Tunisko: s vůní máty a chloru
Tunisko je jednou z oblíbených prázdninových destinací Čechů. Bodejť by taky ne, přímá linka k moři letí i z Brna-Tuřany a týdenní zájezd s polopenzí vyjde levněji než individuální letenka. Štěpán si pořídil sedmidenní balíček za asi 7000 Kč, nemusel nic zařizovat, víza mu jako klientovi CK odpustili a ještě dostal na palubě letadla oběd zdarma. Jen samotná letenka by ho při individuální cestě vyšla o dva tisíce dráž.
Já přijížděla z Jemenu a kromě přehnané ceny 700 dolarů jsem musela svést týdenní boj s tuniskou ambasádou o víza. Ty musí mít všichni Češi cestující do Tunisu individuálně. Měla jsem smůlu, konzul byl na dovolené. Vytoužené razítko jsem do pasu dostala odpoledne před odletem!
Vůně starých časů
Tunisko je úžasné místo s islámskou kulturou a koloniální atmosférou ve vzduchu. Mluvíme samozřejmě o hlavním městě Tunis a dalších místech na jih podél pobřeží jako Sousse, Monastir, Kairouan. Svět hlouběji v africké poušti je zřejmě úplně jiný.
Někdejší francouzská přítomnost byla cítit na každém našem kroku – nejen ze všudypřítomné francouzštiny a arabštiny s kouzelně francouzským přízvukem. Francouzi zde zanechali řadu velice příjemných zvyků, jako jsou pouliční kavárny, jejichž návštěvníci usrkávají café au lait usazeni čelem do ulice, aby mohli pozorovat její cvrkot. A ke kávě zde dostanete úžasně nahřátý croissant.
Vedle těchto módních podniků v tuniském Ville Nouvelle (Nové Město, vystavěné Francouzi s širokými boulevardy a okázalým Národním divadlem, na jehož terase si v divadelní kavárně můžete dát francouzský quiche) samozřejmě stále kvete stará tuniská klasika – kavárny pouze pro muže, v nichž se popíjí čaj s mátou, koflíčky tuniského kafe s kořením a pobafává šíša.
Nad tím vším se nese bazénový odér chloru kombinovaný s občasnými zničujícími závany močky. Vypadá to, jako by hlavní město mělo vodovodní řad ještě z koloniálních dob a vodní zdroje víc než pochybné kvality. Tomu nasvědčuje i to, že dokud jsme si čaj podávaný v různých místech shodně neosladili alespoň dvěma sáčky cukru, chutnal vždy slaně. Na ulicích majitelé různých krámků zametali ze škarp podél silnice zpět do kanálů černou páchnoucí tekutinu, která jinak vytéká jen z odtoků umyvadel v hororech.
Užívejte si ten rej!
Tunisko je rozmanitá směs různých vlivů, čemuž dost napomáhá i to, že na ulicích to hraje barvami šátků, šatů, upnutých triček i skinny jeans. Jen tak čtvrtina Tunisanek si zakrývá vlasy a úplně všichni obyvatelé mladší šedesáti let se oddávají radostem módy. Takže na příchozí z Jemenu tuniská ulice působila jako balzám, jako veselá pouť, plná smíchu, hlasitého hovoru a doteků.
Proto je úplný nesmysl zavřít se v Tunisku do hotelu. Především když je ve vašem turnusu přítomen Štěpán, bůh deště, takže od prvního dne je zamračeno, poprchává a slunce vyleze možná tak dopoledne. Den po jeho odjezdu se vyčasilo a já si znovu zajela do tuniského předměstí Sidi Bou Said s malebnými bílými domečky a modrými okny. S blankytně modrou oblohou to tam vypadalo úchvatně, zatímco při návštěvě s bohem deště o pár dní dříve se domky bělaly oproti bíle zatažené obloze a nestálo to za moc.
Bylo nám upřímně líto těch, kdo si našetřili na dovolenou, aby ji pak strávili u zkaleného moře a nenachytali žádný bronz. Zůstat v děsivém komplexu Palm In Club Hotelu, jenž nápadně připomínal naše dětství zrůdnou architekturou i úrovní místní (závodní) kuchyně, nemělo smysl. Když venku, za zdmi hotelu, běží vzrušující život, servíruje se čaj s mátou, tyčí se minarety prastarých mešit, odpočívají zbytky starověkých civilizací (Kartágo – tam jsme brutálně promokli a já hned první den se svým novým foťákem podrobila zatěžkávací zkoušce novou superfotobrašnu), v křivolakých uličkách staré medíny se blýskají cetky na prodej a probíhá každodenní boj prodavačů s potenciálními zákazníky.
Opravdu tvrdý oříšek
Smlouvání s tuniskými obchodníky bylo něco, s čím jsme museli bojovat. A to se přitom považujeme za zkušené smlouvače. V Tunisku však neplatí pravidla ze zemí jako je Jemen nebo Írán, která lze stručně shrnout pod heslo „zachovat důstojnost sebe i prodavače“. Jakmile v Jemenu dojde na smlouvání o jednotky, je to pro nás signál, že se blížíme k reálné ceně, a nesnažíme se ji tedy už moc víc snižovat. Prostě je nám proti mysli jít na dřeň.
V Tunisku však prodavač počáteční cenu nasadí klidně desetinásobně vyšší. A pak se do licitování musí jít se vší silou, včetně triků jako demonstrované pobouření, odcházení, omdlévání a tvrdé hádání o každý půldinár. Tuniský prodavač důstojnost nezná.
Tak nám vybranou mísu ve tvaru Fátiminy ruky chtějí původně prodat za 45 dinárů (630 Kč), ale po patřičné smršti končíme na 160 korunách. „Uf, seš dobrá,“ vypotácí se Štěpán z obchodu. Já ale z takového smlouvání nemám radost, je to příliš agresivní. Tohle je tvrdý box a já přeci jen radši jen takové to laškovné pošťuchování.
Tunisko a islám
Jak už bylo naznačeno, vztah Tuniska k islámu je dnes víc než volný. I když se k nebi vypíná spousta zdobných minaretů, volání k modlitbě jsme za celou dobu slyšeli jen jednou, a to v Kairouanu. To je čtvrté nejsvětější město islámu po Mekce, Medíně a Jeruzalému. V Kairouanu se nachází středověká mešita postavená na zbytcích mešity z 8. století a je zde pohřbeno na 150 muslimských světců, kteří sem v různých dobách připutovali za různým účelem. Zde je místo, kde islám poprvé vstoupil na africkou půdu. Místní tvrdí, že navštívit sedmkrát Kairouan je jako jednou vykonat pouť do Mekky.
Tuniské mešity jsou přístupné nevěřícícm turistům. Většina z nich k tomu má vyhrazeny návštěvní hodiny dopoledne do 14 hodin. Vstoupit lze však jen na nádvoří a do samotných modlicích prostor s mihrábem jen nahlédnout otevřenou bránou. K tomu musí být člověk patřičně oděn, k čemuž ovšem v Tunisku stačí mít šortky pod kolena a zakrytá ramena. Ve slavné mešitě v Kairouanu ani nechtěli, abych měla šátek!
Ven z hotelů
Tunisko je podle nás ideální destinace pro backpackery. Baťůžkáři se při toulkách zemí nemusí obávat, že by je obtěžovaly davy turistů. Ti jsou totiž převážně zalezlí v hotelech. To, co slabší povahy může od volného pohybu Tuniskem odradit, je fakt, že velká spousta nápisů, popisků v muzeích a dokonce i jídelních lístků je pouze ve francouzštině. Kombinace francouzština – arabština může být pro Čecha trochu podpásovka, ale většina Tunisanů ovládá nějaký stupeň angličtiny, i když možná ne zcela ochotně. I když i to může být pro řadu Čechů problém, jsme ve světě známí jako národ, který neumí jazyky. Když jsem obchodníkovi na tuniském súqu v angličtině řekla, že jsem z České republiky, podivil se: „Ale to umíš velmi dobře anglicky!“
Snažte se však odhodit strach z neznámého a vypadněte z hotelu. Ať se vám po týdnu v Tunisu nestane to, co jedné účastnici Štěpánova českého zájezdu: poslední večer před odletem byla večeře obohacena o improvizovaný stan a v něm sedící krojovanou ženu, která servírovala tradiční tuniský pokrm přímo z plechu nad improvizovaným ohništěm. Paní k ženě přišla a bezelstně se jí zeptala: „A co vy to tady prodáváte?“
Proboha, osobo, to je kuskus, nejtypičtější pokrm v této zemi!
Bhdn
