Zažila jsem válku (i když žádná nebyla)
Thomasův teorém: Definují-li lidé nějakou situaci jako reálnou, je reálná i ve svých důsledcích.
O evakuaci nás cizinců se začalo spekulovat hned po vypuknutí prvních demonstrací proti režimu prezidenta Saleha. Tajně jsme však doufali, že tak daleko se Jemen nedostane.
Válečná opatření
Protivládních protestů se účastnily zatím jen stovky lidí, když OSN nastolily zpřísněný bezpečnostní režim. Kromě každodenního večerního hlášení bezpečákům byl aktivován systém dohlížitelů, což jsou lidé zodpovědní za své kolegy bydlící ve stejné čtvrti. Můj dohlížitel mě mobilem prověřoval každé odpoledne v pět, zda jsem v pořádku. Bylo to o to absurdnější, že jsem pobývala na Sokotře, daleko od bouřícího davu. Sluníčko svítilo, moře bylo tyrkysové, písek pláží pálil, a já se podrobovala opatřením jako za války. Z emailů jsem ve svém tropickém ráji věděla, že v Sana’a se nacvičuje evakuace a prověřuje se účinnost informačního systému. Některé dny se pracovalo z domova, to když byly hlášeny větší demonstrace než obvykle. I když přišly instrukce, že máme mít sbalené evakuační zavazadlo, a cestovní doklad a hotovost v dolarech stále u sebe, stále to znělo tak ... nereálně. Sokotra se pořád koupala ve slunečním svitu a moře bylo fajn.
Pak ale japonský televizní štáb, který byl na Sokotře na půl roku připravovaném natáčení, náhle den ze dne zmizel. Japonská ambasáda jako první vydala doporučení svým občanům opustit Jemen. Brzy odlétaly další vlaštovky.
To už celá cizinecká komunita žila dohady a neověřenými zprávami, kdo další půjde. Dodržovali jsme četná bezpečnostní opatření, pravidelná hlášení, dostávali emaily a smsky, jakým oblastem se vyhnout. Přesto většina města stále žila normálním životem. Zato my žili jak ve válce, ačkoli kolem žádná nebyla.
Kdy je ten správný čas zmizet
Nikomu se jet nechtělo. Jemen je teď náš domov, máme tu práci, přátele, byty, věci, které nejsme připraveni den ze dne opustit. Nevědět, co se s vámi v příštích hodinách stane, zda budete muset jít a kdy vám bude dovoleno se vrátit, postupně přerostlo ve zničující stres. Nebáli jsme se násilí, které se nadále vyskytovalo jen v omezených lokalitách protestů. My se báli evakuace.
A pak mi zavolala kamarádka z německé rozvojovky, že v úterý letí. Na letiště jeli v ozbrojené koloně. V tu chvíli nám bylo jasné, že UNDP půjde taky. Když to rozhodnutí oficiálně přišlo, byla to na jednu stranu úleva z té dlouhé agónie, kdy jsme nevěděli, na co se připravit.
Byla jsem poslední z evakuovaných zahraničních zaměstnanců Rozvojového programu OSN (UNDP). Musela jsem nejdřív přiletět ze Sokotry do Sana’a, kde jsem trávila právě ten víkend, kdy byl svolán protestní průvod k prezidentskému paláci. To už všechny ambasády bily na poplach. V pátek se očekávaly střety u prezidentského paláce, převzetí kontroly nad městem armádou, blokáda silnic, zrušení civilních letů. Společně s česko-jemenskými rodinami řešíme klíčovou otázku: kdy je ten správný okamžik odejít.
Velká žranice
V onen velký pátek, kdy se čekalo vypuknutí chaosu, jsem trávila s Robertem v jeho domě. Od jedenácti do sedmi večer jsme měli zakázáno vycházet z našich bytů. Kdyby něco, bude nám líp, když událostem budeme čelit spolu. Koneckonců Roberto je můj dohlížitel. Navíc měl dům plný zahraničních lahůdek, které mu tam s nevolí nechali již evakuovaní kolegové. K obědu jsme vychutnávali drahou mozarellu dovezenou z Abu Dhabi, pravé německé klobásy, francouzské sýry. Kvalitním vínem jsme zatím ještě rozjařeně připíjeli na evakuaci. Před polednem totiž rozšířil naše řady i zástupce šéfky UNDP, jenž se sám doma nudil. A byl to právě Mohammad, kdo si všiml, že kolem prezidentského paláce stojí prstenec tanků a vojenské techniky a že hlavně směřují přímo do našich oken. Padá slavná otázka: „Máte sklep?“
Vítr přinášel útržky ryku davů z nedalekého prostranství, kde prezident vystoupil s projevem. Mohammad nám nalíval další sklenice vína s tím, že „užijme si tuto poslední hodinu našich životů“.
Později se tanky přesunuly a na náš dům zůstal mířit jen jeden. Nevěděli jsme, zda je to dobře, anebo právě začal boj. Užijme si tuto poslední hodinu našich životů.
Odpoledne ubíhá v atmosféře očekávání.
Večeříme bifteky opečené v soli, vařené brambory s máslem, zelený salát, víno, ovocný salát s Cointreau. Stůl osvětluje mihotavé světlo svíček. Z iPodu hraje Labutí jezero. Není tohle filmová scéna? Tuším, že jakmile vložíme do úst první sousta, za zvuku orchestru se na obzoru objeví záblesk. A než si ukrojíme druhé sousto, barák nám rozmašírují střely. A my budeme v těch troskách ležet s pusami nacpanými tím luxusním papáníčkem. Jak symbolické.
Dopili jsme. Dům stále stojí. Venku je klid, OSN nám odvolalo zákaz vycházení. Roberto hledí do prázdné sklenice a vyslovuje to, co si toho večera asi mysleli všichni zbylí cizinci v Sana‘a: „Přiznávám, že po tom všem napětí jsem tak trochu zklamán, že k ničemu nedošlo.“
Nečekala jsem, že budu z Jemenu utíkat
A tak 27. března přistávám v Praze. Jsme evakuovaní. V tom už je jasno. Ale ani teď není naše situace jednoduchá. My odsunutí jsme stále v kontaktu, sdílíme své problémy s asimilací, vtipné okamžiky, dohady, obavy. Nadále tečou různé nezaručené informace o tom, kdo se kdy vrací. Klid nenastal. Denně sledujeme vývoj v Jemenu, denně spekulujeme, fantazírujeme různé scénáře. Jak dlouho bude trvat, než se z tohohle zblázním?
Mám výhodu alespoň v tom, že všichni mně nejbližší jsou ze Sokotry, kde se žádné otevřené násilí neodehrává. Mám tedy o trochu lehčí svědomí, že já jsem tady, zatímco oni museli zůstat tam. Nedokážu si představit, jak by se s tím měl člověk vyrovnat, kdyby ho evakuovali ze země, v níž vypukla otevřená válka...
