Etiopie: jediný křesťan nehodil kamenem

Na Etiopii jsme měli ty naprosto nejhorší reference. Nejenže průvodce psaly o plivání a házení kamenů na cizince, ale kolega, který tam cestoval nedávno, nám dokonce dal doporučení: „Být vámi, najmu si auto, abych vůbec nepřišel do kontaktu s místníma lidma.“ Nabalili jsme náplasti, jodizol a šitíčko a připravili se na nejhorší. Přijeli jsme do úžasné země plné přátelských a usměvavých lidí, kteří nám přichystali několik intenzivních zážitků, díky nimž pro nás Etiopie navždy bude zemí Number One.

 

Křesťanská Etiopie

Vypravili jsme se na tzv. severní okruh, tedy po kulturních centrech křesťanského severu. Etiopie totiž byla, narozdíl od ostatních afrických zemí, odedávna baštou ortodoxní větve křesťanství. To se tam dostalo omylem již ve 4. století se ztroskotaným křesťanským obchodníkem, jenž se stal hostem krále a tak nějak mimochodem byla pak celá oblast obrácena k trojjedinému bohu.

Etiopská církev se vyvíjela dost izolovaně, takže se v ní původní křesťanská věrouka se silnými prvky judaismu skloubila s africkými vlivy a vznikla celá spousta podivností. Ježíš je na většině náboženských obrazů zobrazován jako běloch a místním to ani nepřijde divné. Andělé však většinou místo modrých očí a zlatých lokýnek mají pořádné černé afro. Mezi příběhy o Marii a Ježíškovi přibyly zkazky o kanibalovi, který pozřel 72 sousedů, a občas nějaký ten drak, co někoho snědl.

Zvláštním prvkem etiopského křesťanství jsou dlouhé modlitební hole, jimiž si věřící pohupují do rytmu modlitby a ve zbytku času se o ně různě opírají při odpočinku. Pro Etiopany je taky příznačné, že neustále líbají nějaké křížky, ruce procházejících církevních hodnostářů a několikasetleté knihy z pergamenu, jichž se tam všude válí víc než ve všech evropských muzeích dohromady. Navíc mají skoro všichni nějakou církevní hodnost, každý hejsek je minimálně jáhen a všechny je musí živit zahraniční turisté, kteří platí tučné vstupné do všech církevních objektů.


View Etiopie in a larger map

 

Severní okruh Etiopií

Vydali jsme se po trase Bahar Dar – Lalibela – Aksum. Většinou se lidé stavují ještě ve městě Gondar s úchvatnými středověkými hrady, ale na to jsme už neměli čas.

Bahar Dar leží na břehu jezera Tana,  což je po Viktoriině jezeře druhé největší z jezer afrického zlomu. Vody Tana jsou zdrojem Modrého Nilu. Kdysi tu byly mocné vodopády Modrého Nilu, ale po chytré výstavbě elektráren na řece se jaksi scvrkly na malý čůrek. Jezero Tana je proslulé třemi desítkami kláštěrů posetých po jeho březích a ostrovech. Vznikly převážně v 16. století a vesměs vypadají jako kulatá garáž se střechou z vlnitého plechu. Uvnitř pak je barevnými výjevy bohatě pomalovaná vestavba čtvercového půdorysu, která skrývá kopii Archy úmluvy a další cennosti. Za závěs se opravdu nedá nahlédnout. Nevýhodou etiopských mší je, že se odehrávají v uzavřeném kostele s vyloučením turistů i místní veřejnosti, takže nám nezbylo, než tajemné obřadní zpěvy, cinkání a zvuky afrických bubnů poslouchat zvenku.

 

Lalibela o Vánocích

Lalibela je významným poutním místem etiopských křesťanů a my měli to štěstí, že jsme sem přijeli právě na Vánoce, které se slaví 7. ledna. Oproti ostatním navštíveným místům je Lalibela jen taková vesnička s blátěnými chatrčemi a boudami z plechu, a tak se tu člověk opravdu dostane mezi místní. Ulice byly plné poutníků oděných do slavnostní bílé barvy, kteří se v tento velký svátek přišli pomodlit do kostelů vytesaných do skal. Ve 12. století je tu nechal doslova vyrvat ze skalního masívu král Lalibela, jenž zde chtěl postavit nový Jeruzalém. Kostelů je dnes jedenáct a budí posvátnou úctu z té dřiny, která kamenotepce čekala mezi tím, co poprvé zasekli do země pod nohama a první mší ve svatostánku vnořeném do červenofialové skály. Do kostelů se smí jen bosky a jejich podlahu pokrývají tlusté špinavé koberce plné štěnic a blech. Sladkokrevný Štěpán si domů přinesl několik biologických vzorků.

 

Historií nabitý Aksum

Aksum je místo, odkud měla vládnout královna ze Sáby poté, co se z jižní Arábie (dnešní Jemen) přestěhovala na protější břeh Rudého moře. Při své návštěvě Jeruzaléma si dle pověstí upletla s králem Šalamounem syna Menelika. Ten se v dospělosti vydal otce navštívit a domů do Etiopie si s sebou přivezl Archu úmluvy (truhlu s kamennými deskami s deseti přikázáními, které dostal Mojžíš od Boha na hoře Sinaj; Archa umí zabíjet na dálku a další vypečené kousky). Tvrdí se, že ji Menelik dostal od tatíčka darem, ale leccos včetně obrazů se zakaboněným Šalamounem svědčí o tom, že si ji povedený synek spíš vzal bez ptaní.

Dnes je originální Archa uložena v nenápadné kapličce v komplexu kostela Panny Marie Zionské v Aksumu. Umí se ochránit sama, kdo přijde moc blízko, shoří, nicméně pro jistotu se kolem potlouká i chlápek s kalachem (vyběhl na Štěpána). Mně jako ženě nebylo dáno se ke kapličce ani přiblížit, neboť do komplexu kláštera smí vstoupit pouze muži. To církvi ovšem nebrání v tom, aby od žen chtěla stejně vysoké vstupné!

Aksum však proslul i vysokými kamennými stélami vztyčovanými nad hroby občanů mocné Aksumské říše. Obrovské kamenné bloky zde vyrůstaly až někdy do 4. století n. l., kdy sem proniklo křesťanství. Později země ztratila výsadní obchodní postavení v okolí Rudého moře v konkurenci  s muslimskou Arábií a postupně upadla v zapomnění. Aksum je historickou pokladnicí, přičemž většina pokladů dodnes zůstává pod zemí. Nachází se tu mimo jiné i hrobka krále Baltazara, jenž byl jedním ze tří králů, co se přijeli klanět novorozenému Ježíšovi (konkrétně „ten černej tam vzadu“).

 

Etiopské úsměvy a dezinfekční gel

Když nám ani třetí den žádný kámen nepřiletěl, s definitivní platností jsme odvrhli odsudky jiných cestovatelů a začali Etiopany milovat. Samozřejmě se snaží z turisty dostat peníze, ale v míře zcela únosné. Například s podbízivým Zanzibarem se to vůbec nedalo srovnat.

Etiopskou ulicí rozhodně neprojdete bez povšimnutí. Spousta lidí vás zdraví, zeptá se, odkud jste, něco nabízí, anebo vás prostě přivítá ve své zemi. Většina těchto setkání netrvá víc než pár vteřin a to, co se od vás čeká, je úsměv, přátelská odpověď, zájem. Člověk se nesmí nechat unavit tím, že je středem pozornosti, a i odmítnutí říct vždy slušně, přátelsky a s pohledem do očí. Možná že to, co Etiopany hrdé na to, že nikdy nebyli kolonizováni, vydráždí k projevům nenávisti, je, když nereagujete... Anebo jsme prostě měli jen takové štěstí na úžasné lidi?

Spousta Etiopanů, především ti z vesnic, je dost otrhaná a špinavá. Roztrhané cáry, které mají na sobě, svědčí nejen o chudobě, ale především o tom, že tady se nějaká estetika moc neřeší. V chladném ránu přes sebe hodí utahanou deku, do ruky hůl a na nohy buď nic anebo gumové sandály.

Hodně dospělých a snad všechny děti si s námi vždy chtěli podat ruku. Do toho člověk musí jít naplno, nesmí je urazit tím, že by se dotyku vyhýbal. Před stiskem je potřeba jen rychle spočítat prsty a kouknout do obličeje, zda má náš nový přítel nos nebo lepru. Na ostatní nemoci jsme očkováni či se v dnešní době dají dobře léčit. Lahvička dezinfekčního gelu, který se nesmývá a „zabije 99 % bakterií“, navíc umožňuje oddávat se fyzickému kontaktu s místňáky v neomezené míře.

Malé děti jsou nebesky roztomilé a pekelně špinavé, sopel proudící z nosu rozpatlaný po celém obličeji. To se líbí především africkým mouchám, které jim nezřídka seděly v očních koutcích. Tím se nám poopravil náš zkreslený dojem vytvořený dokumentárními filmy, že malí Afričánci jsou z hladu tak apatičtí, že už si ani neodhání mouchy z obličeje. Je to jinak, africké mouchy jsou extrémně otravné a drzé, jdou po vlhkých sliznicích a sedají člověku na rty a na obočí, i když kolem sebe zběsile mává rukou.

 

Jak vypadá etiopské peklo

Slabinou Etiopie jsou ovšem záchody. Nejenže jsou všude pokaděné, ucpané, nesplachující atd., ale ještě k tomu Etiopané neznají koncept intimity. Na záchod si běžně nezavírají dveře a potřebu vykonají třeba uprostřed ulice. Jediní, kdo na ně přitom bude čumět, jsou ovšem cizinci.

Úplným vrcholem byly veřejné záchody v Lalibele hned vedle hlavní cesty, které byly tak veřejné, že neměly žádné dveře a klient je měl používat tváří v tvář kolem procházejícím davům. V rušný vánoční den byly přeplněné, hovínka se vršila až nad otvor a z toho všeho vytékaly proudy tekutiny mocným proudem až na dlážděnou cestu lidem pod nohy. Další, co si potřebovali ulevit, bez okolků močili vedle.

 

Posvátný med z Lalibely

Lalibela je pověstná svým medem, zejména tím, který vyrábějí včely žijící přímo ve skalních kostelech. Ale i ten profánní z normánlího trhu je výborný. Jsou v něm hrudky a má příchuť voňavých bylinek. Když se v sobotu velké prázdné prostranství u vesnice zaplnilo trhovci, vyrazili jsme pořídit láhev medu pro nás.

Lalibelský trh se soustředí na zemědělské plodiny, sušené chilli, koření, spotřební zboží a oděvy. Jako jediní běloši jsme se bezradně proplétali mezi stánky a něco jako med nemohli najít. Mezi zdravením a úsměvy na všechny strany se k nám připojil malý Mio, jehož angličtina byla dostatečně dobrá na to, abychom se ho zeptali, kde sehnat med. „Á, honey market,“ vykulil oči a už nás táhl na protější konec, kde na zemi sedělo několik žen obklopených upatlanými kyblíky.

Neměli jsme menší nádobu, kam koupený med přelít, a tak nás už celý dav pomahačů, který se kolem vytvořil, odvelel ke stařence s menšími plastovými nádobkami. Osoba pod plachetkou otevřela kyblík a ukázala nám tmavší hrudkovatou hmotu. Museli jsme zapomenout na poučku, že do sklenice s medem by se vždy měla dávat jen čistá lžička, neboť stařena sebrala ze země klacek, nabrala jím vzorek medu a podala nám ho k ochutnání. Chuť byla skvěle bylinková a objednali jsme si jednu menší piksličku.

Trhovkyně vyndala vysokou sklenici určenou na odměřování dávek, vypláchla ji asi stokrát použitou vodou a zajela svou špinavou rukou do kýble s medem, aby měrku naplnila. Trochu se nám zatajil dech. Jedna dva tři čtyři pět, prsty má všechny. Nemytou rukou tak naplnila odměrnou sklenici třikrát, až byla naše plastová nádobka plná, a řekla si za to 120 birrů. (birr = 1,4 Kč). S úklonami a amharským děkováním „amesagnaló“ jsme se rozloučili.

Dav pomocníků v čele s Mio nás doprovázel celým trhem, asistovali při Zuzčině nákupu keramiky a tradičního šálu. Ani nás nepřekvapilo, že si nakonec Mio řekl o tričko, a rozhodli jsme se mu je koupit. Když nás však přivedl k jednomu ze stánků s textilem, ukázal nám džínovou soupravu kalhot a bundy. Stála sice jen 150 birrů, ale odmítli jsme mu ji koupit z principu. Jednak nám lhal, tvrdil, že chce tričko, a navíc by se džínovou soupravou mezi ostatními otrhanými kluky příliš vyčlenil. Nakonec jsme společně vybrali zelené tričko s obrázkem kostela Sv. Kříže v Lalibele a nadšený Mio si ho vděčně tiskl na prsa své zasoplené bundy.

Další, dospělí kluci z naší suity začali mít taky slinu, ale jejich žádosti o peníze, o knihu atd. jsme odmítali. Bylo na čase se stáhnout, protože se mezitím rozkřiklo po celém trhu, že kupujeme dárky, a nabalovali se na nás další malí kluci, kteří chtěli boty nebo tričko. Snažili jsme se situaci ukočírovat. Ve chvíli finálního podávání rukou nám však naši noví přátelé začali dávat křížky na krk jako dárek, následovala výměna emailových adres a celá situace přerostla v nadšené loučení, jako bychom byli ti největší přátelé. V tom chumlu vroucných emocí jsme si pořád jedním okem kontrolovali kapsy a maňáky s penězi, ale úmysly všech byly tak čisté, až jsme se pak za svoji podezřívavost trochu styděli.

 

Kávový obřad

Etiopie je známá svojí kávou, proto jsou všude včetně letištních hal turisté lákáni na kávový obřad. Dlouho jsme se rozmýšleli, kde nám udělají tu nejlepší kávu. Kafe v restauraci Seven Olives v Lalibele uvařené krásnou mladou Etiopankou se ukázalo horší než hrušková voda, a tak jsme chtěli dát šanci centru etiopských tradic v dobře udržované tradiční chýši. Po cestě k němu jsme však zabloudili zadní uličkou do čtvrti chudých chatrčí a z jedné na nás zaznělo pozvání na „coffee ceremony“. Spontánně jsme se rozhodli ho přijmout.

Ukázalo se, že to bylo skvělé rozhodnutí a v té tmavé zaprášené chatrči jsme dostali nejlepší kávu našeho života. Zatímco dvě starší ženy s dvěma okatými holčičkami a miminem zíraly zvědavě na nás a my na ně, třetí sestra upražila kávová zrnka, rozbila je v dřevěném moždíři na dokonale mletou kávu a tradiční etiopskou konvici s vodou postavila na oheň. V ten okamžik v ní zřejmě byla jen voda, ale už se do ní vyvařovala vrstva usazeného lógru, která na dně konvice nejspíš zůstává navždy. O pár minut později do konvice přisypala čerstvě nadrcenou kávu.

To už byla chatrč plná kouře a my si zatím pochutnávali na domácím pivu podivné kvasnicové chuti. Naše přítomnost se zřejmě rozkřikla v ulici a ve dveřích se objevovaly sousedky, co se na nás přišly podívat. Možná to bylo ve smyslu: „Jé, pojďte se podívat, on k nim fakt někdo přišel!“ Po asi půlhodině vzájemného okukování, focení, prohlížení fotek a hraní s miminem do chýše dorazila žena lepšího oblečení, hovořící anglicky. Zřejmě to byla nějaká kontrolorka kvality kávového obřadu. Koukla, jak běží příprava nápoje a paní domu za něco sprdla. Za chvíli přišla náprava, kolem stolečku s ulepenými koflíčky byla rozsypána zelená tráva používaná při slavnostních příležitostech a v misce zapálena vonná esence. Kontrolorka pak odešla a zbytek našeho příjemného pobytu v chudé chýši už nerušila. Ukázala se až při našem odchodu a my doufáme, že paní domu byla dostatečně chytrá, aby jí přiznala jen část peněz, které jsme jí ve skutečnosti dali.

Etiopská káva je silná, přesto vůbec ne hořká. Po dvou šálcích kávy a dolívaných sklenicích domácího piva jsme vyšli ven s vykulenýma očima a pod parou. Mířili jsme do guestíku, ale naši pozornost upoustal svatební stan se spoustou lidí a hudbou. Šli jsme jen tak nakouknout, ale záhy jsme byli pozváni dovnitř, náhle jsme na klíně měli talíře s pálivou omáčkou a kysaným chlebem injera (čti indžera), plastové kelímky plné domácího piva a sledovali jsme muzikanty s tradičními nástroji a svatební hosty tančící zvláštně strnulým trháním rameny, což je tradiční tanec zvaný iskista. Narozdíl od Jemenu se na svatbě společně bavili muži i ženy a my se pohledy stranou snažili vyhnout schylujícímu se pozvání k tanci.

 

Jemen versus Etiopie

Oproti Jemenu se nám Etiopie zdála „civilizovanější“, což zřejmě pramenilo z toho, že ulice měst i vesnic jsou uklizené, bez hromad plastových sáčků, etiopským venkovem vede modernější elektrické vedení, spousta lidí mluví anglicky. Největší rozdíl však byl v tom, že v Etiopii žijí veřejně muži i ženy. Na křesťanském severu chodí ženy nezahalené, na ulicích se veřejně pohybují i mladé páry. Nejkrásnější bylo, že 5km maratón v Lalibele běžela společně za ruku i řada mileneckých párů. Večer lidé vysedávají v kavárnách a restauracích a užívají života.

Venkov je však stejně hrozný jako v Jemenu. Arabové živoří ve svých kamenných domech, zatímco Etiopané mají kulaté chýše oplácané bahnem a hospodářské chýše seskládané jen ze suchých větví. Etiopská krajina je úrodnější, vesnice obklopují políčka, na nichž byla právě dokončena sklizeň pšenice. Vedle koz a ovcí se tu všude pase hodně krav, což je důkaz úrodnosti krajiny. V Jemenu člověk spatří krávu spíš výjimečně. Přesto etiopská vesnice s chýšemi a lidmi v hadrech zapadá do obrázku chudé Afriky, jak jej z Evropy známe.

Země zažila dva velké hladomory v 70. a 80. letech a v letech 90. procházela válečným konfliktem se sousední Eritreou, již se snažila násilně připojit a amharizovat. Někdejší vládce Haile Selasie, svržený v roce 1975, zůstává dodnes nejuctívanější veřejnou figurou, a to nikoli proto, že byl bláznivými hippíky prohlášen rastafariánským bohem. Etiopií však dnes mnohem víc než reggae zní veselý, monotónní, čínské melodie připomínající pop. Jeďte si to tam poslechnout, ta země stojí za to.

 

Bhdn

Diskusní téma: Etiopie: jediný křesťan nehodil kamenem

senzace!

Perfektní článek. Kolik se toho člověk u nás může dozvědět o Etiopii, že? Moc se mi to líbilo. Asi máte nějaké fluidum, že na vás místní obyvatelé tak dobře reagují. Dala bych si také tu kávu. Jana

Přidat nový příspěvek