Den se stal nocí
V Ramadánu se jednoduše promění funkce dne a noci. Život začíná při soumraku po šesté večer, kdy je čas na první jídlo dne – ramadánovou večeři iftar.
Celou noc pak všechno běží jako ve dne, s dopravními zácpami, přeplněnými supermarkety, dětmi dovádějícími na ulici. Po čtvrté ráno legrace končí. Jemenci snědí snídani sohur, poslední jídlo dne, a zalehnou ke spánku. Zatímco celou noc mešity řvaly, takže se nedalo spát, ve čtyři se zemí rozhostí svatý klid. Napapaní a vyřádění Jemenci uléhají ke spánku, v němž stráví většinu denní doby, aby si ulehčili hladovění. Takhle to samozřejmě vypadat nemá, ale Ramadán se původní myšlence držení půstu vzdálil asi tolik co dnešní svátky konzumu někdejším Vánocům.
Kam všichni zmizeli?
V práci je po čas Ramadánu zavedena omezená pracovní doba. Oficiálně máme na ministerstvu pracovat od 10 do 15 hodin, ale většina zaměstnanců se v práci ani neukáže. Náš řidič mě odmítá ráno vyzvednout dřív než v půl jedenácté, a i pak přijede s minimálně půlhodinovým zpožděním. Takže do prázdných kanceláří dorážím jako první před polednem. Po jedné už je ale nejvyšší čas vydat se zpět domů. Například náš účetní slibuje už několik dní, že zítra přijde do práce, ale ještě se tam neukázal. Jak se má Jemen někam vyvinout, když tady běžně dodržují jen čtyřhodinovou pracovní dobu a navíc něco dělají jen jedenáct měsíců v roce?
Nejhorší je, že od nás zahraničních pracovníků se očekává, že budeme normálně fungovat. To se zaprvé moc nedá, když si chce člověk taky něco užít, a za druhé - jak můžu fungovat, když kolem mě nefunguje nikdo? Do odpoledních hodin nemá většina lidí ani zapnutý telefon.
Ramadánové radovánky naplno
A tak jsem se rozhodla prožít letošní Ramadán naplno a pojemensku. Znamená to, že po dvou týdnech jsem zhubla několik kilo a moje tělo je na pokraji fyzického zhroucení. Psychicky je to ale obrovská sranda. Vstávám těsně před polednem, protože přeci jen musím něco dělat. Ráno se napiju, ale pak držím půst jako muslimka, což se v místním počasí dá docela dobře. Na iftar jsem obvykle někam pozvaná, anebo naopak je někdo u mě.
Na jemenských iftarech začínáme samozřejmě datlemi, následují smažené sambusky. Tradičně by se tady měla udělat přestávka a jít se pomodlit do mešity. Žaludek se mezitím po celodenním hladovění vzpamatuje z šoku a pak se člověk může v klidu vrhnout na pořádnou večeři. Sanánci však přestávku v jídle nedodržují. Prý proto, že chtějí mít jídlo co nejrychleji za sebou, aby mohli začít žvýkat kát.
Takže hned po sambuskách si nabíráme šafút, což je palačinka nasáklá jogurtem s kořením, marak – masový vývar se zeleninou, rýži s kořením, vařenou zeleninu, vařené kozí maso, salát, saltu – maso ve šťávě pečené ve speciální kamenné misce a s našlehaným řeckým senem nhoře, čočkovou polívku, fatah – natrhanou chlebovou placku nasáklou marakem, ... a až tohle všechno spořádáme, přesuneme se na jiné místo, které ještě není zastavěné nádobím, a dáme si sladký čaj a k němu bint as-sahn – koláč z mastného těsta politý medem, sladkou fatah – natrhanou chlebovou placku nasáklou medem a datlemi, sušenky a různé ovoce.
A pak je čas přesunout se do mafraže a začít žvýkat, anebo hurá do ulic. Baví mě půlnoční nákupy v narvaném supermarketu, roztok na kontaktní čočky jsem před pár dny zakoupila v jednu v noci. Letenky platím v cestovní agentuře taky v nezvyklou dobu – mají otevřeno od devíti do jedenácti večer. Pracovní schůzku jsme dnes svolali na jedenáctou večer. Návštěva ke mně chodí v jednu v noci a zůstává minimálně do tří.
Iftar počesku
Pozvala jsem k sobě na iftar sokotránské kamarády. Příprava mi trvala skoro celé odpoledne, protože jsem chtěla udělat večeři pojemensku, tedy rozprostřít na zem obří kus igelitu a celý ho pak zastavět nádobami s jídlem. Většina se toho samozřejmě nesní a Jemenci to vyhodí – ano, v tak chudé zemi se s jídlem zachází příšerně. Já jsem zbytky uložila v plastových krabičkách do ledničky a budu je jíst zřejmě ještě přístí rok.
Na český iftar jsem servírovala: datle na začátek; smažené sambusky s masem a se sýrem; falafel; kuřecí polívku; pečené kuře v zelenině, které mělo obrovský úspěch, i když zelenina zůstala všechna v pekáči („Bohdana, nemysli si, že nám to nechutnalo, když jsme nechali zeleninu. Ona dodala tomu masu skvělou chuť.“); rýži s mandlemi a kořením; kuskus se zeleninou; zrníčka granátových jablek a žlutý meloun; čokoládové cukroví; pražené mandle.
Kluci si lebedili, že to byl jejich nejlepší iftar letošního Ramadánu, protože obsahoval všechno od předkrmů až po sladkosti. Jinak totiž obvykle jedí v restauracích, kde člověku naservírují jen hlavní chod. Například v hadramawtské restauraci jsme dostali jen rýži s masem pečeným na říčních kamenech a pepsi. Datle a sambusky jsme si předtím museli sami koupit a sníst doma. A sladká tečka tak nějak nebyla.
A zelená tečka na úplný závěr
„Mám nápad, budeme spolu žvejkat kát,“ prohlásil Abdu nad stolem plným jídla. Zatímco odešel na hodinu angličtiny, která v Ramadánu probíhá od 20:30 do 22:30, zbytek tria vyrazil na kátový trh. Vrátili se s několika pytlíky zeleného lupení, já mezitím skočila nakoupit zásobu vody a pepsi, která je ke žvýkání potřeba.
První lístky si dáváme do pusy v jedenáct v noci, což je docela síla, když má kát povzbuzující účinky. Válíme se na sedačkách a na podlaze, trousíme kolem sebe hromady lupení, mlaskáme a z televize hraje příšerně rozvrzaná arabská popina. My s Abdu přitom pracujeme na překladu do práce, naši dva společníci však jen spokojeně zírají na bednu a občas něco promluví. Takhle dokážou strávit čas až do čtyř ráno, kdy je třeba vyrazit na nákup snídaně.
Ta se skládá z mléka na utišení účinků kátu a konzervy hrozně tučné jemenské smetany, již smíchají s medem. Tak tomuhle říkám kalorická bomba. Vůbec nechci vidět, co jim teď dělá hladina cholesterolu. Skončil zpěv mešity, rozhostilo se mrtvé ticho. Zaléháme, já do mé postele, mí hosté po sedačkách a po zemi a oddáváme se pár hodinám slastného spánku.
V deset ráno nás však má vyzvednout řidič do práce. Vstávání je víc než kruté, už proto, že zvenku stále ještě nejdou žádné zvuky. V 10:30 tady řidič skutečně je. Odjíždíme na ministerstvo zcela prázdnou ulicí. Sana’a vypadá, jako by byla válka...
