Píseň o kátu
V Jemenu už jsme strávili nějakou dobu a také si trochu zažvýkali. Říkáme si tedy, že by nebylo od věci napsat něco o tomhle společenském fenoménu dřív, než mu definitivně propadneme (aspoň ta část našeho týmu, která ho má pořád při ruce). To abychom si zachovali alespoň kusý objektivní odstup od zeleného lupení. Nebo jeho zdání.
Kát jako kouzelná víla
Kát (jinak též „khat“, „qat“ či v etiopské geezštině „čat“) je rostlinka z rodu Celastraceae, latinsky zvaná Catha edulis. Je tropického založení, takže se vyskytuje jen ve východní Africe a jižní Arábii. V přírodě vypadá jako útlý vyšší keř či spíš vytáhlý strom bez ústředního kmene, porostlý tmavě zelenými listy mandlového tvaru o velikosti přibližně poloviny dlaně. Stromek to bývá dost vysoký, často více než 4 metry. Aktivně roste hlavně na jaře a v létě, přes zimu má období vegetačního klidu a působí posmutněle šedě. Je to zkrátka na první pohled nezajímavé roští, dobré možná tak na košťata, co trochu připomíná ošklivou vrbu.
Ale je kromobyčejné. Mladé lístky (ale i jiné části např. řapíky) téhle zelené víly obsahují alkaloid zvaný cathinon nebo též benzoilethanamin. Vědychtivé čtenáře odkážu na Wikipedii nebo jiné zdroje, protože se mi při představě malování šestiúhelníků a počítání chemických vazeb podle koncovek –ný, -natý, -itý, zapeklitý, atd. zastavuje mozek. Jen pro pobavení nechemikářů – je to C9H11NO a vypadá to takto:
Bez ohledu na počet atomů uhlíku je tahle látka obsažena v čerstvých listech rostliny. S časem se vadnutím a usycháním přirozeně mění na svoji méně odvazovou sestřičku cathin, která má mnohem slabší účinky. Jak by taky ne, když má o dva vodíky víc! Postupná přeměna jedné substance v druhou je také hlavním důvodem netransportovatelnosti kátu na větší vzdálenosti. Jinak řečeno, kát si z dovolené možná přivezete, ale z jeho žvýkání rozhodně nic mít nebudete.
S cathinonem je celkem zábava. Má mírné až středně silné povzbuzující účinky, které by se daly srovnat s několikanásobkem vlivu energydrinků nebo se zeslabenými účinky kokainu. Nepřináší žádné těžké oblbnutí smyslů, veselé halucinace ba ani vychechtanou náladičku. Spíše vás nastartuje. Bystří smysly, zrychluje tep i dech, zvyšuje teplotu. Odstraní sebemenší stopy únavy a zefektivní myšlení. Prostě vám to pálí, jste aktivní, upovídaní, lehce nervní a tělesně se tak trochu jakoby vznášíte, jako při slabé horečce. Tohle trvá tak dvě až tři hodiny, pak postupně odeznívá a přechází v lehkou otupělost (a nekomunikativnost) spojenou s nespavostí. Celkově se zdá, že ve srovnání s jinými drogami, třeba i s u nás oblíbenou marihuanou, je celkem o ničem. A vlastně by to byla i pravda, ale na těch, jakkoli relativně slabých, účincích je něco nepostižitelného, co vás prostě baví. Možná je to jejich vyvážená kombinace a absence kocoviny. Nebo sociální kontakt, který žvýkání kátu provází.
Kozí žvýkání
Kát údajně pochází z území dnešní Etiopie a do Jemenu se dostal někdy okolo 15. století, spíš ale už o poznání dříve. Cestu tohohle rozjařujícího křoví z Afriky do Asie už asi nikdy přesně nezmapujeme, ale znali jej už staří Egypťané, kteří mu připisovali božské a transcendentní účinky. V 11. století se objevuje zmínka o kátu ve perském spisku o bylinách a medicíně „Kitab al-Saidana fi al-Tibb” (Velká kniha o léčení) slovutného středověkého učence, matematika, filozofa a historika Abu Rayhan Biruniho. Ten se sice domníval, že kát pochází odněkud z Turkmenistánu, ale popsal velmi přesně jeho vzhled i účinky. A celkem se trefil i v odhadu mechanismu jeho působení.
Jemenci mají, jako ostatně o spoustě jiných věcí, pěknou legendu o tom, kterak se začal žvýkat kát. Kupodivu téměř identická koluje i o kávě. Jednoho dne si pastevec povšiml, že jeho kozy se chovají nějak divně. Nebyly v poledním žáru ospalé, ale naopak velice čilé a živě dováděly. Chvíli je sledoval a uviděl, jak okusují listy neznámého keře. A protože je to nezabilo, tak to ze zvědavosti vyzkoušel taky. A závislost milionů lidí napříč Africkým rohem a Arábií Felix byla na světě. Jiná historka praví, že kát přivezla do Jemenu skupinka etiopských muslimů při své návštěvě dvora rasulidského sultána Malika al Mu’ayyada ve 14. století. Poutníci spokojeně požvykovali a vladař byl zvědavý, co že si to strkají do úst. Vysvětlili mu, že je to kouzelná rostlina, jež snižuje chuť na jídlo, spánek a milování. Sultán se zděsil: “Alláhu slitovný a všemohoucí, jaké jiné rozkoše se vyrovnají těmto?!?! To nikdy jíst nebudu! V životě nedělám skoro nic jiného, než tyhle tři věci, tak jak bych mohl žvýkat cosi, co by se stavělo mezi mne a je?” Ať to bylo tak či onak, v Jemenu kát rychle zdomácněl, neboť věrohodné záznamy o něm pocházejí už z 15. století. První oficiální zákaz pěstování kátu však na sebe také nedal dlouho čekat, přišel v roce 1543, ale stejně jako ty pozdější se minul účinkem. Kát tak v Jemenu postupně nahradil nepřístupný alkohol v roli základní sociální drogy.
Dobrej model je základem žvejku
A jak se to žvýkání vlastně dělá? Tradičně je to odpolední obřad, který má řadu fází (ne jako když si jde našinec nakoupit lahváče do síťovky a pak je vymlaskne u fotbalu), přípravou počínaje, přes výběr místa a konzumaci až k odeznívání účinků. Vše začíná koupí, tedy pokud nejste jemenský horal a neotrháte si vlastní políčko. Kát je v Jemenu zcela legální a nemá ani žádnou formu centrální regulace, takže jej můžete koupit téměř kdekoli. Stánek poznáte na dálku – zapomeňte na výlohu nebo police se zbožím, je to nejčastěji jen taková díra ve zdi (vlastně zastřešená plocha na zděném podstavci), ve které leží na koberci rozvalený prodavač s hubou plnou vlastního zboží a před sebou, pod sebou a kolem sebe má rozložené různé typy balíčků. Prodavač asi žvýká nonstop, alespoň to napovídá jeho skelný pohled a vychrtlá figura. Bouli ve tváři má také o poznání větší, než jeho zákazníci. Krámek působí tajemně a budí u neznalého respekt. Kolem obvykle postává několik zevlounů, kteří si vás měří zarudlými pohledy. Na první pohled vás napadne, jestli je tohle opravdu CELÉ? A pak nakoupíte a jdete. Proto je zábavnější nakupovat v místech, která jsou pověstná kátovými trhy. Pěkný je třeba ve starém Sana’a. Je to vlastně úzká ulička přeplněná chlapíky v thaubech s šátky na hlavách. Většina z nich jen tak posedává či postává a klábosí a žvýká, ale jinak se všichni věnují obchodu s kátem. Ulička má po obou stranách spoustu výklenků s prodavači a všude visí nebo leží větve se zeleným lupením. Takhle nějak se tu prodává kát možná už tisíc let. Samozřejmě existují i moderní kátové trhy. Ty se, co se fungování týče, nijak zvlášť neliší, jen nejsou tak fotogenické. Místo bývá prostornější, lidí a chaosu o chlup víc. Ale kát prodávají i ušmudlaní chlápci jen tak na ulicích (koupě jen na vlastní riziko), nebo rolníci přímo z pole, když jste na venkově.
Kát se prodává ve třech formách. Nejjednodušší formou jsou celé větve. Rolník prostě ořeže/oláme asi metr dlouhé větve s listím a takto je, svázané do otepí, dodává na trh. Tato forma se nazývá „‘edaan“ a vyskytuje se hojně při svatbách a jiných velkých slavnostech. Je typická pro jemenský venkov, kde je kát při ruce a není potřeba jej nějak dál upravovat. Konzumace probíhá tak, že si každý vezme svoji větev, tu si oškube a zbytek nevhodný ke žvýkání prostě odhodí na podlahu. Další podobou jsou vrcholky větví, tzv. „ru’us“. Jsou to ty nejmladší a nejaktivnější lístky a žvýkač tak nemusí probírat celou větev. Větvičky se samozřejmě také obírají a žvýkají se jen vhodné lístky a kousky stonků, zbytek se zahodí, kam jinam než na podlahu. Ru’us se prodává v malých otepkách nebo v igelitových pytlících. Třetí formou jsou již samostatné lístky – „matal“. Ty jsou balené v plastových sáčcích a většinou se dá vyžvejkat celé balení. Závisí na obchodníkovi, jak moc velký šizuňk to je a kolik „normálních“ listů do balíčku vpašuje. Každopádně se nežvýkatelné lupení hází…pochopitelně na podlahu.
Přestože je kát jediný rostlinný druh, existuje řada odrůd nebo spíš místních typů, které jsou vymezeny odlišnými oblastmi původu. Na rostlinách se tak podepíše různá míra sluníčka, vlhkosti, nadmořské výšky a jiné faktory ovlivňující kvalitu. Na první pohled není nic znát, ale žvejk je o dost jinačí. Odrůda „Ansi“ má širší a kulatější listy s výraznějším rudým zbarvením žilek a při okrajích. Poskytuje méně výrazné účinky a hlavně se neobjevuje drastický dojezd v podobě několikahodinové nespavosti. Proto se jí také někdy říká „ženský kát“. „Hamdani“ pochází z oblasti blízko Sana’a, takže je hlavní odrůdou na místních trzích. Lístky jsou spíš čistě zelené a řapíky červené. Ani Hamdani nepatří k silným odrůdám, ale nespavý dojezd obvykle mívá. Dle odborníků (rozuměj „každý druhý Jemenec“) je velmi chutná a navíc v Hamdanu tolik nepoužívají pesticidy. Pro piloty Formule jedna a kvantové fyziky je určena odrůda „Ahjari“. Má totiž spoustu aktivní látky a pomáhá nastartovat myšlení a udržet člověka koncentrovaného po dlouhou dobu. Takže vhodné před těžkou šichtou v práci. Její listy jsou spíš podlouhlé a je přiměřeně dražší. Pochopitelně je mistrem ve vyvolávání insomnie. Velice drsným zážitkem v důsledku několika probdělých nocí může být žvýkání kátu „Sawti“. V porovnání s ostatními modely je Sawti co do účinků velmi tvrdý a údajně je branou k závislosti na kátu. Pokud s ním přestanete, prý se dostaví i abstinenční příznaky v podobě depresí a rozrušenosti. V Sana’a je k dostání úplně všude za cenu řádově nižší než ostatní odrůdy. Proto jej také žvýkají ti nejchudší, u kterých pak závislost vzniká nejsnáze a dopadá na ně nejhůře. Snad nejlepší odrůdou je „Arhabi“. Pochází z oblasti zhruba na půl cesty mezi Sana’a a Adenem, kde rolníci údajně vůbec nepoužívají pesticidy. Je nejjemnější chutí a výborný v účincích. Také je nejdražší a stojí i v sezóně, kdy jsou jinak ceny kátu relativně nízké, hodně přes 2 000 riálů za „dávku“. Lístky má malé, zelené a tenké. Asi nejlepší volba pro jednorázového žvýkače, jako jsou návštěvníci Jemenu.
Před samotným žvýkáním by se měl žvýkač pořádně najíst. Kát potlačuje pocit hladu nebo spíš chuť k jídlu a tento stav přetrvává i dlouho po skončení žvýkání. Proto také notoričtí žvýkači vypadají jako plaňky u plotu – nikdy se k jídlu ani nedostanou. Pří žvýkání samotném se pochopitelně nejí a tak Jemenci doporučují zdlábnout plnou misku salty k obědu před odpolední kátovačkou. Salta je místní specialita vařená z rajčat, brambor, cibule, mletého masa a písnice řecké. Nesmíme zapomenout na chili papričky. Je to správně vydatné a ostré papu, které dodá kátování ten správný švuňk a prý pomáhá i v potlačení nespavosti po žvýkání. Kdo nemá rád mleté, může si dát flákotu ve fahse, což je vlastně totéž co salta, jen s poctivým masem.
Mafraž je královstvím lenošivých
Tradičně se žvýkači sejdou v nějaké prostorné světlé místnosti. Nejčastěji to bývá mafraž domu, tedy obdoba našeho obývacího pokoje, jen umístěná v nejvyšším patře jemenských mrakodrapů s výhledem do všech světových stran a vybavená vyšívanými pohovkami (vlastně jen jakýmisi matracemi) a polštáři okolo stěn, koberci, stolečky, šíšami, pitím etc. Střed pokoje bývá volný, aby se tam daly pohodit větve a jiné zbytky nebo položit tácy s jídlem (to když se zrovna nekátuje, ale konzumuje). Mafraž je snad nejúžasnější jemenský vynález a měla by být exportována do celého světa. Je to báječné místo k relaxaci, které výhledem do dálek širého světa vybízí k meditaci a přemítání o smyslu všehomíra. Na rozdíl od obyčejného obýváku je také uzpůsobena nikoli čučení na bednu, ale konverzaci, protože díky posezení kolem celé místnosti na sebe všichni přítomní vidí a můžou pohodlně rozmlouvat. Zážitek je umocněn tím, že nad okny bývají typické jemenské barevné vitráže „kamaríja“. Ty propouštějí světlo v tisíci barvách duhy a malují na kobercích kouzelné obrazce. Mafraže bývají oddělené pro muže a ženy a bohatší rodiny si tuhle polehávací místnost dopřávají v každém patře domu.
Před kátováním je potřeba si kát opláchnout, protože prodavači to nedělají a na listech mohou být zbytkové pesticidy. Údajně se použití pesticidů pozná podle toho, že lístky jsou krásně čisté a naleštěné, zatímco zaprášené lupení signalizuje jejich nepoužívání. Ale věřte tomu, co když se prostě jen víc prášilo? Omytí je jednoznačně nutnost, protože kát se dopravuje všelijak a je zasviněný i bez toho, jestli byl konkrétně postříkán nějakou sračkou. Někteří žvýkači vám řeknou, že umytím kát ztrácí chuť a účinky, ale je to nesmysl. Svým přístupem si koledujou přinejlepším o pěknou vyrážku v ústech, v horším případě si zadělávají na rakovinu ústní dutiny.
Posvátný obřad nebo tuctová kátovačka?
Pak už si všichni polehají okolo stěn a začíná samotné žvýkání (takové to domácí). Vybírají se ty mladší a křehčí lístky a stonky. Ty s červenými žilkami jsou prý nejlepší. Ku žvýkání jsou vhodné ty, které se dají zlomit – ty ohebné už jsou k ničemu. Žvýkač si cpe lupeny do huby a pomalu je rozmělňuje, u čehož ponejvíce připomíná velblouda. Cílem je nacpat si vzniklou zelenou kaši jazykem do skráně (je jedno které i když většina místních jsou leváci) a vytvořit z ní obří kouli. Přitom musí být směs stále míšena se slinami, protože ty právě rozkládají látky v rostlině obsažené a vytěžují z nich cenný cathinon. Vlastní chuť kátu není nic moc, je to takové trpce nahořklé, ale dá se na to zvyknout a za chvíli to člověku ani nepřijde. Méně příjemná je konzistence, protože lístky někdy mívají i dost ostré okraje a když jich spucujete celej pytel, můžete si lehce rozedřít patro. Jemenci jsou zkušení borci, takže se jim snadno daří uhňácat si tu svoji kuličku a udržovat ji v ústech klidně celý den. Začátečník dost tápe, listí má v ústní dutině skoro všude a ta potvora ne a ne zapadnout na to správné místo. Navíc se kaše cpe do krku a vy ji reflexivně polykáte – to, jak vám Jemenci s opovržením řeknou, dělají jen Etiopani. Chce to trénink a časem se to poddá. Když je boule jakž takž umravněná, už se moc nežvýká, spíš jen mísí se slinami. Občas se pár lístků přidá.
Celý tenhle složitý proces je spojen se společenským obcováním. Hodně se žvaní a kouří, někdy šíša, ale spíš kvanta cigaret. Mraky se toho vypije, protože to pomáhá při žvýkání a slinění, ale také to potlačuje nepříjemnou chuť kátu. Pije se nejen voda a tradiční sladký čaj s mátou, ale v poslední době i bublinkaté drinky jako kola nebo fanta. K umocnění účinků kátu se někdy žvýkání zapíjí energy drinky, např. Red Bullem. Nezkoušeli jsme to, ale musí to být mazec. Při hovoru se probere úplně všechno, od fotbalu přes politiku až k manželkám/manželům a dětem a vy si intenzivně užívate ostatní přítomné. Kát je taky důvod, proč v Jemenu neexistuje bulvární tisk. Kdo by si chtěl číst drby, které už včera odpoledne slyšel na kátovačce? Občas je puštěná televize, je-li v mafraži, ale té většinou stejně nikdo nevěnuje pozornost. Tohle trvá zpravidla několik hodin, v jejichž průběhu se žvýkač pěkně naspíduje, rozjaří a získá pocit, že je nejlepší na světě a že nic není problém. Kát je rozhodně dobrá droga pro zakomplexované jedince. Společenská stránka věci je velice zábavná a ve spojení s kátovou náladičkou přináší spoustu příjemné relaxace. Kátovací společnosti navíc nehrozí, že by se její intelektuální debata s postupem večera zvrhla v nesmyslné blábolení, jako se to stává u nás v hospodě u píva s přibývajícími čárkami na lístku.
Meditace na závěr
Když je dokátováno, všichni se rozejdou po svém. Bez nějakého velkého loučení a podobných srdceryvných projevů. Žvýkači se prostě beze slova zvednou a jdou. Jsou už většinou ve fázi odeznívání kátového rauše, takové jakési „kocovině“, která není spojena s fyzickou nevolností, ale s ospalostí, bohužel nezaplašitelnou spánkem, letargií až otupělostí a zamlklostí. Je večer, čas jít se věnovat rodině nebo znovu otevřít svůj obchod. Cestou se ale musí žvýkač zbavit kátové boule. Samozřejmě neexistuje žádný čistý a elegantní způsob, jak to udělat, a kaši je nutno prostě vyplivnout. Spíš jde o vychrstnutí, které se dělá jaksi mimoděk třeba z okýnka jedoucího auta a tak. Je dobré mít dost vody, aby si žvýkač mohl vypláchnout ústa od zbytků. Na ulicích v Jemenu nenarazíte sice na psí hovna, zato je všude plno zelených fleků.
Tohle je popis ideálního kátového obřadu, ale realita bývá většinou prostší. Kátuje se téměř pořád a téměř všude. Po poledni se témeř celému Jemenu nafoukne jedna skráň a skoro nemáte šanci potkat na ulici chlapa bez tumoru. Kátuje se při práci, odpočinku, za chůze i při studiu. Kátují řidiči, pekaři, prodavači, strážníci, povaleči i úředníci. Ti posledně jmenovaní kátují v práci tak, aby to na nich nebylo moc vidět. Kátují malé děti. Kátuje i víc než polovina žen, takže nejde jen o pánskou módu. Ženské ale nežvýkají na veřejnosti. Notoričtí kátovači už nedělají skoro nic jiného a pokud mají práci, tak v ní hlavně zevlují (a kátují). Leč kátování je bez debat převeliká zábava a svými účinky kát napomáhá při výkonu spoustě profesí, jakož i studentům při učení na zkoušky. Není nad to si sednout na nějakou vyvýšeninu s výhledem na vzdálené vrcholky hor nebo na moře a prožvýkat se západem slunce, zkrátka romantika jak blázen. Šeptandou se navíc šíří, že kát působí jako afrodisiakum a v kombinaci s energy drinkem dělá z jemenských mužů nezdolné hřebce. Z čiré závisti tomu samozřejmě neveřím.
SK
P.S. Jako dovětek uvedu dva příklady pohledu na kát z odstupu několika století a odlišných kultur. První je báseň jemenského Žida, rabího Salima Shabazi, tkalce, učence, mystika a proslulého básníka, který žil v 17. století během tzv. Zlatého věku jemenské židovské literatury. Je považován za světce a jeho hrob je dodnes poutním místem. Jde o vlastní překlad z angličtiny z původní verze v jednom z polozapomenutých jemenských dialektů, tak prosím o shovívavost. Druhá ukázka je vyznání ryze českého žvýkače z počátku 21. století, který si kát zamiloval a nyní truchlí, neboť již z Arábie Felix odjel.
Salim Shabazi
Váda vzešla,
mezi kávou a kátem.
Vyzvali mne bych rozsoudil ten spor.
Kát promluvil první:Volbou jsou mé listy,
a velmi cennou.
Pyšně můj keř,zvedá svoji hlavu
na Jabal Saber,
Je to tam,
kde hnízdí slavík
a skrývá svá vejce…Nyní byla řada na kávě:
Jsem oslavou brzkých rán,
rozjasňující počátek nového dne.Shazli je ten,
komu vděčím za svou slávu.Vtom kát kávu přerušil:
Tvá pověst nepředčí mou,
beze mne nemožné je setkání.
Můj keřík se větší krásou honosí
než tvůj. A pohleď na ty lesklé lístky.Ať šlechtic či učenec,
oba jsou mými příznivci,
vždy hotovi mi sloužit.I vstoupil jsem do hádky též:
Vy dáváte mi stejnou rozkoš,
já toužím po vás měrou rovnou
a každému jsem povinován,
hlasem vděčnosti.Také směřuji tu chválu,
vínu s přáteli vypitému.Ku pohodě a útěše,
takový je úděl básníkův.A nyní přátelé,
na bratrství si připijme
a času spolem užijmes poemy a zpěvem.
Všechny hádky opuštěny,
Bůh buď pochválen.Dej, Pane, mír svému Salimovi,
A ochraňuj jej od zlého.
Český kátovací příspěvek:
„Jemenci zbožňují, když žvýkáte. Nevím jestli jim to evokuje hrdost, že se vlastně přibližujete na jejich úroveň (chtěl jsem napsat snižujete, ale nepřijde mi to vhodné a nemuselo by to být správně pochopeno), nebo že přijímáte jejich tradice či zvyky. Každopádně je to vždy zhodnoceno minimálně významným pokýváním hlavy ve významu souhlasu. Většinou se vás i zeptají hned po prvním lístku jestli je to dobrý. Po pravdě ten první je vždycky hnusnej :-D. První půl hodiny do sebe spíš lijete cokoliv sladkého, aby se přebyla ta šíleně hořká chuť a tváříte se tak, aby nebylo nic poznat. Přece je neurazíte a ze sebe neuděláte nějakou padavku. Postupem se chuť stává snesitelnou, hlavně proto, že se vám začínají tvořit sliny a dostáváte konečně tu očekávanou šťávu. Slinění jak je známo zahání pocit hladu, takže jak už jsem psal, nejíte. Hlavně proto, že prostě nemáte pocit a ani chuť. Vždyť žvýkáte kát :-D. U mě se to navíc projevuje i tak, že ze začátku mám potřebu silně kouřit a vykouřím i tři cigarety hned za sebou. Potom ale už kouřit nepotřebuji a navíc, když si zapálím, tak většinou na cigaretu po pár tazích zapomenu na popelníku a ta si dohoří pomalu sama. Rozdílné je to u „šíši“, tedy vlastně vodní dýmky. Ta je ke žvýkání příjemná a dodává příjemnou chuť v ústech. Navíc vám vydrží dlouho a pokud jste v kolektivu, což je žádoucí, lze se o ní střídat a tak ještě více utužovat kolektiv.“
Zdroj:
