Dámské povyražení

Každý chlap na Sokotře mi bude tvrdit, že místní ženy jsou plaché, nejraději zůstávají doma a nezajímají je radovánky typu výlety, muži či práce.

Z mých hodin angličtiny už dávno vím, že je to nehorázný nesmysl, Sokotránky jsou zatraceně soutěživé, dokážou si oči vyškrábat kvůli získání bodu ve spellovací soutěži, mají bujarý smysl pro humor a aplikují si podivné zeštíhlovací prostředky, aby byly víc sexy.

Výlet pro sokotránské ženy

Když se ukázalo, že holky neznají ani Adeebovu eko-lodž hned za Hadibem, natož jeho školku s endemickými rostlinami Sokotry, rozhodla jsem se je vzít na výlet: oběd u Adeeba, odjezd na pláž, po cestě zpět návštěva školky. Pozvala jsem čtyři mně nejbližší žačky – moji manželku (vaření, úklid, dobrá společnost) Hanan, její dceru Arwu, Nabílu, která mi dělala hennu, a její příbuznou Inas, která je prostě fajn.

Jakmile jsem plán zmínila před mými kámoši, chytali se za hlavu: Adeebova eko-lodž není místo pro sokotránské ženy! Jsou tam muži, ony ti tam nepůjdou! Musíš jim vysvětlit, že se tam nacházejí turisti! ... Znovu jsem všechny tyto překážky s účastnicemi výletu probrala. Ty prostě řekly: „Fajn, v čem je problém?“

Šest plus jedno

A tak se jelo. Bohužel jsem nedostala projektové auto, a tak jsme vyjely vypůjčeným prdítkem, kam se nás pět tak akorát vejde. Oběd byl objednán na jednu, ale vyjížděly jsme s půlhodinovým zpožděním, protože se děvčata samozřejmě nemohla vyprdelit. Když konečně dorazila i Arwa, vedla s sebou nějakou svoji příbuznou, s níž se vůbec nepočítalo. Tou dobou už bylo autíčko plné konvic s čajem a kávou, tašek s cukrovinkami, talířů a skleniček, a dokonce i kastrolu s kozími kotletami. Zatraceně, holky, ale my přece jedeme na oběd!

V 13:45 nám ještě chybí Nabíla, která je údajně v nějakém baráku po cestě, kde ji vyzvedneme. Úplně po cestě to není, je to v polích. S hrůzou pozoruji, jak se k nám v odpoledním větříku blíží Nabíla s rozevlátými závoji a její tři děti. Tak tohle už se fajt nevejde.

Naštěstí se mnou osádka vozidla souhlasí a dvě Nabíliny holčičky oděné do slavnostních růžových mega-šatiček jsou poslány přes pole zpět. Do auta se vecpe jen maminka a její syn Hamúdí. Takže šest dospělých a jedno dítě. Na zadních sedadlech je veselo, kazeťák s vylomenými dvířky hraje hity z Emirátů. Holky znají slova všech písniček a kvílí společně s inteprety.

Cudně skryté a hříšně zvědavé

V této náladě dorážíme konečně k Adeebovi. Ženy vystoupí, důstojně zahalené v černých baltech a s niqáby přes obličej. Kuchař Abdalla je už z dálky lifruje do odděleného palmového přístřešku, kde budou chráněny před necudnými zraky mužů. Ostatní chlapi z Adeebovy rodiny se drží dál.

Ve stejnou chvíli jako my dorazil do eko-lodže i tým italského projektu. Luca, Ludovico, Michaele, Andrea se usazují ve vedlejším přístřešku. V palmové stěně toho našeho jsou naštěstí dostatečně velké mezery, aby jimi holky mohly Italy špehovat. Moje ctnostné arabské ženy jsou nalepené na škvírách, chichotají se a něco si pořád šeptají. Ztepilí Evropané v trekových sandálech a  slunečních brýlích mají veškerou jejich pozornost. Přeci jen v Hadibu, a většinou ještě k tomu jen v uličkách naší africké čtvrti, se cizinci často okukovat nedají...

Abdalla a jeho pomocníci přinášejí oběd. Nejdřív ovšem houknou, aby se ženy stihly zahalit. Tedy číšníci spíš váhají, zda vůbec vstoupit, a volají mě, aby mi  všechno jídlo před přístřeškem nastrkali do rukou. Holky je však povzbuzují, jen ať to pěkně nanosí dovnitř, že je nikdo neukousne. Začínám mít pocit, že tuhle jemenskou komedii o oddělených pohlavích hrají především muži.

Velký sokotránský oběd

Dostáváme obří tác s hromadou kořeněné rýže, zeleninovou omáčku, rybu a talíře se zeleninovým salátem. „Bohdana, tohle není jídlo,“ ukazuje Nabíla na syrovou zeleninu. Vysvětluju, že to jsou vitamíny, které by měla svým dětem denně dávat. „Na, vezmi si,“ chechtá se a snaží se kus okurky nacpat do pusy Hamúdímu, který se odtahuje, jako by mu nabízela pavouka. Holky se raději rozhodly oběd obohatit kotletami přinesenými z domova a natvrdo je servírují na tác s rýží. To jsem zvědavá, co Abdalla řekne, až při sklízení najde vedle rybích i další kosti...

Nejvíc si oběd užívá Hamúdí. Cpe se, až mu lezou oči z důlků. Rybu, kozí maso, naráz vypije půl lahve vody. Sokotránci jedí rukama, a to tak, že si dlaň napěchují jídlem a pak si celou ruku vstrčí do pusy, tam jídlo vyklopí a ruku zase vytáhnou. Hamúdí si svoji ruku málem spolkne. Když ho po jídle Arwa pohladí po hlavě, z jeho černošských vlasů mu vytáhne bramboru.

Sokotránky se na pláži neopalují

Po obědě zakončeném přeslazeným čajem vyrážíme na pláž. Kazeťák opět chrčí, co to dá. Máme štěstí, na pláži Deleisha je dnes jen jedno auto žvýkačů kátu. Roztahujeme rohož, rozkládáme všechno jídlo, konvice a celou diskotéku kazet. A začíná tanec. Holky odhodily balta, jejich barevné šaty a šperky jak z cirkusu září ve slunci. Nabíla má dnes v tom vedru na sobě jen čtyři vrsty; legíny, dvě umělé spodničky a svrchní lesklé šaty z neprodyšné látky. Šátek z vlasů si sundala a podvazuje si jím boky, aby se jí při tanci všechno víc natřásalo. I ostatní mají pod vrchními šaty barevná silonová kombiné až na zem.

Po třetí hodině se Hanan odchází k nedaleké kaluži modlit. V tu chvíli se objevují obě auta italského projektu, v nichž vyskakují Italové, Adeebovi hoši a další chlápci, aby si na pláži při odlivu zahráli fotbal. To si dělají srandu. Z celé pláže se museli usádlit zrovna sto metrů od nás??

Čekám, že se holky začnou zběsile zahalovat a balíme.

Kam oči táhnou

Avšak ty jen zírají na atletické postavy pohybující se v odpoledním slunci. Jeden z italského týmu na nás dokonce namířil foťák. „Jé, hele, on fotí moji mámu!“ směje se Arwa, jako by nic. Hanan se vrací z modlitby, sedá si do písku a něco kutí s nějakým hadrem. Jak se pak ukazuje, byly to bombarďáky, které si na modlitbu jako nečisté musela sundat. A teď, v dosahu objektivu, si je snaží nějak nenápadně zase natáhnout. Holky se svíjejí smíchy, Hanan taky. Hlavy stále jakoby náhodou otočené směrem k fotbalistům.

Tanec neustává, ba naopak se ještě víc rozjíždí, boky se kroutí, prsa nadskakují. Hanan křepčí s kazeťákem na hlavě (bez držení). Přitom ti chlapi je z tak malé vzdálenosti můžou moc dobře vidět. I kdyby ne přímo obličeje, tak jejich šaty, křivky. Tak tohle jsou ty plaché Sokotránky. V jejich provždy nenaplněném koketování je víc vilnosti než v evropském otevřeně vyřčeném „k tobě nebo ke mně?“

Schyluje se k večeru. Italská auta už odjela, ale my ještě konzumujeme hromady sladkostí, které jsme si přivezly. Hamúdímu děsně chutnají zázvorové sušenky, a tak si ukradne zbytek balíčku a šikovně ho schová do kapsy u kalhot. Je vidět, že se kluk neztratí.

Tma nám plány nezmění

Deleishu opouštíme za soumraku. Tohle je čas, kdy slušné Sokotránky jsou dávno doma, aspoň podle mínění Sokotránců. Proto se ptám, zda se ještě stavíme v Adeebově školce pro pár mladých stromků, anebo to raději necháme na příště. „Proč bychom se nestavily?“ zní odpověď.

Takže k nám do ulice přijíždíme za totální tmy. Holky si chválí, jaký to byl skvělý výlet.

Když se mí mužští přátelé dozvídají, že jsme se teprve vrátily, jsou v šoku. Cože, až teď?? To by od Sokotránek nikdo nečekal...

Myslím, že alespoň v některých sokotránských ženách zůstalo zdravé jádro z doby před sjednocením Jemenu, kdy se na Sokotře chodilo bez niqábů, bez černých balt a v barevných šatech s pasem.