Zpětná asimilace

V Čechách jsem už měsíc a půl. Původní kulturní šok mám za sebou. Za dva roky života tam pryč se mi ale kompletně vymazal český mozek, takže teď pracuji na obnově dat. Například k zastávce přijíždí tramvaj číslo 22 a já mám úplně vygumováno, kam jede. Přitom jsem jí v minulých letech jezdila denně. To je však jediné, co v dané chvíli vím. Že jsem jí jezdila denně a že bych to měla vědět. A těchto bílých míst je teď moje hlava plná.

Za dobu mé nepřítomnosti se stala spousta věcí. Například se změnila móda, takže ty krabice oblečení, co mám pečlivě uskladněné u tchýně, jsou všechny úplně na nic. Dva roky jsem byla zvyklá místo žen vídat černé kuželky, jimž koukaly jen oči. Proto návrat lesklých černých elasťáků do českých ulic mě zastihl zcela nepřipravenou. Ještě teď mám občas šoky, když na veřejosti spatřím osobu ženského pohlaví v legínách a tričku jen tak pod zadek. Mé automatismy vyskočí, vždyť já dva roky neviděla na ulici ženskou nohu! Při srážce s českou realitou však musím Jemenkám a jejich nekonečným vrstvám závojů přiznat jedno: zahalení je velmi milosrdné k jejich postavám. Občas se bavím přestavami mých jemenských kamarádek v českém oblečení typu džíny a triko. V mnoha případech docházím k příšerným závěrům. To jemenské ošacení skrývající tvary postavy má něco do sebe. Až na české ulici dokážu plně ocenit, jak jsou Jemenky ženské, svůdné a  důstojné zároveň. V Čechách tak nějak chybí ... tajemství.

Jiné věci zůstaly úplně stejné. Například v rádiu nadále znějí písně Helenky Vondráčkové a Jitky Zelenkové, jejichž texty moc dobře znám (už dvacet let). Jako by poslední dva roky hudební průmysl spal. Tedy kromě Ksindla X, jehož videoklip z prostředí Tisíce a jedné noci jsem dokázala ocenit – i když vůbec nechápu, co má hloupá evropská představa Orientu dělat v písni o... fast foodu?

No a po návratu vyplynuly některé podobnosti mezi Českem a Jemenem, o nichž jsem předtím neměla ponětí. Například se celou dobu v Arábii pohoršuji nad tím, že korupce je tam stala samozřejmou součástí oficiálních procesů a nikdo se ani nestydí k ní přiznat. A hlásám, že v mé zemi jsou také zkorumpovaní lidé, ale alespoň své praktiky provozují tajně. Beru zpět. První týdny v ČR mě usvědčily z omylu. Přistála jsem tu do sílící aféry Věcí veřejných. Dosud si nejsem jistá, zda by jemenské voliče víc rozdrtila veřejná debata, s kým píchá Kristýna Kočí, anebo fakt, že prezident země krade tužky. Probíhající jemenská revoluce se těžce potýká právě s tím, že většina jemenské společnosti včetně intelektuálů není schopna vůbec přijmout myšlenku, že by jejich prezident nebyl hodný člověk, a jeho špinavosti připisují „lidem kolem něj“ či západním mocnostem. Zatímco hrdí Jemenci si to nejsou ochotni přiznat, my se tady hromadně bavíme nad tím, jaký je prezident ... zloděj.

Největším rozdílem mezi mým životem v Jemenu a v Čechách je strava. Náhle vidím, jak jsou evropské potraviny hutné, tučné a plné živin. Jedna lžička jogurtu tady dá tělu víc tuků, cukrů a jánevímčeho než celý kelímek na Sokotře. V Čechách žijeme s neustálým pocitem pře/nasycenosti, na nějž jsem si během minulých dvou let odvykla. V Jemenu trpí většina dospělých i dětí podvýživou, zatímco zpátky doma vidím, jak je Evropa přežraná. Myslíme si, jak žijeme zdravě, a přitom do sebe pořád cpeme mnohem víc energie, než je potřeba. Navíc patláme tisíc věcí dohromady, v honbě za ještě větším blahobytem vytváříme tak komplexní chutě, že je naše chuťové pohárky a mozek nedokážou plně zpracovat. Popis jídla na českém jídelním lístku zabere dva řádky! Na Sokotře, kde je strava totálně jednotvárná (rýže-ryba, rýže-vařené kozí, rýže politá kyselým kozím mlékem), bylo náhle patrné, že tělo potřebuje ke spokojenému životu mnohem míň, než si myslíme. A že se tak cítí dobře. Nicméně způsoby stravování nelze mezi zeměmi tak snadno přenášet. Každá zeměpisná šířka má svoje. Zatímco v Jemenu jsem sama od sebe začala pít ten jejich přeslazený čaj a ledovou Pepsi, zpět v ČR jsem zase hned přešla na čaj bez cukru a vodu, protože tu prostě dostávám mraky energie z jídla. Tělo si samo řekne. A mé tělo teď pokukuje v Tescu po jemenském tuňáku kilo za 800 korun, zatímco na Sokotře vzdychalo: Wallahi, zase ryba...

Řada věcí mi v Čechách chybí. Především volání mešit, které krásně strukturuje den a díky němuž máte tak nějak pořád ponětí, kolik může být hodin. Chybí mi jezení rukama, všudypřítomné úsměvy a halekání, troubení a chaos na ulicích. Ó, jak mi chybí kát a prožvýkané odpoledne, kdy se dělají velké plány, o nichž se nikdo ani neobtěžuje předstírat, že budou někdy uskutečněny. Chybí mi večery na pláži. A taky dvacet anglických kanálů, kde dávají čerstvé díly seriálů (a ne pět let staré série), kvalitně dělané zpravodajství (a ne ždímání emocí nad událostmi nulového významu) a filmy v původním znění (a ne český dabing, který mi teď přijde příšerný, i když jsme ta dabingová velmoc). Chybí mi ...

Ale abychom končili zvesela: nesporné výhody ty Čechy rozhodně mají. I po těch šesti týdnech si ještě pořád každý den znova nadšeně užívám možnosti napít se vody přímo z kohoutku a spláchnout toaleťák do záchodu!

 

Diskusní téma: Zpětná asimilace

rozumím

Milá Bohdano,
moc hezky píšeš o Jemenu a jemenské kultuře. Taky jsem se po delší době vracela zpátky do Čech (na Moravu) a moc mi chběla (v mém případě) Asie, konkrétně Indie, kde jsem byla 15 měsíců před 15 lety. Letos jsem se tam na měsíc vrátila a už se tam hodlám vracet pravidelně a možná, že na stará kolena už tam zůstanu. Cítím se tam víc svá :)

Věra

říkáš kulturní šok?

No asi nejste sama, kdo prožívá třeba dost nepříjemně návrat z přirozeného světa zase mezi šilence. Tady mám žít, to jste se asi zbláznili? Někdo říká, že má kulturní šok, když vyjel do Indie nebo tak někam, to bude spíš takový eufemismus. Já nevím co je na hajzlpapíru kulturního, měl se předem seznámit s reáliema. Je v tom jeden háček, myslím že z vašeho povídání po návratu celkem jasně dýchá úleva, že to máte za sebou. Že se můžete vrátit k jednoduchým a nezáludným věcem, které jezdí a mají kladku. Tady jsme doma, to je to :-)

O Socotře jsem se doslech náhodou a dost mě to bere. Ale jsem už v letech a moje žena taky, nevím k čemu se nakonec odhodláme. Každopádně dík za hezké stránky.

Zdravím Michal

Co dál

Ahoj Bohunko,
vcelku by mě zajímalo jaká je vize UNV a jaká je tvoje ohledně toho co bude.
Jemen je pro mě okouzlující země, do které bych se táké ještě rád někdy vrátil, jen nevím zda budou vhodné okolnosti.
Měj se
Pavel

Přidat nový příspěvek