Tetování, lidské maso a koncept „harámu“
Ondinoj takhle na satelitu dávali známý snímek „Přežít“, v originále „Alive“ (1993), natočený podle skutečných událostí. Všichni jsme to asi viděli, běželo to párkrát i na Nově – story uruguayského univerzitního ragbyového týmu, který letí na přátelák snad do Chile a přitom jejich letadlo spadne někam na vrcholky And; část studentů přežije, brzy jim dojdou zásoby a než se je podaří po 72 dnech zachránit uchovají se při životě konzumací masa svých mrtvých spolucestujících. Drama jak blázen, ve kterém ten nevyhnutelný kanibalismus a vnitřní boj při překonávání tabu hraje zásadní roli.
Jak tak na to ráno koukám, přebíhaje z koupelny do kuchyně a naopak, trklo mě, že jsem prošvih tu klíčovou scénu, v níž padlo rozhodnutí o spořádání tělesných ostatků. Prostě najednou se objevil záběr s podtitulkem „50. den po havárii“ a jak přežívali se vůbec neřešilo. To mě zaujalo, tak jsem se na film začal dívat pořádně. A opravdu, ze snímku úplně vypadly všechny záběry, které nějakým způsobem naznačovaly, že dochází ke kanibalismu – nejen scéna s dilematem, ale i všechny následující, z nichž by bylo patrno, že někdo něco jí nebo že se kolem trosek letadla povalují na sněhu těla. Film překvapivě dával i poté smysl, jen byl ochuzen o klíčový morální rozměr a obohacen o jasný zázrak, kterak 18 lidí přežilo dva a půl měsíce jen o sněhu. Asi jim mimo záběr padalo něco z oblohy.
Ovšem střihy ve filmu byly provedeny velmi profesionálně, rozhodně ne tak, jak je udělal jemenský cenzor u nedávno v Sana’a veřejně promítaných Šakalích let, které se rozpadly na nepochopitelné fragmenty (sice jsme je několikrát předtím viděli, ale stejně jsme je nepochopili). Spíše to vypadalo, jakoby film na arabský trh už přicházel v téhle podobě.
To mě přimělo k zamyšlení: Jde o nábožensky podmíněný zákaz některých činností, který islám nazývá „harám“? A je zákaz natolik striktní, že znemožňuje i pouhé zobrazování zakázaných věcí? Vždyť pro naše západní křesťanské kulturní prostředí je kanibalismus také absolutní tabu, ale pohnutky ubožáků v nouzi dokážeme pochopit a jejich chování akceptovat, nemluvě o uměleckém zobrazení zmíněných věcí.
Zákazy kam se podíváš...
Co je to vlastně harám? Zjednodušeně jej můžeme chápat jako soustavu zákazů plynoucích z Koránu. Trochu se to podobá Desateru přikázání, jen zákazy nemají tak ucelenou podobu a jejich soupis se nevyskytuje na jednom místě v knize. Zákazy harám jsou součástí práva Šari‘a, které je základem platného práva některých islámských zemí, takže se v nich na dodržování zákazů dost lpí. Opakem harámu je halal, to jest „to co je dovolené“, dnes nejčastěji spojovaný s přípustnými druhy jídel. Jelikož judaismus, křesťanství i islám vyrůstají ze stejných kulturních základů, jsou i zákazy harám zčásti shodné s Desaterem – nezabiješ, nepokradeš, nepožádáš manželky etc. etc. Část zákazů se týká jídla, to je zase společné spíš s judaismem: zákaz konzumace vepřového, krve, zdechlin nebo alkoholu. Proto má muslimské jídlo vycházet z halal surovin, u masa se pak jedná i o speciální rituální porážku zvanou „dhabíha“, která má za cíl zbavit zvíře krve (pořízne se krk a nechá se vykrvit, visící hlavou dolů). Pak je to prostě košér.
V Jemenu se tyhle pravidla velice dodržují, což plyne nejen z výslovného zakotvení většiny z nich v psaných zákonech, ale i z celkového konzervativnějšího a religióznějšího charakteru země. Projevuje se to např. tak, že sem Francie vyváží mražená kuřata, která nejspíš nesplňují standardy EU, zato se pyšní na obalu velkým nápisem „Halal“. Dhabíhu můžete v Sana’a v řeznictví běžně vidět, a to prováděnou i na dost velkých zvířatech, jako jsou krávy. A když místňákům prozradíte to sladké tajemství, že se u vás doma jí vepřové se zelím, většinou se znechuceně ušklíbnou. Je to asi stejné, jakoby nám někdo vykládal, jak si v neděli dal k obědu psa. Chuť zakázaného masa si ani nedokážou představit, i když už jsem se setkal i se zvědavou reakcí, jaké že to je. Zákaz alkoholu je samozřejmě taky naprostý, ale řada muslimů k němu má dost benevolentní přístup, a to i tady v Jemenu. Projevuje se to třeba tak, že občan Jemenu nesmí do země dovážet žádný alkohol, takže v letadle před přistáním v Sana’a požádá přítomného běláka, jestli by mu jeho pár plechovek piva nepronesl. Nakonec proč ne, do ráje vede 500 bran...
Neplatí to jen o jídle, ale i o pravidlech chování – nevěra je v tuzemských zákonech považována za zločin, stále postižitelný bičováním, o homosexuálních stycích ani nemluvě. Harám je i obnažování na veřejnosti, nevhodný oděv nebo neslušná mluva, takže řízné „Fuck!“ je z amerických filmů v původním znění nekompromisně vystřihováno – vidíte, jak zloun (kdo taky jinej?) to slovo říká, ale chybí dvě vteřiny zvukové stopy.
Harám je minimem morálky
V praxi jsou pravidla harámu respektována místňáky zcela automaticky, podobně jako u nás pravidla morálky. Stejně jako si doma nevyjdeme na ulici v bikinách (alespoň ne běžně), tak si tady nedopřejete vášnivý polibek s plnou aktivací jazyka na súqu. Zdejší pravidla jsou sice přísněji sledována, ale od těch našich se vlastně liší hlavně mírou, protože základ je stejný. V té míře ovšem může být veliký rozdíl i mezi jednotlivými muslimskými zeměmi: zatímco Sýrie se z hlediska morálky a zakázaného chování blíží Evropě natolik, že můžete běžně potkat holky se zadkem nasoukaným do vypasovaných riflí a občas vykoukne i pupík, v Jemenu vás naopak místní neváhají nahlas upozornit na porušení nějakého zákazu.
Dělají to hlavně starší lidé a děti. Na vesnici a ve Starém Sana‘a. Děti se někdy shluknou a křičí „Harám!“ všechny najednou. Kameny nehází. Znám to z vlastní zkušenosti z doby, kdy jsem bezstarostně chodil po ulici v tričku z krátkým rukávem, odhalujícím tetování na levém předloktí. Podle většiny místňáků je totiž tetování a piercing harám. A to je hlavní úskalí celého konceptu systému zákazů – za 1400 let se lidovou tradicí a nekvalifikovaným výkladem systém pravidel pozměnil a ta již ve vnímání lidí neodpovídají stoprocentně Koránu. Korán totiž nezakazuje tetování nebo piercing, zakazuje jen poškozování těla a lidského zdraví. Záleží pak na vašem osobním postoji, jestli zdobení těla považujete za sebepoškozování nebo za sebevylepšování (já samozřejmě za to druhé a dělám na vlastním návrhu kérky i pro druhou ruku). Ovšem než se rozhodneme takový přístup soudit vzpomeňme si, jak to bylo ještě před nějakými 20 lety u nás – o piercingu v té době nikdo neslyšel a tetování bylo taky harám, měli jej jen asociální živly a lidi od cirkusu. Jakýkoli systém pravidel prostě podléhá zubu času a může být tu volnější či tu přísnější dle historických okolností. Zákazy harám nám můžou připadat nesmyslně přísné nebo už neopodstatněné, ale měli bychom je respektovat podobně, jako respektujeme morální pravidla, která nám vštípila maminka (jakože se nekrade). Ostatně fakt, že žijeme v euroatlantické nihilistické společnosti, nám ještě nedává patent na rozum. Historie nezřídka ukazuje, jak se i liberální hodnotové systémy zvrhly ve striktní totality.
Je libo šunčičku?
S tím filmem na začátku je to teda dost prostý. Tabu spojené s kanibalismem je natolik hluboké a rozšířené, že snad ani není v Koránu vyjádřeno výslovně, ale nepochybně patří k harám pravidlům v lidovém smyslu. Pro většinu arabského světa je pouhá představa sežrání svého bližního nepřijatelná, byť se tu takové věci určitě dějí (podobně jako třeba v Německu). Tak nepřijatelná, jako byla nepřijatelná u nás před Dr. Hannibalem Lecterem, Andrejem Čikatilem a rozšířením internetu. Proč by si tedy distribuční společnost házela klacky pod nohy a cpala na zdejší trh film, od kterého by diváci znechuceně odcházeli?
Rada na závěr: Bude – li na vás, jako na turistu, někdo na ulici v Jemenu pokřikovat „Harám!“ dobře se dívejte, kam ukazuje nebo jak jinak gestikuluje a hleďte se dle toho začít chovat. U nás je kálení na veřejnosti přípustný taky jen jako forma uměleckého projevu!
SK
