Den životního prostředí po sokotránsku
Oslava světového dne životního prostředí je pro UNDP projekty povinností. Plány jsme začali spřádat s dostatečným předstihem, ale vecpala se nám do toho sokotránská Agentura pro životní prostředí se svými nerealistickými plány na největší slávu v dějinách ostrova s přelety letadel nad Sokotrou, účastí premiéra a podobnými výmysly (ať žije environment).
Rozpočet si na to napsali přes 50 tisíc dolarů – minimálně půlku si pánové jistě zřejmě chtěli rozebrat na dietách, speciálních odměnách a dárcích. Protože s touto agenturou náš projekt musí velmi blízce spolupracovat, sice jsme si o jejich fantaskních plánech mysleli své, ale museli jsme dělat, že nás koordinace aktivit velmi potěší. Nicméně pak jejich super návrh ležel někde na ministerstvu životního prostředí na stole a nechystalo se nic.
Takže když jsem na ostrov dorazila po dvou týdnech v Čechách, World Environment Day byl za dveřmi a nikdo neměl připraveno nic. A šéf našeho projektu byl na dovolené, vypnul si telefon, na emaily nereagoval a nějaký Den životního prostředí mu byl, stejně jako celý projekt, ukradený.
Co musíme vzít v úvahu v muslimském světě
A tak jsme se do toho s kolegou Ágem vrhli. Protože pokud vyjde najevo, že náš průserářský projekt neoslavil ani Environment Day, spadne to na moji hlavu communication officera. Jenže pořádat něco na Sokotře není tak snadné. Především termín je zcela vražený. Červen je jedním z nejteplejších měsíců, slunce od šesti ráno paří jak šílené a na žádném veřejném prostranství se před ním není kam schovat. Když však uděláme akci někde vevnitř, nepřitáhne takovou pozornost – a vůbec, životní prostředí se prostě musí slavit venku!
Největším problémem je však vítr. Větrná sezóna už začíná, takže obvykle vprostřed noci začne fučet brutální horká vichřice a utiší se až někdy odpoledne. V takovém fujáku nemůžeme venku nic pořádat, uletí vše, i to, co je přišroubované. Navíc Hadibo není kromě jediné ulice vydlážděno, vzduchem se nesou mračna jemného prachu a kdo nemusí, nevychází.
Ideální chvílí na oslavu by byl čas mezi odpolední a večerní modlitbou, ale ten už si zabral místní sportovní klub, který po celý týden pořádá zápasy fotbalové ligy. Že bychom oslavou na hřišti navázali na zápas? Bude se to hodit, publikum už tam bude shromážděné... Ne, to se nám všichni rozeběhnou na večerní modlitbu al-maghreb. Takže na nás vyjde řada až po poslední modlitbě dne, al-aša, někdy k osmé večer. Teda slavit den životního prostředí až na jeho sklonku... Moment, že bychom ho oslavili v předvečer? To taky ne, to bude pátek, sváteční den muslimů. Nikdo by nám nepřišel.
Vyrobeno po sokotránsku
Začala improvizace nejvyššího levelu. Na jemenských oslavách, konferencích a jiných oficiálních akcích je ve zvyku upevnit vepředu velký textilní banner s názvem akce, datem a místem konání, poděkování Alláhu, ministrovi atd. a s logy sponzorů. Nechtěli jsme být v ničem pozadu, jenže takový banner si člověk musí nechat vyrobit v Sana’a. Protože jeho cena dosahuje kolem 50 dolarů, potřebovala jsem na to souhlas šéfa a ten měl na dovolené vypnutý mobil, takže jsem na ostrov přijela s prázdnýma rukama. Naštěstí mě v květnu ing. Pražan koordinující české projekty na Sokotře podaroval igelitkou s bílými prostěradly, kterou ve svém hotelu vyšmelil kdo ví za co.
S prostěradlem jsme se vydali za Ágého přítelem s uměleckým pseudonymem AbúHamad, který ve své dílničce na dvorku zaházeném odpadky provádí místní kaligrafii. Potřebovali jsme vyrobit i dvacet bílých triček s nápisem Environment Day a logem projektu. Abú zkušeně hodil čistě bílá trička do toho svého bordelu a zavelel, že po víkendu to máme. Bylo to nakonec jen tři hodiny před začátkem akce, ale Ágé byl nadšen vysokou úrovní provedení. Podle mě to bylo trochu moc home made, ale pocit, že jsme podpořili lokálního umělce, mě hřál u srdce.
Hlavně to chce tanečky
Mno, a teď co s programem. Aby nám přišli lidi, rozhodl Ágé, že pozveme místní taneční skupinu. V Hadibu totiž žije spousta lidí afrického původu a ti tančí při každé příležitosti. Sokotránské černošky jsou sice zahaleny od hlavy až k patě včetně roušky přes obličej, ale do rytmu přitom pod baltem vrtí prdelí tak, že se jejich krev hned prozradí. Jakmile se Hadibem nese zvuk bubnů, všichni se seběhnou – pokud je to večer, „všichni“ znamená muži a kluci. Ágé se od začátku smál, že na naší oslavě budu jediná ženská, ale nakonec to tak špatné nebylo. Bylo nás tam možná deset.
Ukázalo se, že šéf taneční skupiny Strom dračí krve bydlí ob barák ode mě. Při večerní schůzce jsme s ním domluvili nejen tři tance během programu, ale i dvě krátké naučné scénky na environmentální téma. To mě trochu děsilo a chtěla jsem mít obsah scének pod kontrolou. Nicméně Ágé jim dal veškerou důvěru a scénky uvidíme až při jejich předvedení na ostro před diváky... „Bohdana, tohleto je nejlepší skupina na ostrově,“ dušoval se. „Bude to největší událost letošního roku.“
Nakonec to opravdu dopadlo výborně. Scénce proti odhazování plechovek na pláži jsem sice vůbec nerozuměla, ale publikum se mohutně smálo a vyjadřovalo svůj názor na dění. Druhá scénka proti zabíjení želv zřejmě vešla do historie Sokotry ve chvíli, kdy se na scénu připlazil monutný černoch představující želvu, a výrostci ho obrátili na krunýř. Želva funěla a bránila se, lidi buráceli smíchy, a když poučení mladíci obrátili nebohého tvora zase zpátky, všichni jsme výskali radostí. Bylo úžasné, jak si tady prostě lidi pro lidi dokáží vytvořit zábavu, která není vůbec profesionální, ale je prostě strašně dobrá.
Sokotránská poezie
Pak Ágé přišel s nápadem, který vzbudil ještě míň mé důvěry. Oslovíme místního básníka a on nám přednese báseň na environmentální téma. Představila jsem si západní publikum, jak vypískává nějakého recitátora. Ale pak jsem si vzpomněla, v jaké oblibě jsou tu každoroční básnické soutěže, kde se staří i mladí muži slova utkávají ve vlastních kusech složených v tradiční sokotránštině. Sokotra má čistě orální kulturu, sokotránský jazyk není psaný a má asi dvacet výrazů popisujících barvu koz.
Bohužel nejslavnější básník ostrova, proslulý svým výstupem na jedné svatbě v Qalansiyi, kde bez přípravy zimprovizoval píseň, která se těší vysoké oblibě dodnes, byl mimo signál (pokrytí je jen v Hadibu). Sehnali jsme ale druhého nejlepšího, jenž nakonec složil dlouhou báseň, v níž krásně vysvětlil, proč je potřeba ochraňovat přírodu, a umně charakterizoval i náš projekt.
Co je tak senzačního na veřejné recitaci básně, mi začalo být jasné ve chvíli, kdy nám básník přišel zkušebně přednést ke schválení první verzi díla. Ágé po něm polohlasem opakoval každé poslední slovo verše a mě bylo jasné, že při několika stovkách diváků to bude bomba. Já se dojímala tím, že i moje jméno bylo v básni zmíněno, ach.
Největší oslava tohoto roku
Když jsme po odpolední modlitbě al-asser stanuli na dvoře základní školy, kde se akce měla konat, jímaly mě ještě stále pochyby, že to fakt zvládnem. Ágé prohlašoval, že čeká aspoň pět set lidí, což ve mně budilo hrůzu. Škola opuštěná v době větrných prázdnin byla zanesená odpadky, které tam spásaly kozy, elektrické zástrčky nefungovaly, ze čtyř slíbených reflektorů svítil jeden a čas běžel.
Postupně se však daly věci do pohybu, dvě světla se rozsvítila, dostavili se všichni řečníci a potom, co jsme z repráku pustili nahlas hudbu, dorazily nejdřív zvědavé děti a pak i celý dav. Banner visel, účastníci dostávali projektové nálepky, které si lepili po sobě, a všechno bylo super, jen nám chyběli tanečníci. Protože jich bylo dvacet, museli jsme pro ně poslat pick up a ten čekal někde jinde než oni. Dvůr byl nacpaný lidmi, spousty jich seděly i na střeše školy a nedočkavě začínali tleskat a vykřikovat. Už to vypadalo, že budeme muset místo tance začít zpívat Korán, když tu náhle prořízl šum davu úder bubnu. Skupina s bubny, píšťalami a klapacími dřívky napochodovala dovnitř a pořádně to rozbalila. V ten okamžik bylo jasně vidět, že Sokotra leží blíž Africe než Arábii.
Program, který měl trvat do půl desáté, nakonec skončil až v jedenáct. Básník se totiž pro velký úspěch vracel na pódium, mikrofonu se na chvíli ujal i nějaký člověk z publika, zřejmě nadaný stand-up comedian, protože lidi se smáli, až se za břicho popadali. Sokotránci umí spontánně reagovat, takže našeho kvízu o sokotránské biodiverzitě se nadšeně účastnil celý tisícový dav bez ohledu na to, že tričko pro výherce bylo jen jedno. A nejlepší byl samozřejmě tanec. Na závěr publikum usazené do té chvíle v prachu na zemi stouplo a přidalo se do rytmu. Rozpálení diváci se začali stahovat blíž a blíž k tanečníkům a přítomní policajti měli co dělat, aby je krotili. Vepředu se vytvořil kotel, jako na každém pořádném koncíku. A pak že muslimové neumějí zapařit...
Zkouška na národní Environment Day
Reakce účastníků akce byly vesměs pozitivní. Někteří si stěžovali, že tam bylo moc mluveného slova. Bývali by chtěli jen zábavu. Jenže my jsme do vás, miláčci, potřebovali dostat trochu té environmentální osvěty. Mnohým vůbec nedošlo, že hudba byla jen návnada, jak je na náš event dostat.
Dva tisíce lidí, které fundovaně odhadl přítomný student Mendelovy zemědělské univerzity, nás potěšily. Na arabský den životního prostředí v říjnu připravíme něco ještě trošku většího. Tuhletu červnovou záležitost jsme totiž dokázali zorganizovat s budgetem 350 dolarů. Že bychom příště přivezli Bono Voxe?
PS:
Den po Dni životního prostředí se zaměstnancům SGBP projektu podařilo neopatrným zacházením vylít 20 litrů nafty do země za budovou s jejich kanceláří. Nějaký blbec tam složil plné barely a jiný blbec do nich nacouval...
