi a šestiletý chlapeček mi končí na klíně. Ivoš jde rovnou do pilotní kabiny.
Teprve rolujeme, když se ozve hlášení v češtině: „Žádáme Bohdanu, aby po startu přišla s foťákem do kokpitu.“ Poznávám Ivošův hlas. A tak sotva zhasne kontrolka „připoutejte se“, děje se nemyslitelné. Pancéřové dveře pilotní kabiny, které mají z bezpečnostních důvodů zůstat za všech okolností zavřeny, se přátelsky otvírají a já se ocitám mezi budíky, páčkami, tlačítky. S výkladem pilota sleduji pobřeží Sokotry, blízké ostrovy Samha, Darsa i Abd Al-Kuri. Je dnes tak úžasná viditelnost, že dohlédneme dokonce až na pobřeží Somálska. Tísníme se v kabině s dvěma piloty a Ivošem a trochu se obávám, že při focení svými lokty omylem něco zapnu. Nebo vypnu? Čudlík na kyslíkové masky je tady napravo.
Piloti vůbec nepilotují. Jeden pořád zapisuje něco do papírů, druhý si prohlíží ruské mapy Adenského zálivu na svém tabletu. Pod námi vidíme proplouvat obří tankery. Přímo tady došlo k únosu francouzského tankeru somálskými piráty. A támhle už je jemenské pobřeží.
Je skvělé vidět, že letadlo je prostě podobný stroj jako auto. Zásady bezpečnosti mezinárodní letecké přepravy jsou nafouknutá bublina, která cestující příšerně stresuje. Pás musí být zapnutý, sedačka musí být v upright position, nesmíte si přinést vlastní pití, nůžky na nehty vám odebrali, okenní rolety musí být vytažené. Bylo fajn jednou si uvolněně, radostně zalítat!
Tímto zdravíme Ivoše a Luboše a děkujeme, že nám povolili podělit se o jejich dechberoucí historku se světem.
