Oheň, voda, vítr ví...
Mnohokráte jsme již narazili na zdejší problém s elektřinou, tak by nebylo špatné osvětlit, jak je to tu se zdroji obecně.
My, venkovani ze Sudet, si dobře pamatujeme, jaké to bylo, když se na začátku 90. let měnily vodovodní trubky zavedené za Konráda Henleina. Někteří si možná vzpomenou, jak to bylo za bolševika s celostátní energetickou situací a jak moc ji ovlivňovalo hlasování rozsvěcením žárovek u seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Vězte tedy, že výpadky elektřiny, netekoucí voda a prázdné plynové bomby nejsou v Arabské části světa ničím dávno minulým.
Jemenská elektřina
Na úvod pár faktů: Jemen používá napětí 230 V, tedy kompatibilní s ČR, leč britský typ zásuvek s ochrannou planžetou určený pro tříkolíkové zástrčky. Kdo neviděl, nepochopí tu rozkoš hrabat se čímkoli dostatečně tenkým (nejčastěji klíčem od bytu) v díře na uzemnění, jen abych mohl do zásuvky nacpat šňůru, která je u většiny zde prodávaných spotřebičů stejně evropská, tj. dvoukolíková. Ale to je prkotina, v níž lze brzy dosáhnout značné zručnosti.
Pravým problémem jsou výpadky. Jemen se nachází v dost hluboké energetické krizi. Má málo vlastních energetických zdrojů. 100 % elektrické energie pochází z fosilních paliv, konkrétně z ropy nebo zemního plynu, jichž má Jemen jistou, ale výrazně se tenčící (ropa podle World Bank přestane být čerpána okolo roku 2018), zásobu. Elektráren spalujících ropu nebo plyn je nemnoho a jsou často zastaralé a neefektivní. Spravuje je stát pod hlavičkou Public Electricity Corp. (PEC), stejně jako rozvodné sítě. Ovšem efektivita produkce je nízká a ke ztrátám okolo 30 % dochází i při přenosu v síti. Na síť je napojeno průměrně jen okolo 10 % venkovského obyvatelstva a 80 % obyvatelstva městského. Poptávka výrazně převyšuje nabídku, a to i přes to, že stát nakupuje proud od privátních drobnoproducentů. O zlepšení situace se pokouší řada projektů v rámci zahraniční rozvojové pomoci a v neposlední řadě má k vyřešení problémů přispět i dokončení výstavby nové plynové elektrárny v Maribu. Ostrý provoz Maribské elektrárny je bohužel v důsledku řady technických a politických (spíš bezpečnostních – místní kmeny, silně nespokojené s politikou vlády, útočí na zařízení i osazenstvo) potíží stále oddalován, nyní již s téměř dvouletým zpožděním. Jemen, tváří v tvář docházejícím zásobám ropy a zemního plynu, uvažuje i o jaderné energetice.
Co to ovšem znamená v praxi? PEC, aby zajistila alespoň přibližně rovnoměrné pokrytí proudem a zároveň zohlednila zvýšenou spotřebu na jihu země, kde se v létě bez klimatizace skoro nedá přežít, plánovitě na určitou dobu vypíná proud. Existuje harmonogram určující, kdy bude ve které čtvrti nebo oblasti vypnut přívod elektriky. Blackouty samozřejmě přicházejí neohlášeně, ale dá se vypozorovat jistá pravidelnost, bohužel ne konstantní – plán výpadků se pro tutéž čtvrť nebo oblast s časem mění. Obvykle nejde proud třikrát denně po dobu 1 – 2 hodin. V některé týdny je situace lepší, někdy zase horší. Občas proud vypadne jen na 10 minut (tomu se pak hodně smějeme a tvrdíme, že se někdo omylem opřel o vypínač pro Haddu). Většinou jsme bez elektřiny v tu nejexponovanější dobu – ráno nebo večer. Kritický byl stav v době Ramadánu, kdy zvýšená spotřeba na straně domácností vedla k výpadkům v délce 12 hodin denně (byť ne v kuse, to by asi vedlo k revoluci). Měli jsme podezření, že v Sana’a není elektrika proto, že jí vláda posílá více do oblastí na jihu a západě, kde je vedro a bouří tu dlouhodobé separatistické tendence. Naše dohady se částečně potvrdily při výletu do Jabal Bury, kde si místní farmář pochvaloval, jak ta šťáva o Ramadánu pěkně šlape, že můžou sledovat bednu celý den bez jediného odstřihnutí.
Dopady kolísání na celou zemi jsou nenápadné, ale značné. Rurální oblasti stále žijí na úrovni našeho 19. století (vyjma těch satelitů na střechách) a proud jim k základnímu provozu nechybí, ale městské a průmyslové celky jsou v dnešní době na elektřině naprosto závislé. Jemen není průmyslovou zemí, ale i to málo průmyslu se v době výpadku úplně zastaví. To platí i pro úřady, nemocnice, spoje a tak podobně. Většina institucí se výpadkům snaží vzdorovat obstaráním náhradních zdrojů, bohužel v Jemenu zatím nedospěla ekologická emancipace daleko, takže hlavním náhradním zdrojem není solární panel, nýbrž naftový generátor. Jsou všude a vydávají neskutečný rachot a smrad, o efektu na životní prostředí nemluvě. Velké instituce a bohatci mají celé generátorové místnosti. Jaký dopad mají výpadky na efektivitu práce netřeba zdůrazňovat – prostě se nedělá nebo se navrací k papírovým/rukodělným metodám. To při 24 milionech obyvatel není příjemné rozptýlení, ale katastrofa.
Velkým problémem jsou také ztráty na zničených spotřebičích, které jsou při zdejší nižší kvalitě jakékoliv techniky nezanedbatelné. V neposlední řadě se bez trvale fungujících ledniček a mrazáků kazí jídlo, což vedlo k nárůstu otrav jídlem v době Ramadánu ve Starém městě. Na druhou stranu, ruku na srdce, není nad romantickou večeři při svíčkách, i když si ji můžete užít každý druhý den, a bez bedny a jiných rozptylovadel si lidé víc povídají a jsou si tak nějak blíž. Na druhou stranu když zrovna musíte psát úkol do arabštiny, došla vám baterka v laptopu a pod oknem řve sousedovic generátor, vztekáte se tak, že vám jeden blackout dokáže zkrátit život až o několik let.
Zásobování plynem
Plyn je zdejším hlavním zdrojem pro vaření (pomineme-li výrobu elektřiny). Ačkoli má Jemen určité plynné bohatství, plyn není využíván k topení nebo k ohřevu vody jako v ČR. To pramení částečně asi z toho, že topení do Jemenu vůbec nedorazilo (s výjimkou různých malých teplometů a ohřívačů; některé z nich jsou i na plyn v bombách), i když v zimě je tu kvůli nadmořské výšce dost kosa, tedy v Sana’a a horských oblastech. Pro ohřev vody jsou používány elektrické bojlery (to platí samozřejmě pro města, na venkov se tato vymoženost zatím nedostala). Ovšem na rozdíl od ČR není plyn rozváděn centrálně trubkami – je distribuován v plynových bombách. Ano, vážení čtenáři, kuchyně celého Jemenu jsou zásobovány plynem po jednotlivých kusech, jak který zrovna dojde. Mno, vlastně ne, opravdu velcí spotřebitelé mají obří tanky. Bomby jsou relativně velké, asi 80 cm vysoké a mají 20 kg na váhu. Ceny plynu, vlastně plynových bomb, kolísají, ale vždycky se pohybují okolo 1000 YER za bombu, tzn. 100 CZK. Při běžném provozu bomba vydrží tak 2 – 3 měsíce, byť jemenská rodina, čítající průměrně 12 – 25 členů, ji asi spotřebuje rychleji.
Existují dva způsoby, jak si takovou plynovou bombu obstarat. Jako velkoodběratel musíte zavítat do zvláštních krámů či dvorů, z nichž si lze plynové bomby odvézt. Systém zálohování tu neznají, ale v zásadě stejně vyměníte prázdnou za plnou. Druhý způsob je mnohem zajímavější. Po ulicích popojíždějí prodavači plynových bomb na zvláštních vozítkách z jízdních kol, jejichž přední část je upravena jako nosič na bomby, a cinkají o některou z bomb klíčem na utahování přívodního kohoutu. Tenhle charakteristický zvuk spolehlivě probere jakoukoliv hospodyňku plačící nad nedovařeným obědem. Pak už jen stačí vyběhnout ven a plynaře požádat o připojení bomby k troubě. Taková služba stojí jen něco málo nad cenu samotné bomby (my dávali obvykle 200 YER a bylo to myslím na místní poměry hodně).
Co s vodou, když není...
Voda je nejzapeklitějším zdejším zdrojem. Potřebujeme ji všichni a je jí tu málo. Jemen je sice od věků zván Arabia Felix pro svoji zeleň a vlhko, ale jeho velkou část tvoří poušť a hory. V přírodě by tekoucí vodu jeden pohledal. V přímořských oblastech na jihu a západě, kde panují nížinné tropy, je situace o poznání lepší, ale většina země trpí dlouhodobě nedostatkem. Jižní Arabové, jako etnikum poušti uvyklé, se s touto nepřízní za staletí vyrovnali – naučili se shromažďovat každou kapičku v záchytných nádržích, které jsou dosud vidění na venkově.
Přibližně v 60. letech 20. století do Jemenu dorazili vrtači artéských studní a začalo zlaté období čerpání podzemní vody. Bohužel, s nárůstem množství populace a vyšší mírou pěstování kátu, který je na vodu velmi náročný, se toto období chýlí ke konci a zásoby podzemní vody v Jemenu docházejí. Nádrž zásobující vodou celé Sana’a bude údajně vyčerpána do roku 2025. Proto se vláda a mezinárodní organizace snaží urychleně najít řešení, od restrukturalizace zemědělské produkce, přes desalinaci mořské vody až po plány na přesun část obyvatelstva z měst na venkov. Přejmeš jim hodně zdaru, protože jejich úsilí je zatím dost bezvýsledné.
S rozvodem vody po Jemenu se to má asi tak. Část země, a to nejen Sana’a a velká města ale i venkov, je napojená na vodovodní trubky, z nichž doopravdy proudí voda. Nepravidelně. To znamená dvakrát nebo třikrát týdně po dobu pár hodin. Nebo i více hodin v závislosti na vzdálenosti domu od čerpací stanice a na přívodu elektriky do čerpadel. Tahle voda je v zásadě zdraví nezávadná, ale za pitnou ve smyslu středoevropském by ji asi neoznačili ani místní – nezřídka obsahuje jemný písek a jiné částečky, které při běžném provozu nejsou nijak zřetelné, ale projeví se při skladování vody v nádrži. Proto se tato voda používá spíš na mytí než na vaření, i když my z ní třeba i vaříme – to podle toho, jak dlouho se v konkrétním jídle voda převařuje. K pití ji nepoužívají ani Jemenci, pokud nemusí.
Ti, kteří nemají to štěstí a nejsou napojeni na trubky, si musí vodu objednávat ve formě cisteren. Stačí zavolat Ahmadovi nebo Jusůfovi či jak se všichni ti řidiči jmenujou a přijede vám k domu krásně pomalovaná autocisterna, která přečerpá vodu do vašich nádrží. Tato služba není nijak limitovaná a lze si ji, na rozdíl od vody z trubek, objednat kdykoli. Je samozřejmě o něco dražší. Cisterny ovšem v poslední době využívají i ti, kteří na trubky napojeni jsou, protože se k nim voda z potrubí prostě nedostane, pravděpodobně kvůli nízkému tlaku.
Pitná voda evropských standardů je něčím, co je pro většinu lidí dostupné jen v plastových lahvích, kanystrech nebo nádržích do vodních dispenzorů. Pro zbytek není dostupná vůbec a musí si vystačit s tím, co teče z trubek prostě proto, že poblíž ani není žádný obchod balenou vodu prodávající. Voda se dá ovšem koupit téměř všude a dokonce existuje něco jako vodárny – čerpací stanice na pitnou vodu, do nichž si lze zajít s vlastní nádobou. Asi nejrozšířenější, protože je relativně laciný a tím i široce dostupný, je systém zálohovaných plastových kanystrů s vodou. Ty lze koupit v potravinách a mají víčko přelepené papírovou páskou s datem a místem plnění. Kanystr lze po použití vrátit do obchodu, respektive vyměnit za plný, a místy jsou sbírány centrálně, takže ve Starém městě můžete narazit na dodávky nacpané prázdnými kanystry.Kupovaná voda je samozřejmě na místní poměry docela drahá, i když pětilitrový barelík se dá pořídit za 100 YER (10 CZK).
Všude samé odpadky
Ono se to kolikrát nezdá, ale i odpad je nezanedbatelný zdroj. Stálo to nemálo bolesti, ale my Středoevropani jsme se ho naučili jakž takž třídit a zčásti ho opětovně využíváme k celkem užitečným věcem. Jak jsou na tom Jemenci? Ve městech se odpad centrálně sbírá. Popelnice tady neexistují, ale na hlavních ulicích jsou odpadkové koše. Každá jednotlivá domácnost vynese své odpadky prostě přede dveře domu na ulici, přičemž odpad se přímo v domácnostech vlastně netřídí. Dvakrát denně pak projede ulicí sběrný vůz a odpad nakládá.
Nepředstavujte si ale populární kukavůz, s nímž u nás všichni malí kluci chtějí jezdit. Je to obyčejný náklaďák s otevřenou korbou, na který špinaví výrostci hážou pytle s domovním odpadem. Jiní špinaví výrostci přímo na haldě odpadků na korbě vybírají plastové láhve a pytle – takto probíhá třídění. Aby místní věděli, že se pojízdná popelnice blíží, vydává auto charakteristické troubení. Jakkoli se systém může zdát primitivní, je překvapivě účinný a na ulicích se odpadky nijak zvlášť nekumulují.
Samozřejmě, že existuje hodně „černých“ skládek a skoro každá volná parcela v Sana’a je improvizovaným rumištěm, kolem kterého se motá spousta toulavých koček, psů a občas nějaký ten žebrák. Ale ulice jsou vcelku čisté. To není důsledkem přehnané čistotnosti místních, neboť ti, podobně jako jiné národy Třetího světa, si s nějakým tím odhozeným bordelem hlavu nelámou, ale zásluhou chlapíků v zelených montérkách. Chlapíci v zelených montérkách jsou většinou nezletilí Somálci, kteří chodí dům od domu, zametají ulice a žebrají. Pochybuji, že by jejich status byl nějak formalizován – dle tvrzení některých místních údajně jsou zaměstnáni a dostávají i nějaký plat, ale od pohledu jsou tak ubozí, že bez toho žebrání by asi nepřežili.
Co se děje s odpadem dál? Existuje pár soukromých společností, které se zabývají tříděním nebo zpracováním odpadu (zejména kovového), ale jejich efektivita je nízká a nedokážou pokrýt tak velký trh. Navíc v důsledku globální ekonomické krize klesla cena kovů a řada těchto firmiček v Jemenu padla. A odpad na venkově? Tam žádné sběrné vozy nejezdí a venkovani, po staletí navyklí na to, že veškerý odpad je v podstatě biologický a je možné jej odhodit kamkoli, protože se rozloží, tak činí i s plechovkami, plastovými pytlíky a lahvemi. Malebná vesnická zákoutí jsou proto plná skládek a nezřídka se turistovi kupky odpadků válí přímo pod nohama na venkovské stezce. Ani to však neubírá vesničkám na fotogeničnosti.
No není to pohádka? Celkem primitivní poměry vlastně nejsou ani nijak moc cítit (mno, v létě na venkově je místní odpadové hospodářství cítit až až) a člověk si najednou uvědomí, že spoustu věcí k životu nepotřebuje. Jiná věc je, že Jemen se pomalu dostává do situace, kdy bude postrádat základní životní zdroje, což pro téměř 25 milionový národ žijící na pouštním poloostrově v části jinak chudé na přírodní bohatství znamená ztrátu možnosti normálního rozvoje. Problém s vodou v Jemenu představuje značné riziko nejen pro jeho bezprostřední (a výrazně bohatší) sousedy, ale případnou destabilizací celého regionu i pro nás, Euroobčany. V Jemenu si můžete na globální problémy sáhnout a uvědomit si, jak brzy můžou zaklepat na náš pohodlný český pelech.
Zdroj: The Free Library
SK
