Želví genocida na Sokotře
Kolaps politické moci může mít i subtilnější projevy než přímo válku či hladomor. Například na Sokotře začali obyvatelé pobřeží jíst chráněné želvy.
Zdroj: Beachchairscientist.wordpress.com - flipper tracks of various turtle species
Karety obecné připlouvají každoročně k sokotránskému pobřeží mezi květnem a srpnem, aby zde nakladly vejce. Dlouhé opuštěné písečné pláže jsou k tomu ideálním místem. V uplynulých letech na Sokotře běžel jakýs takýs program ochrany želv, který spočíval v tom, že nejdelší a lidem nejsnadněji přístupnou pláž Qadamah v noci střežily placené hlídky. Na želvy neměli zálusk žádní pašeráci želvoviny, ale obyčejní Sokotránci, kterým želví maso prostě chutná. Dřív to nebýval takový problém, ale s nárůstem populace na Sokotře a zdecimováním želví populace v moři bylo potřeba chutě ostrovanů regulovat. A i přes noční hlídky se například v roce 2010 stalo, že vesnice, která se pohádala s Agenturou na ochranu přírody, před její budovou pohodila hromadu želvích krunýřů - aby bylo jasné, kdo je tady pánem.
Jenže s útěkem mezinárodních projektů do bezpečí a s pádem centrální vlády zmizely i peníze na noční hlídky. Želvy už několik týdnů připlouvají na svá oblíbená sokotránská útočiště, aniž by tušily, co je tam letos čeká.
Na Qadamah jsme dorazili v pozdním odpoledni. K večeři jsme si dali barakudu a koupali se v moři teplém jak čaj. Z vnitrozemí i z moře přicházely blesky a občas zaduněl hrom. V dálce nad Hadibem visely dešťové záclony. Na našem místě však panoval suchý magický večer. Čekali jsme na tmu, abychom vyrazili hledat želvy. Takových nočních výprav jsem měla za sebou už několik, ačkoli mi za celou dobu bylo dáno spatřit želvu jen jednou jedinkrát – a ta si to navíc rozmyslela a bez kladení zase odlezla do moře. Takže jsme do noci vyráželi jen s malou nadějí, že zrovna tentokrát budeme mít na želvu štěstí. Ale noční procházka stála za to: nad hlavou nám zářily milióny hvězd, dokonce byla vidět i mlhovina. Klidné moře jemně šplouchalo, při došlápnutí do mokrého písku se nám kolem chodidel rozsvítil plankton...
Brzy jsme zjistili, že na pláži nejsme sami. Na těch asi pěti kilometrech, které jsme ušli směrem k Hadibu, jsme potkali sedm skupinek mužů kráčejících tiše ve tmě. A ti se sem narozdíl od nás nepřišli kochat nocí. U břehu jsme napočítali celkem šest malých loděk zaparkovaných ve tmě, bez osvětlení. Celý hon na želvy probíhá potichu, beze svědků. Když chlapi narazí na kořist, otočí ji na krunýř a jeden z nich dojde pro loďku. Na té ji pak odvezou do své vesnice, kde budou mít druhý den hody. Sokotránci rozhodně nejí želví maso proto, že by trpěli nedostatkem stravy. Ryb je v sokotránských vodách stále víc než dost. Želva je pochoutka dostupná pouze významným členům vesnické komunity. Navíc pytláci ani netuší, že by želvovinu mohli prodat. Krunýře prostě někde pohodí.
Bosá chůze v písku nás zmohla, a tak odpočíváme. Přisedá si k nám další skupinka pytláků. Náhle jednomu zazvoní telefon a dozvídá se, že jeho kumpáni narazili na želvu. Zatrne nám. Tak dnes večer přeci jen nějaká připlula. Dostáváme velkorysou nabídku, že můžeme jít s nimi a kořist si vyfotit. Náš Sami s Ahmedem se ještě pro jistotu ujišťují, že nemáme v úmyslu s bandou vrahů bojovat.
Zdroj: EarthTimes.com - Loggerhead turtle populations downgraded to endangered status
Vidíme je postávat v kroužku a vesele se bavit. Uprostřed leží v písku velká želva převrácená na krunýř. Nejdřív vypadá jako mrtvá. Pak ale zvedne hlavu a začne plácat mohutnými předními ploutvemi ve snaze obrátit se na břicho. Písek lítá všude kolem. Cítíme její obrovskou sílu. Jediným takovým plácnutím by člověku roztříštila lebku. Jenže je to tak pomalé a neohrabané zvíře, že v souboji s lidmi nemá šanci. Z moře už slyšíme tlumený motor lodi, která ji přijíždí vyzvednout.
„Co s ní uděláte?“ ptám se jednoho z pytláků.
„Až si ji vyfotíte, odneseme ji zpátky do moře,“ tvrdí mi s výsměchem v očích.
„Tak prosím, chci to vidět,“ říkám já. Ale odpovědí je mi jen pobavený smích celé party.
Je tedy jasné, že vrazi si jsou moc dobře vědomi, že dělají něco nelegálního. Navíc prý občas jejich želví oběti mají na předních ploutvích registrační známky vydané v Ománu, kde běží dlouhodobý program ochrany želv.
Aby Sami zmírnil moje zhnusení a bezmoc, prozrazuje mi, že tahle skupinka pytláků prý nejdřív počkala, až želva naklade vejce. Teprve pak ji čapli. Ve své primitivnosti zjevně netuší, že to zabere dlouhé a dlouhé roky, než přeživší želvičky z těch dnešních vajíček narostou do podoby dospělé želvy, která by se hodila do polívky. Tahle želva, pánové, kterou dnes zabíjíte, je starší než vy sami.
Po cestě zpátky na pláži vidíme další čerstvou želví stopu. S největší pravděpodobností už želvu někdo sebral, protože při té hustotě pytláků nemá šanci uniknout ani jediná. Nad hlavu nám zatím vystoupal jasný měsíc. Jaká krásná noc by to byla, kdybychom netušili, co se tady kolem děje. Díky té smutné želvě, kterou jsme měli tu smůlu vidět, se pro nás dnešní noc stala nezapomenutelnou – ale zcela jinak, než jak jsme si představovali.
Obyvatelé vesnice Selemho zachránili želvu z rukou pytláků - červen 2012.
Zdroj: facebook/Abdul Karim Nasher
