Dlouhý víkend
U příležitosti Dne sjednocení, který vyšel na pátek, jsme měly znovu prodloužený víkend. Co s tolikem času, když člověk nesmí vytáhnout paty ze Sana’a?
Celou dobu jsme byly přesvědčeny, že monstrózní vojenská přehlídka proběhne v Den sjednocení, tedy 22. května. Jenže to byl pátek, muslimů svátek, a proto cirkus spustili už o den dřív. K našemu velkému překvapení. Seděly jsme ráno v klídku na zahradě, dopřávaly si snídani ve zpěvu ptáků a ani náhodou nás nenapadlo, že jen kousek odtud probíhají takové manévry. Pak nám ale nad domem přeletěla formace deseti helikoptér a následný Amelin telefonát potvrdil, že zatímco si debužírujeme, od sedmi hodin to všechno jede a jestli si nezapneme televizi hned, neuvidíme už nic. Tím se vyřešilo naše dilema, zda se na tu parádu nezajít taky juknout. Některým šťastlivcům sice přišel varovný email od sekuriťáků, aby zůstali doma, ale moji adresu ajťák zřejmě zapomněl přidat do mailové skupiny, takže jediný, kdo mi účast na akci zapovídal, byla naše uklízečka Latífa.
V pátek si zase ráno debužírujeme v zahradním posezení a říkáme si, co s načatým dnem. V plánu bylo vylézt na hory někam nad Sana’a a pokochat se pohledem na velkoměsto, ale vůbec jsme netušily kudy. Poslaly jsme smsku španělskému konzulovi Carlosovi, který už má s lezením tady dost zkušeností, a za hodinu už jsme drandili za město přes okrajové čtvrti, kde kozy požírají igelitové pytlíky. Výlet byl přímo famózní, nahoře byl tak úžasný klid oproti rušným ulicím! Hory jsou tu geologicky velmi zajímavé, kámen se odlupuje ve vrstvách, přičemž třeba jedna vrstva je celá zelená. Hromady šutrů fascinovaly zejména Carlose, který si jich domů na zádech odnesl plný batoh. Asi si je dá do vitrínky. Procházeli jsme také kolem polozbořené vesnice na útesu nad Sana’a. Bylo to jak vstoupit do středověku. Obyvatelé se myjí v jednom zeleném jezírku, zem pokrývá vrstva odpadků a řadě baráků se sesula stěna. Nicméně pro oči turisty to bylo místo velmi malebné. Až druhý den jsme se dozvěděli, že právě tam před byli před nedávnem uneseni němečtí pracovníci UN.
Prohlédněte si fotky v sekci FOTOGALERIE.
Sobota byla jasná: pokusit se proniknout do Velké mešity, největší v Jemenu. Přes varování místňáků, že nevěřící psy dovnitř nepustí, jsme zcela bez problémů prošly přes vojáky a chlápka s vysílačkou a byly nasměrovány do ženské části. Tam nás odchytla paní Hada, která má v pouhých šest měsíců otevřeném komplexu kancelář ženského vzdělávacího centra. V novotou vonících učebnách náboženské školy mají již brzy zasednout první studentky. Místo prostého nakouknutí do mešity nás čekal výklad islámu a postavení ženy v něm v Hadině kanceláři, kde jsme k tomu popíjely místní kávu (odvar ze slupek dolitý Salkem, dost hnus). Od konvertování nás zachránilo polední volání k modlitbě. Paní Hada je nicméně okouzlující bytost, a nejen tím, že se vdávala ve čtrnácti a má o víc než deset let staršího muže, pouze dvě děti a vlastní kariéru. Vzala si na nás telefony a myslím, že se tam za ní na ten odvar ještě někdy stavíme. (Musíme jí ještě dovysvětlit pár věcí k chráněnému sexu mladistvých a opravit její názor na mnohoženství).
Největším přínosem našeho víkendu byla Amirova návštěva, při které se chopil našeho nefunkčního satelitu, protože ten stroječek viděl poprvé v životě. S pomocí nemytého punka ze satelitní firmy, který se nám po obýváku procházel s cigaretou, zprovoznili oba satelity na naší střeše. Chytáme teď Evropu i arabský svět. Na většině kanálů sice kvílí zmalované arabské ludry, ale je tam i CNN, Aljazeera a MTV. Co víc si přát?
Prohlédněte si fotky v sekci FOTOGALERIE.
