Sálehova mešita

Člověk (zpravidla chlápci) je od věků puzen mocnou touhou zanechávat na tváři světa svoji nesmazatelnou stopu. Někteří proto píší básně, jiní objevují lék na rakovinu a další zase organizují genocidy. Nezřídka se tento pud projevuje stavbou monumentů, které mají přetrvat věky. Jen vzpomeňme - pyramidy, koloseum, středověké katedrály, Taj Mahal etc. ... často tyto stavby stojí nemálo lidských životů a vydrží jen do nástupu dalšího nadšence s podobnými koníčky. Monumenty jsou pak znamením doby, ve které vznikly, a nálad, které daly vzejít jejich ideji. Například Američané mají svoji Sochu svobody, která symbolizuje hodnoty pro tento mladý stát typické před cca 150 lety (a dnes bohužel zašlapané do písku blízkovýchodních pouští). My Češi zase máme svoje Národní divadlo, a to přesto, že jsme si je stihli hnedle spálit – to také ledacos vypovídá. Tak Jemenci, tento národ mnoha jihoarabských kmenů, rozporů a často protichůdných zájmů, mají Sálehovu mešitu. Proč Sálehovu? Jako se Kárlštejn jmenuje po Karlovi, Washington po Washingtonovi a Golčův Jeníkov po nějakém rusákovi, tak se Sálehova mešita nazývá po místním velikém duchovi, prezidentovi Ali Abdullah Salehovi. Narozdíl od dříve jmenovaných žije, ale vládne úspěšně od r. 1978, tak si tu poctu určitě zaslouží.

Každý návštěvník Jemenu by měl do této pozoruhodné stavby zavítat. Je velkolepá a v porovnání s okolím, ba co dím, se zbytkem země působí neuvěřitelně kontrastně. V Sana’a ční na všechny strany a je zřejmě nejviditelnější stavbou města (pomineme-li hotel Mövenpick, který zachovává tradičně nevkusný, cukrkandlový, design této hotelové sítě). Je postavena při jižním okraji metropole, uprostřed zatím nezastavěného území, u ulice 14. října, která je ranvejí bývalého letiště. Nejbližší vyšší dominantou je dvouhoří, které sami Jemenci přirovnávají k ženským ňadrům (v zemi, kde z ženy obvykle vidíte jen dvé očí, je to zvlášť pikantní; hodně se potom smějí), takže jsou minarety mešity obdařeny signálními světly, vždy na vrcholku zlatého půlměsíce.

I mně bylo dáno svatostánek navštívit, v rámci prohlídky organizované naší jazykovou školičkou. Vyrazil jsem předem, abych vychutnal genia loci. A že bylo co vychutnávat. Mešita září novotou, neboť byla otevřena teprve v listopadu r. 2008. Je skutečně obrovská – údajně může poskytnout duchovní útěchu až 40 000 věřícím a hlavní dóm samotný pojme 13 000 lidí. Ženská část je striktně oddělena a přístupu mužů zapovězena. Čtyři ze šesti minaretů jsou 100 metrů vysoké. Je postavena z větší části z místních materiálů, vyjma bohatého vykládání mramorem, který byl importován z Itálie, Indie a Ománu. I přes svoji novost se mešita drží tradičního islámského, zvláště pak jemenského, způsobu výzdoby. Kombinace bílých a rudých cihel, arabesky, reliéfy s citacemi z koránu a barevné vitráže. Pro středoevropana odchovaného katolickým barokem a jeho prdelatými cherubínky ve zlatých hadrech se to může zdát být málo, ale k uznalému zamručení to stačí.

 

 

Pod dojmem z vnější velikosti jsem vstupoval do okrsku mešity s posvátnou bázní. Mešita je obklopena parkem s velkým parkovištěm (v Jemenu má HODNĚ věřících auto). Nejdřív mě zarazila opuštěnost tohoto místa. Mešita má sice kvanta obslužného personálu – strážce, uklízeče, vynášeče odpadků, hlídače přes boty atd., ale věřících v ní bylo jako šafránu. Připsal jsem to na vrub tomu, že byl čas mezi modlitbami. Co mne ale udeřilo dojmem až omračujícím byla čistota a upravenost místa. Zlí jazykové tvrdí, že v Jemenu je bordel. Osobně si myslím, že v Jemenu není šíleně větší nepořádek než jinde ve třetím světě a že se na to dá v klidu zvyknout (mno, ty zdechlý kočky na ulicích jsou sice chuťovky, ale zase to tu není všude posraný od psů, jako ulice v Praze). Ovšem antiseptická čistota a vymydlenost Sálehovy mešity z ní činí nejčistší místo v okruhu 5 000 km. Zčásti je to zřejmě způsobeno přezaměstnaností v mešitě, protože chlapíci se smetáky, hadry a vysavači neustále pulírují každé volné místečko. Díky tomu mramor na podlahách působí, jakoby jej pokrývala vrstva vody, a vyvolává kouzelné zrcadlové efekty.

Prohlídka sama byla spíš zábavná než poučná. Náš průvodce Ibrahim je vtipný druh s orientálním nadhledem a žoviálností, a takto pojal i prohlídku. Místo nudných faktů nás zahrnul výkladem o lidech v Jemenu, o různých stupních víry či nevíry a o významu mešit, jakožto komunitních center. První faktografický údaj, který jsme se dozvěděli, byl od chlápka z personálu, který nám arabsky sdělil, že obří lustr v centrálním dómu je „min Čik“. Ach zachvělo se mi srdéčko národní hrdostí, byť Jemenci chválou na naši domovinu zpravidla nešetří a vyzdvihují až do nebes český křišťál a ČeZety – tedy ne ty motorky, ale bouchačky. Pohříchu to byl i faktografický údaj poslední. Pak jsme si prošli vnitřní nádvoří a dívky navštívily ženskou část. V mešitě je i velká madrasa, která nám zůstala uzavřena, tam nás Ibrahim asi vezme příště.

Co bylo překvapující, byl nepřibývající počet věřících i přes blížící se hodinu modlitby. Ačkoli udeřila šestá večerní a zpěv muezzinů volal k rozmluvě s Nejvyšším, parkoviště se neplnilo. To zaprášená mešitka u nás na Páté ulici bývá zpravidla narvaná k prasknutí. Vlastně jsem za dobu dvou hodin prohlídky mešity viděl asi čtyři modlící se. V poměrně sekulárním Turecku jsou velké mešity hučícími úly i mimo stanovený modlitební čas. Rozhovor s Ibrahimem odhaluje dvojjaký postoj Jemenců k mešitě: „Mešita stála fakt hodně peněz. Tolik peněz, že se za to mohly postavit čtyři nové nemocnice. Čtyři sakra velké nemocnice.“. A tady bude asi také zakopaný pes nepopularity monumentu. V Jemenu, v jedné z nejchudších zemí světa, stojí mamutí luxusní mešita za 60 milionů USD. Tak snad dlouho vydrží.

 

SK

P.S. Po přepočtu ceny mešity na český jsem si uvědomil, že celá tahle nádhera, na místní poměry hodně drahá, stála asi tolik, jako v ČR jeden kilometr dálnice. Úúúúps...

 

Zdroj:

Wikipedia

Girl Solo In Arabia