Balijská setkání třetího druhu
Vím přesně, proč jsem si k další dovolené vybrala Bali: hinduisté si umějí udělat život krásným. Vyplývá to asi nejen z jejich náboženství, ale i z toho, že příroda jim nadělila úžasné klima podporující růt všeho, co jen spočine v zemi. Bože, co by Jemen dal za tyhle palmy, keře, zářivě zelená políčka s mladou rýží, nekonečné sametové trávníky! Když tohle všechno bují samo, může člověk věnovat čas pořizování sošek a jejich umisťování do bující vegetace, aby si to všechno ještě víc zvelebil. Právě tuhle patrnou touhu věci kolem sebe vylepšovat jsem si po dlouhých měsících v Jemenu opravdu vychutnávala.
Bali se za pět let mé nepřítomnosti dost rozvinulo. Přesvědčil mě o tom už Starbucks hned na letišti v Denpasaru. Při průjezdu nočním městem mě však uklidnilo, že vedle McDonaldů a Dunkin Donutsů na mě zářily vyšperkované vstupy do místních restauracící, do hotelů balijského stylu, se všemi těmi kytičkami, bambusovými prvky a minimalistickým designem, jak to mladá indonéská generace dobře umí. Těšilo mě, že tady na něco jako jemenský fatalismus za celých deset dní dovolené nenarazím.
Nevyzpytatelné cesty osudu
Ale nejvíc jsem se těšila na kamarádku Ari, se kterou jsem před pěti lety pracovala v anglické škole v Bandungu na ostrově Jáva. Ačkoli intenzita našich kontaktů v průběhu času opadla, pořád jsme jedna druhou z dálky sledovaly a dávaly pozor, jak se ta druhá má. Ari se po uzavření bandungské školy ocitla u tetičky na Sumatře, bez kamarádů a volnosti pohybu, a jen marně snila o tom, že se jako chudá indonéská muslimka dostane do zahraničí na práci au-pair. Z této doby pochází anglický překlad Milana Kundery, který jsem jí poslala s pár eury ukrytými uvnitř. Znalostí Kundery teď Ari udivuje Čechy trávící dovolenou v rezortu, kde pracuje.
Ariina cesta na Bali byla, jak už to tak bývá, dílem náhody. Už dřív jsme spolu mluvily o tom, že balijský turismus skýtá dobré pracovní možnosti pro mladou ženu, která hovoří anglicky, má zkušenosti s managementem a s prací s cizinci. Jenže představa, že Ari opustí bezpečí své rodiny na předměstí Bandungu a rozlétne se podle svých představ, ještě nenabývala reálných obrysů. Fantazírovaly jsme tak v roce 2005, když jsme ucucávaly ledové kapučíno na zmrzlinovém baru v obchoďáku BIP, které jsme si tehdy obě sotva mohly dovolit.
Byla to sumaterská zklamání, která dodala Ari potřebnou rozhodnost, a náhoda, že moji čeští známí na Bali zrovna hledali pracovní sílu do svého potápěčského centra. Tahala jsem za nitky z pohody evropského domova a těžko si mohla představit, jak velkou odvahu to chtělo, aby si Ari s vlasy vždy pečlivě zahalenými šátkem a s dlouhými rukávy vymohla svolení své rodiny sbalit svých pár švestek a odjet do jiné části země, kde nikoho neznala. Dnes Ari pracuje v českém potápěčském rezortu a v době nepřítomnosti managementu řídí celý podnik sama. Bavila jsem se každé dopoledne pozorováním unylého místního personálu, který odhazoval cigarety a vyskakoval do pozoru, když se Ari vynořila zpoza rohu.
To všechno odnes čas
Ale ani ostatní mí indonéští známí nezaháleli a v pěti letech dokázali úžasné věci. Moje učitelka jógy vydala knihu jógínských sestav, její sestra publikovala „Cesta po Evropě s 1800 dolary v kapse“. Její kamarádka odjela do Francie na stipendium designérství šperků. Náš mladý kolega z anglické školy založil rodinu a vystupuje s úspěšnou skupinou tradičních bubeníků. Zatraceně, kam se na ně hrabu?
S Ari jsme vedly dlouhé příjemné hovory v restauraci Relax Bali, z nichž nás vyrušovali jen nepočetní hosté rezortu a různými přáními a žádostmi. Popíjely jsme ledovou kávu se spoustou zmrzliny, kterou si teď obě můžeme dovolit, a nechaly k sobě přicházet vzpomínky typu: „Pamatuješ, jak jsme v Semarangu spali v domě mého strejdy a tobě se v noci zdálo o té staré ženě, která chtěla, abys okamžitě opustila město?“ Mimochodem, strýcova rodina mezitím nechala svůj dům vyčistit šamanem od zlých sil – tedy kromě zadní koupelny, kde duch oné staré ženy, jež se mi v Semarangu zjevila, údajně přebývá.
Balijská realita
Bavila jsem se historkami o soužití zahraničních podnikatelů v turismu s místními komunitami na Bali a neustále to porovnávala s realitou mé Sokotry. Balijci údajně stále považují půdu za svoji, i když ji pronajmou nebo prodají, a tak už se několikrát stalo, že manažerovi hotelu, s jehož jednáním nebyla místní komunita spokojená, její představitelé sbalili věci, šoupli ho do veřejného minibusu bemo a poslali pryč s tím, ať už se nevrací... Líbilo se mi, že Bali nemizí v rukou cizinců, na druhou stranu vychcané primitivní pokusy vytěžit pro sebe mnohem víc, než je morální, mi tak připomínalo Jemen!
A tak hotely musejí přistoupit na přezaměstnanost z řad členů místních vesnických komunit, které navíc nelze ani motivovat k výkonům, neboť komunita trvá na tom, že všichni budou vydělávat stejně. Chtěla jsem dát velké zpropitné milému a ochotnému personálu z restaurace, a zároveň jsem nechtěla, aby jediná mince přišla líným pokojským, kteří se za celý týden neobtěžovali ani vynést mi koš. Bohužel to nebylo možné, protože všechno dýško šlo do jedné společné kasy, z níž se všichni zaměstnanci spravedlivě podělí – a ještě jsou s tím spokojení!
Bali je na tom ale přeci jenom líp, než jak dopadne Sokotra, až na ní s posvěcením těch, kdo mají chránit její zájmy, vzniknou hotelové komplexy. Ke cti balijského personálu je nutno říct, že snad všichni včetně masérky ze Spa Centra mluvili dobrou angličtinou. Na Sokotru však z nedostatku místních sil, které by disponovaly znalostí jazyků, hygienických standardů, a vůbec čtení a psaní, zřejmě rozvoj turistického průmyslu přivede dobře trénovaný a laciný personál z Indie, Filipín, Etiopie...
Zasraně drahá káva a jiné turistické radovánky
V dobře zdržovaném areálu Relax Bali jsme byli naprosto odtrženi od balijské reality. Je to typické prokletí hotelových resortů, kde se člověk nachází v umělém prostředí někde mezi evropským standardem a místní exotikou. K opravdickému Bali jsme musely přičuchnout tam venku, jako třeba při večerním výletu do banky v Amlapuře, kdy jsme po cestě koupily sladký i slaný martabak v jednom z pouličních warungů. Můj olíbený martabak! První po pěti letech!
Vypravila jsem se taky ochutnat turistické atrakce Bali, jako největší místní hinduistický chrám Besakih a kávovou farmu Bas agrowisata, kde se káva zpracovává tradičním způsobem. Na Bali se vyrábí kopi luwak neboli cibetková káva. Je to nejdražší káva na světě, ačkoli pochází z hovínek šelmiček paradoxurus. Cibetky sežerou červené kávové boby, které v jejich žaludku projdou fermentací a následně vyjdou ven. Vykaděné je sebere personál kávové továrny, usuší je a praží. Výsledkem je „exotická, bohatá, jemná káva“, jejíchž 100 gramů se v Bas agrowisata prodává za 1200 Kč. Dala jsem si jí pouze hrníček za 60 Kč a připadala mi chuťově stejná jako normální kafe z dané farmy. Ale zaujala mě ochutnávka dalších produktů Bas agrowisata, jako ženšenová káva, čaj z lemongrass, zázvorový čaj, kakao, a nová varianta balijské kávy, která pro mě byla trochu moc kyselá.
Bali skýtá celou řadu atrakcí pro turisty. Z každého místa se dá něco turisticky vytěžit a místní lidé jsou podnikaví. Na každém rohu máme potkáváme nabídku tradičních masáží, na pláži u vraku americké lodi Liberty vám prodavači okamžitě nabízejí trička s obrázkem lodi, řeku mezi rýžovými poli lze dobrodružně sjet na raftu, osvěžit se ledovými drinky, oříšky. Tahle podnikavost a vynalézavost na Sokotře vůbec neexistuje. Přitom by bylo tak snadné nabízet turistům sokotránské banány, tradiční koberce, šátky, chlazené nápoje... Možná že to není dáno jen tím, že sokotránský turistický průmysl se stále ještě nachází v plenkách. Možná že hraje roli i to, že spoustu těchto turistických služeb obvykle nabízejí ženy, kterým je v arabském světě znemožněno přicházet do přémého kontaktu s cizinci...
Civilizační radovánky v Ubudu
Nejlepší částí pobytu na Bali byly poslední dva dny, kdy Ari mohla opustit prázdný rezort a vypravily jsme se spolu do Ubudu, centra balijských tradic. Ubud je úžasný s tisíci roztomilých krámků pokročilého designu nabízejících barevné oblečky, okouzlující batiku na hedvábí, ručně dělaná mýdla, inspirující šperky, designové potřeby do domácnosti. Bože, jak moc se liší od Jemenu a jeho zaprášených obchodů s nevkusným zbožím! Tohle byla oáza krásy. Jak nakupování nemusím, tady jsem se vyžívala v prohlížení toho reje barev, stylů, střihů, nápadů. Bylo to tak osvěžující! Nakonec jsem toho nekoupila moc: dvoje černé šaty a jednu černou blůzu. Mám už Jemen pod kůží.
Litovaly jsme, že nemáme čas na nějaký kurz batiky nebo tradiční malby, a tak jsme si aspoň bohatě dopřávaly ledového kapučína a rozmazlování beauty salónů – Ari vyvázla se skvělou mani-pedi s ostře červeným lakem a já s novým sestřihem a avokádovou cream bath.
A pohřeb na závěr
Podařilo se nám také přimotat ke královskému pohřbu, jenž probíhal v den, kdy jsme měly Ubud opouštět směrem letiště. Smuteční průvod soch buvolů v nadživotní velikosti a pohřebních věží s těly mrtvých však zablokoval všechnu dopravu, takže nám nakonec nic podstatného neuniklo. Hned ráno se v hinduistickém chrámu na hlavní třídě začali scházet příbuzní zesnulých oděni do tradičních rodinných barev – u žen převládaly fialové dlouhé blůzy kabáje a batikované sarongy. Prostor se plnil ženami, které se přímo před našimi zraky proměňovaly v pohádkové krasavice oděné do zlata, s dlouhatánskými ohony falešných vlasů zdobených květy. Připravovaly se na tradiční tanec, jímž byli zemřelí uctěni.
Ari se od místních podařilo zjistit, že nejvýznamnějším ze tří dnes pohřbívaných nebožtíků je tchán balijského krále, zesnulého před dvěma lety. Po tancích a obětních obřadech byla těla zabalená v bílé látce naložena na vysoké, zlatem se třpytící pohřební věže a na nich odnesena na pláž do Sanuru. Věže jsou vztyčeny na mohutném žebroví z bambusu, které na svých ramenou odnesou najatí nosiči. Ari jako muslimka koukala na hinduistické tradice se stejně vykulenýma očima jako já.
Mokha frappuccinem ve Starbucks na letišti v Denpasaru jsme s Ari symbolicky zakončily naše setkání. Za grande verze kávy jsme daly tolik peněz, co před pěti lety snad za všechna ledová cappuccina v BIP dohromady. „Dana, ale stejně je to super, když je člověku přes třicet. Víš, co chceš, máš svoje vlastní peníze a lidi tě berou,“ prohlásila Ari. Byly jsme obě spokojené s tím, jakou cestu jsme ušly za ty roky odloučení. A stanovily jsme si nikoli nesplnitelný cíl: potkat se znovu dřív než za pět let.
