Městskou pouští jen na hřbetě velblouda

Co by byl v dnešní době člověk bez rychlé a bezpečné přepravy? Tak i Jemen, po rychlé industrializaci, přesedlal z velbloudů a oslů na Toyoty, Suzuki a Hyundai. Tedy, ne že by přišli velbloudi a osli úplně zkrátka, venkov zůstává stále jejich doménou, ale ve městech už na ně lze narazit hlavně jako na turistickou atrakci. Nejvíc ze všech dopravních prostředků v Jemenu má však najeto oslepený velbloud, který pořád dokola tlačí lis na sezamový olej ve sklípku kousek od brány Bab al Jemen.

 

Motorizované šílenství

V případě Jemenu můžeme možná hovořit o dopravě rychlé, nikoli však o dopravě bezpečné. Ač je silniční síť relativně nová, takže i v celkem dobrém stavu, ruch na ulicích v Sana’a je skutečně chaotický, pravidla dodržuje málokdo a nejúčinnějším pomocníkem v dosažení cíle je frenetické bušení do klaksonu. Jezdí se sice vpravo, ale předjíždí se nezřídka z obou stran a na křižovatkách platí, spíše než pravidlo pravé ruky, drzost a velikost auta. I v hlavním městě je velmi málo semaforů nebo křižovatek se značením hlavní a vedlejší silnice.

Směrových ukazatelů je ovšem dost a jsou zpravidla psány dvojjazyčně. Na přechody pro chodce, byť jsou mnohde značeny, se není možné spolehnout, protože nejsou stopro respektovány – chodec sice může přecházet prakticky kdekoli, ale vždy velice opatrně a na vlastní nebezpečí. Vyplatí se při přechodu vozovky zvolit míň frekventované místo a počkat si na díru v proudu aut, spolehlivě se objeví, zpravidla v důsledku toho, že se na předchozí křižovatce někdo vecpal z vedlejší na hlavní bez dání přednosti. V Jemenu se však cestovatel může nadát i toho, že jej řidič s úsměvem při přechodu ulice „pustí“. Bohužel, podchodů, které by eliminovaly nebezpečí pro chodce, je málo (např. devítiproudá autostráda Sittin, dlouhá několik kilometrů, má snad jen jediný podchod).

Jemenští řidiči, jakkoli zlí jazykové tvrdí, že většina z nich vůbec nemá vůbec řidičák, jsou králové improvizace a běžně předvádějí kousky, které by v Česku zvládl jen kaskadérský profík s 20letou praxí. Přestože vozový park tady není úplně nejzánovnější (v zásadě se vyskytují jen auta hodně nová nebo hodně stará, kterých je valná většina), dokáží z něj vyždímat maximum, a to jak v rychlosti, tak v bleskových reakcích na nečekané situace, kterých je pro absenci pravidel požehnaně. Není jasné, do jaké míry se na kvalitě řízení v Jemenu podílí žvýkání kátu (některým žvejkalům bystří smysly), pravdou ovšem je, že žvýkají všichni, včetně řidičů taxíků (první „nabídku z pytlíku“ jsem v Sana‘a dostal právě od drožkaře, a to přímo v nejhustším provozu na Ulici 26. října). Musím však zmínit, že mne jeden z mých chvilkových pouličních přátel před řidiči žvýkajícími kát důrazně varoval. K řidičům v Jemenu pro jejich schopnosti nelze než pociťovat bázlivou úctu.

Nemenší respekt je nutno vyjádřit také místním řidičkám, které řídí stejně zběsile jako muži. Jen u toho teda rozhodně nežvejkají. Jemenky řídí zahalené, v černých závojích a hodně z nich i s chemárem (rouška) přes obličej. Tím zřejmě přicházejí o část periferního vidění, které už tak samy o sobě mají horší než muži. Za volantem pak kouká jen dvé tmavých očí z úzké škvírky a vy si dvakrát rozmyslíte, jestli se pokusíte přejít silnici zrovna před autem, kočírovaným nindžou.

 

Ukázka běžné dopravní situace na  malé křižovatce na okraji města


Veřejná doprava v Sana‘a

O hromadné dopravě, jak ji známe z Evropy, nemůže být v Jemenu řeči. Vlaky Jemen vůbec nezná (na začátku 20. století a ve 20. letech téhož vznikly 2 dráhy, záhy zrušené, současná vláda plánuje výstavbu železnice v oblasti Adenu, bohužel s nejasnými vyhlídkami), linková autobusová doprava, jak jsme na ni zvyklí, jezdí jen na meziměstských trasách a na větší vzdálenosti se létá s některou s jemenských aerolinek. Přeprava v hlavním městě se odehrává dvěma hlavními způsoby: dababem a taxíkem. Mimoto existují i alternativní formy, jako např. jízda v tandemu na motorce, kterou při plné střízlivosti nemůžeme doporučit (na druhou stranu: motorky jsou v Jemenu krásně zdobené, obvykle koží z nějakého zabitého zvířete a spoustou cingrlat, takže jízda na nich je určitě nevšedním zážitkem). Orientaci v dopravě obecně značně znesnadňuje skutečnost, že téměř neexistují mapy a místní si nepotrpí na znalost a užívání adres. I místa, která mají číslo popisné a číslo ulice místní podle nich nehledají, ale snaží se k nim dostat pomocí blízkých orientačních bodů (velká křižovatka, známý obchod, fastfood Palestinian falafel apod.).

 

Vděčný soumar dabab

„Dabab“ je lokální formou městského minibusu - sběrného taxi. Jde o malé dodávky značky Daewoo (Damas), standardně pro 6 cestujících, řidiče a spolujezdce (na delších trasách jde o větší Toyoty až pro 12 lidí). Původně bílé barvy se žlutým pruhem okolo kapoty, bývají kouzelně vyzdobené (koberečky, třásně atp.), často však ve stadiu značné opotřebovanosti a výlučně bez pravých bočních dveří, kteroužto dírou lezou klienti tam i onam. 

Jezdí po číselně označených pravidelných trasách (čísla tras jsou na dodávkách vyznačena zpravidla na čelním a zadním skle), takže při znalosti správných kombinací tras se lze po městě dostat téměř kamkoli (zmatek vyvolávají pouze některé dělené trasy, kdy např. dabab č. 7 má červenou a zelenou variantu a zelená může zamířit ve čtvrti Hadda dvěma různými směry; i v tomto případě je zachovávána pravidelnost a řidiči sami ukazují, kterým směrem jedou). Existují i uzlové body na zvláště frekventovaných křižovatkách a na výchozích a cílových místech trasy, kde dababy zastavují vždy a dá se tu přestoupit na jinou klíčovou linku. Bohužel neexistuje žádná mapa tras, dle níž by se turista mohl zorientovat a tak je nutné si tento způsob dopravy osvojit na základě vlastní zkušenosti. 

Jinak se však jedná o velmi efektivní prostředek, protože okolo jedoucí dabab zastaví kdekoliv na mávnutí a k vystoupení stačí na příslušném místě zvučně zvolat „aládžam“ (tzn. „na stranu“; pokud je člk z venkova, může použít i „alájam“ nebo „alágam“, vše je dovoleno), dabab zastaví téměř kdekoli. Ženy nemusí říkat nic, k vystoupení jim stačí zacinkat mincí na kovovou kapotu auta a řidič zastaví. Apropos – ženy a muži pochopitelně sedí odděleně, což nezřídka vyvolává manévry ve vystupování, přeskupování a znovunastupování. V modelech, kde jsou sedačky proti sobě, sedávají ženy obvykle po směru jízdy a muži zády k řidiči. Pokud se na zadní sedačce rozvalují chlapi, stačí ženě zastavit se váhavě ve dveřích a cudně klopit oči a on už si řidič udělá v autě pořádek. Křikne na chlápky a ti si posedají tam, kam patří. Žena si v žádném případě nesmí sednout na přední sedačku vedle řidiče, protože by to vypadalo, že s ním flirtuje! Musí – li si žena přeci jen sednout vedle cizího muže, cudně si vedle sebe vloží svoji kabelku, aby se jejich stehna náhodou nedotkla! 

Cenově je dabab tím nejlacinějším v dosahu, standardně stojí 20 YER (tj. cca 2 CZK) bez ohledu na vzdálenost, obzvláště daleké cestování vyjde na dvojnásobek. Každopádně je dabab také vítaným místem pro sociální interakci s místními.

 

 

Taksi

Taxi funguje na podobných principech jako taxi v ČR. Je to relativně pružný dopravní prostředek, který jednotlivce dopraví odkudkoli kamkoli, v Jemenu velmi obvyklý a na české poměry laciný. V Sana’a jsou nejčastěji k vidění taxíky neoficiální, které nepatří k žádné společnosti a jsou zpravidla bílé se žlutými pruhy na předních a zadních blatnících a někdy i na kapotě. Ne vždy mívají na střeše štítek s nápisem „Taxi“. Tyto taxíky nemají taxametry a pro turistu jsou paradoxně dražší, nežli taxíky „oficiální“ s taxametrem (pro místní zřejmě ne). Můžete zkusit smlouvat, ale je lepší si před nastoupením dohodnout cenu (ceny v oficiálních taxi s taxametrem po Sana’a se pohybují řádově ve stovkách YER, zpravidla nepřekročí 400 YER; cena z letiště do centra je pevně stanovena na 2000 YER bez ohledu na to, co ukazuje taxametr, i když většina neofiko drožkařů si řekne o víc, a to až o dvojnásobek). Úskalím neoficiálních taxíků je jejich často strašlivý technický stav a hlavně rozporuplná schopnost orientace ve městě – řidič zná klíčová místa, ale s konkrétními adresami, byť na nich sídlí důležité instituce, má velký problém. Taxikář navíc často bezelstně (veden snahou pomoci) prohlásí, že dotyčné místo zná a konkrétní lokaci zjišťuje až za jízdy pokřikováním z okénka na okolo jedoucí taxíky nebo na vojenské hlídky na checkpointech.

 

 

„Oficiálních“ taxíků, tj. taxíků jezdících v barvách některé velké společnosti je několik typů. Zmínka o barvách je na místě, neboť dle společnosti jsou tága barevně odlišeny – červenožluté taxi Marhaba, celožluté Raha a zelené (jméno společnosti zatím neznámé, protože je jich skutečně poskrovnu). Oficiálních taxi je výrazně méně, všechny mají taxametry a jejich stroje jsou nové (a tím i relativně bezpečné). Řidiči jsou také výrazně lépe obeznámeni se situací ve městě a obvykle dorazí bez problémů do cíle. Neoficiální taxi se občas válečným zbarvením pokouší napodobovat taxi oficiální, zřejmě ve snaze ulovit lukrativnější zákazníky. 

Zvláštní věda je jízda v soukromém voze, a to převážně pro ženy. Pokud si žena sedne dopředu vedle řidiče, může to vypadat, že s ním něco má. Snadno se dostanou do řečí. Na druhou stranu pokud jede se svým kamarádem či kolegou z práce a sedne si dozadu, dotyčný za volantem se může urazit, protože se tím k němu žena chová, jako by byl její najatý řidič. Aby se žena - cizinka vyhnula těmto spletitým pravidlům a řečem, doporučujeme jednoduše sedat vedle řidiče, pokud je to známý a chcete mu vyjádřit důvěru. Pokud je to neznámý člověk či řidič z povolání, klidně si sedněte do bezpečí zadního sedadla. Nikdo by tím neměl být uražen. Rozhodně vždy sedejte dozadu v případě taxíků – zde platí pravidlo stejné jako u dababů.

Doporučujeme turistům nehovořícím arabsky zpočátku používat spíše oficiální taxi a na neoficiální případně přesedlat, až získají orientaci v cenách a v jednotlivých lokalitách města. Pokud ctihodný cestovatel získá základní orientaci ve městě, nelze než doporučit jízdu dababem, je to laciné a zábavné.

 

SK

 

Zdroj:

Wikipedia

Andrew Grantham's page