Arabština pro začátečníky

Do kurzu arabštiny jsme se přihlásili brzy po příjezdu. Jednak se v našem novém domově chceme domluvit, jednak se vyplatí tento jazyk umět. Vždyť dle prognóz budou Německo a Francie za pár let zcela muslimské...

Jenže hned na začátku vyvstal problém, jakou arabštinu se to vlastně učit. Ona totiž není jedna jediná a například ta hatmatilka, jíž se mluví na západě Afriky (Tunis, Maroko) není ani pro zbytek Arabů srozumitelná. Naopak podnikaví Egypťané si svoji faraónštinu zjednodušili natolik, že zní jak telegram. Jemenská arabština se údajně nejvíce podobá té prapůvodní, staré, koránské. Paráda! Jenže když v Egyptě vyslovíme „tři“ jemenskou výslovností (thalatha), budou se na nás dívat jako na burany z největšího zapadákova. Ve slovníku arabštiny bývá u každého hesla rovnou celá tabulka výrazů pro západní státy, pro Egypt, pro Sýrii, pro Perský záliv. A nemusím podotýkat, že ta slova se mezi sebou mnohdy moc nepodobají.

My se tedy učíme jakousi spisovnou, neexistující podobu. Moje milá učitelka Ahlam (Hezký sen) mě buzeruje s příponami keifháliká, keifhálikí a přitom je sama nepoužívá. Navíc jemenština většinu věcí ošetří svým oblíbeným nyštý, tyštý a na dlouhá spojení vysoké arabštiny kašle. Takže když já přijdu třeba do obchodu, zní moje promluva nějak jako: „Buď zdráv, ztepilý prodejče, vskládej mi půl kila těch lepých jablek do štrozoku.“

Nevadí, Jemenci to ocení. Už pouhý pokyn v taxíku „Tyštý Báb Šaub“ (Zavez mě k bráně Šaub) vyvolá vlnu nadšení a řidič obvykle po zbytek cesty zvedá ruce k nebesům a mlátí čelem do volantu provolávaje „mašalla, mašalla“ (něco jako že díky bohu za ty dary). Člověk tady nadělá s málem spoustu parády. Stačí pár naučených promluv typu „jsem z Česka“, „jsem tu tři měsíce“ a odpověď na povinnou otázku, zda mluvím arabsky: „Šuej, šuej“ (Jakž takž, pomalu to jde). Štěpán nedávno vybalil na taxikáře Keifhálik (Jak se vede?) a ten se z toho do konce jízdy nevzpamatoval.

Arabové bohužel používají odlišný způsob výuky, než na jaký jsme zvyklí z jiných jazyků. Evidentně to souvisí s jejich zálibou v memorování tisíců stran koránu. Dosud jsme tu nenašli jedinou dobrou učebnici arabštiny. Ta nejlepší, kterou jsme měli, na začátku lekce vypsala pět slovíček a v následném seznamu vět použila dalších padesát. Bez jakéhokoli osvětlení gramatiky, prostě na studenta navrší stovky nových vět nacpaných roztodivnými mluvnickými jevy, minulý čas s přítomným, přivlastňování, cokoli. Zjevně se od studenta očekává, že se to prostě nadrtí.

Moje soukromá učitelka Latífah navíc měla šílený zvyk časovat slovesa v pořadí já-ty-oni-vy-on-a pak to, co jsme ještě zapomněli. Po každé lekci jsem si v tom musela udělat můj evropský pořádek. Ono totiž začátečníka dokáže dost rozhodit i to, když je po něm vyžadováno, aby si do slovníčku zapisoval nová slovíčka vpravo a jejich český význam vlevo. Přesně obráceně, než jak jsem na to zvyklá z angličtiny, francouzštiny, němčiny, latiny... Hemisféry to prostě mají problém vydejchat. Stejně jako když Ahlam udělá tabulku pro minulý-přítomný-budoucí čas a budoucnost umístí vlevo. Tam je přece minulost!

Nicméně po pár hodinách člověk zjistí, že arabština je vlastně docela jednoduchá, že většina věcí dává smysl a má jasně odhalitelnou logiku. Jen se nesmíte nechat zastrašit duálem (ano, vy/oni dva se řekne jinak než vy/oni tři) a arabskou abecedou. Tou člověk musí bohužel začít a přitom je to ta část jazyka, která jde zvládnout nejpomaleji.

Arabská abeceda nemá některá písmenka (jako například e, o, p, v ...), naopak jiná má rovnou dvakrát (h, t, s) a pak přidává bonus několika zrůdností, které evropskému uchu znějí všechny stejně a přitom je v nich údajně velký rozdíl ث tha, د dhál, ض dád, ظ dzha ...). Prase aby se v tom vyznalo. Teda prase ne, Alláhu akbar, tak nečistému zvířeti by se svatá abeceda vůbec neměla dostat do rukou (?).

I když už jsme všechna písmenka a hlásky včetně těch hrdelních zvládli, rozhodně to neznamená, že bychom si uměli něco přečíst. Arabština chytře vynechává samohlásky, aby jen tak nějaký nevěřící pes nemohl zjistit, že tady v té garáži prodává Ahmad kebab a tady ten dabab jede na trase Hada – Báb al Yaman. Jak by taky člověk mohl něco přečíst, když ve slově půlka písmenek není napsaná! A tak se po městě dál orientuji hlavně podle billboardů a návěstí. V ten den, kdy obchod Al-Istikbal for Funiture sundá z rohu svůj obří banner s červeným křeslem, se všichni cizinci v Sana’a ztratí.

A aby byla zákeřnost dokonalá, zmiňme, že arabské číslovky se narozdíl od zbytku textu čtou zleva doprava. To jako bonus k tomu, že značka ve tvaru nuly je pětka, ve tvaru sedmičky je šestka a obrácená trojka je čtyřka. Navíc se nám do toho pletou římské číslice, takže Zuzka běžně řekne, že k nám jede dabab „římská pětka“, což je arabská sedmička. No prostě véčko. Multikulturalismus v mozku není žádná legrace. 

Občas ale při studiu arabštiny, kterou od zániku kálifátu jaksi zapomněli zjednodušovat (Husa a Komenského na ně!), zažijete legraci. Naposledy dnes večer, kdy Štěpán zjistil, že továrna se řekne „masna“. Je to takové drobné zadostiučinění za slova typu „astaíqadthů“ (sprchuji se) nebo "kmfdth" (ježek). Mají vůbec v Jemenu ježky?