A kozy nám kejchaj
Sokotře vládnou kozy. Je jich tu víc než lidí. Každý Sokotránec má svoje stádečko, které nechává volně pobíhat a když potřebuje mléko, prostě se s mističkou vypraví hledat, zda nějakou ze svých koz potká. Postupně se místní kozy zcela vymkly kontrole a dnes drancují ostrov jak nájezdníci. Nejenže je člověk potká všude v přírodě a jízda autem je přerušována opakovanými zastávkami s čekáním, až si rohatý ďábel přejde přes silnici. Kozí gangy ovládly i ulice Hadiba.
Olysalé, zaprášené, se srstí zadreděnou si převracejí odpadkové koše, aby z něj vyžraly, co se dá. Výjimkou není ani koza, která vejde do restaurace, vyskočí si na stůl a začne dožírat zbytek oběda. Ty pravé labužnice však kralují smetištím, která se v Hadibu vyskytují vlastně všude. Tou nejlepší kozí pochoutkou je igelitový pytlík, kus gumy anebo karton. Sotva si někde postavíte láhev s vodou, už vám z ní zmizí etiketa. Filip si odložil knihu, aby se šel namočit do moře, a už za ním běží správce eko-kempu: „Zbláznil ses? Chceš, aby ti ji sežrala koza??“
A tohle všechno, co projde jejich žaludkem, včetně tiskařských barev, ftalátů, styrenů a umělých hmot, pak dostaneme do žaludku my, protože kozí maso je na ostrově nejčastější stravou. Tedy hned po rybách.
Přemnožené kozy tu vypásají ostrov, stejně jako kdysi vypásly celé starověké Řecko. Sokotra se nicméně chlubí dost vzácnou flórou, přes 300 druhů rostlin je tu endemických, to znamená, že je nenajdete nikde jinde na světě. Proto jsou drancující stáda koz ze strany Sokotránců počinem dost odvážným. Stěžejní symbol ostrova, prehistorický strom dracena cinnabari, se tu jaksi v poslední době přestal množit. Spousta vědců včetně brněnské zemědělské fakulty se snaží přijít na to proč. Teorií existuje samozřejmě několik, nicméně ta nejvíc uvěřitelná prostě říká, že všechny malé dracenky spasou kozy. K této verzi jsem se sama přiklonila poté, co jsem po vniknutí jedné bestie pootevřenými dvířky našla z mladé papáji rostoucí v zhradě guesthousu jen brutálně uhryznutý stonek. Ty mrchy jedou jak sekačka.
Nicméně na kozy se tady smí jen mile. Z historie jsou zde zárukou přežití. V tak přátelském prostředí se jim zřejmě dovyvinula inteligence, takže se s minimálním úsilím dokážou dostat všude. Stačí nechat na zlomek vteřiny pootevřená vrátka a už jich máte v zahradě dvacet. Některé jsou dokonce tak drzé, že i když ve vrátkách stojíte, rozeběhnou se a prosmýknou mezi vašima nohama. Za zakousnutí do mladé papáji jim to evidentně stojí. Věřím, že sokotránské kozy chodí chytře od domu k domu a zkoušejí, která branka není dovřená. Vůbec by mě nepřekvapilo uvidět kozu, jak si klíčem odemyká visací zámek. Když náš řidič Roshdi zaparkuje příliš blízko obvodové zdi, ty bestie vyskočí na kufr auta, z kufru na střechu a ze střechy na zeď, z níž pak sebevražedným skokem přistanou uvnitř zahrady. Ven se vyhánějí zásadně házením kamenů. Ale jak jsem řekla, jsou chytré. Takže se stačí zohnout pro kámen a ony už se samy pakují k východu. Vrhají na mě nevraživý pohled: nojo, tak jsme to zkusily.
V noci spí kozí stáda přímo na ulici. Kam zrovna došla, tam si koza lehne. Noční jízda autem je tedy slalomem mezi usádlenými zvířaty, která se neuhnou ani o píď, byť bychom jim měli ujet kopejtko. Však náš účetní Abdulla takhle o tři nedávno přišel. Nadává, že mu je potmě přejeli. A co kdyby sis je takhle na noc zahnal do chlívku, co?
Kromě všežravosti mají sokotránské kozy ještě jednu vlastnost. Neustále kýchají. Že by z prachu? Je to něco mezi takovým vlhkým pšiknutím a prdnutím. Nevím, kterým tělním otvorem to dělají. Vždy, když sedím na terase, je slyším. Jednu za druhou, ze všech stran, protože ulice kolem guesthousu jsou jimi obležené. Taková je sokotránská každodenní realita: slunce praží, oblaka prachu se vznášejí, od hřiště zní křik fotbalového mače, z pouliční žrádelny přináší vítr smrad ryb a kozy nám kejchaj.
Bhdn
