Dům na Sokotře
Po několika týdnech mě komunitní život v projektovém guesthousu přestal bavit. Zahalovat se kvůli Musadově přítomnosti pokaždé, když si jdu do kuchyně pro čaj, byla docela pruda, navíc ke svobodné jemenské konzultantnce Shadye začalo lozit čím dál víc lidí – mylně si totiž její misi hodnotící práci místních NGOs vyložili tak, že by z ní mohly kápnout peníze. Když u nás zuřivě klepal chlápek s vousem ozrzavělým hennou v pátek v šest ráno, aby Shadyu pozval na večeři, řekla jsem si, že toho bylo právě dost. A začala jsem si hledat vlastní dům.
Jak se na Sokotře hledá dům
Na Sokotře samozřejmě neexistují žádné inzertní noviny ani servery typu bezrealitky.cz. Stačilo však s pomocí Abdula vypustit do světa, že Farangi (cizinka) hledá dům, a už se nabídky hrnuly. Bohužel většina domů k pronajmutí byla čistě sokotránská. To znamená, že se jednalo o zanedbané opuštěné barabizny v příšerném stavu, kde se v místnostech často ještě válely tlející zbytky bytového textilu, v kuchyni nebyl přívod vody a elektroinstlace hrozila jistou smrtí. Prostě v Čechách tak nějak vypadají baráky kolem trati vybydlené homelesáky.
Chtěla jsem tradiční sokotránský dům. Ten vypadá jako fotbalové hřiště: ohraničená obrovská plocha a v jejím rohu převlíkací kabinky. Celé rodiny spí pohromadě v jednom pokoji, žije se na dvoře a něco jako soukromí neexistuje. Obytné místnosti jsou obvykle u sebe, naproti přes dvůr je koupelna se záchodem a kuchyň. Jen málokdy se však poštěstí, aby v kuchyni byla zároveň i voda, a když už je, jedná se o kohoutek vyvedený v rohu místnosti, z nějž voda padá do jakéhosi nízkého betonového sprchového koutu.
Dalším specifikem sokotránských domů je koupelna. Nad arabským záchodem je ze stěny vyvedená vodovodní trubka jako sprcha, takže záchod slouží zároveň i jako kanálek na odtok vody. Je to velmi praktické, vodou ze sprchování se zároveň splachuje. No a především koupelna nemá střechu. Proč by taky, když tu pořád svítí slunce a mokrou betonovou podlahu okamžitě vysušuje.
Prohlídka sokotránských nemovistostí
Do většiny domů jsme vcházeli tak, že náš „realitní agent“ přelezl zeď a otevřel nám zevnitř celou bránu, protože nikdy nebyly klíče od visacího zámku. Stejným způsobem jsme vlezli do mého současného domu.
Úzkými rozmlácenými uličkami starého Hadiba jsme se dokodrcali do Africké čtvrti přímo u pláže plné odpadků. Kdosi nám řekl, že tamhleten dům natřený nabílo je volný. Našli jsme majitele Ragema – bylo potřeba zjistit, u koho je zrovna na návštěvě. S Ragemem jsme pak objížděli Hadibo a hledali jeho syna, který prý má od domu klíče. Pak jsme to vzdali a Abdul klasicky přelezl zeď.
Můj Bílý dům mně od prvního pohledu učaroval. Teda spíš to prostě byl za celou dobu jediný dům, jenž byl obyvatelný. Byl připraven pro Ragemova bratra, jenž ovšem žije v Emirátech a ještě se nevrací. Nová elektroinstalace, nově omítnuté stěny a nové podlahy, v nichž ještě nebyla sto let zažraná špína a smrad, mě přesvědčily. Navíc za 125 dolarů měsíčně...
S Ragemem jsme se hned domluvili a sepsali smlouvu: na ulici jsme sbalili dva týpky jako svědky, Abdul naškrábal na papír vytržený ze sešitu něco arabsky, všichni jsme to podepsali a navzájem se smáli svým podpisům. Zaplatila jsem dva měsíční nájmy dopředu a Ragem mi povídá: „Teď jsi zaplatila dva měsíce, pak mi zaplatíš další, a když nezaplatíš, bude to znamenat, že nemáš peníze, a zaplatíš mi, až budeš mít.“
Nákupy po sokotránsku
Pak bylo potřeba dům vymalovat a zařídit alespoň nějnutnějším nábytkem. Do saly, což je místnost bez jedné stěny (takový letní model, kde se přebývá většinu času), jsem chtěla pořídit plastové židle a stůl. Ukázalo se, že to na Sokotře není tak jednoduché. Židle jsme našli, ale stůl nebyl nikde k mání. Objeli jsme celé Hadibo asi třikrát a já to už chtěla vzdát, když Abdul zvolá: „Už vím, kde jsem ho tuhle viděl. V Socotra Tourist hotelu!“
K mému překvapení přijedeme do hotelu, on se recepčního na něco zeptá a už se nám kulatý plastový stůl nakládá na auto. Dozvídám se, že si ho z hotelu půjčil na týden.
„K čemu mi to je na týden? Já ho potřebuju leda napořád,“ prohlašuju.
„Bohdano, na tom stole už je napsáno tvoje jméno. Už ho nebudeš vracet,“ zní odpověď.
Mno, tak tohle je Sokotra. Netuším, jak velkou roli v tom celém hrál fakt, že recepční je Abdulovým studentem v Socotra College... V každém případě stůl je dodnes v mé sale.
Ke stolu židli
A jedeme pro židle. Ukazuje se, že hnědý plastový model stojí přes 200 Kč za kus. A tak opět vyrážíme na spanilou jízdu Hadibem, zda někde neobjevíme něco lepšího. I horší modely jsou však za tutéž přemrštěnou cenu. Pak se ale náhodně otočím a v jakési špinavé díře zahlédnu sloupec na sebe narovnaných bílých plastových židlí.
Není to krámek, jen jakási zaneřáděná komora plná krámů, kde se válí pár špinavců a žvýkají. Pronikáme dovnitř a poměrně snadno si vyprosíme čtyři židle po 100 Kč za kus. Žvýkači jsou spokojení, měli to tam v rohu naskládané jako nepotřebné harampádí a teď jim to vyneslo peníze na slušnou dávku kátu!
Sokotra a kultura obchodního jednání
Ačkoli nám majitel při prohlídce domu tvrdil, že tu teče voda z veřejného vodovodu každý den, samozřejmě že po mém nastěhování neteče. Takže jsem na suchu, místnosti malujeme zásobeni jen pár kanystry vody od sousedů a umýt se večer jedeme do moře. Chce to prostě na střechu tank, kam voda nateče jednou za tři dny, kdy ji do veřejné sítě pouští.
Tank ale nechci platit sama. Je to vybavení domu, musí ho zafinancovat majitel. Samozřejmě že vymalování a podobné věci za starého chudého Afričana platím (když přepočítával ty dva měsíční nájmy, ruce se mu klepaly, protože takovou sumu peněz držel zřejmě poprvé v životě), ale tank, to už by bylo i pro Ragema trochu moc. Slibuje, že se domluví s bratrem v Emirátech, zda s tím souhlasí. My zatím vyrážíme na súq omrknout ceny a tak.
Když se Ragem večer staví na kus řeči a halvu, kterou mu kupuju, protože ji má děsně rád, vyrukuje na nás s nečekanou zprávou: „ Bratr se rozhodl vrátit, do týdne mu musíš dům odevzdat.“
Abdul, který mi právě pomohl všechno vymalovat, zbledne jak stěna.
Já v tu chvíli samozřejmě nerozumím, co si sokotránsky povídají, ale tuším, že je ve vzduchu problém.
Abdul popadá dech.
V tu chvíli se Ragem od plic rozesměje. To byl fórek, nikdo se nevrací, naopak bratr souhlasí s nákupem tanku. Ano, takhle se na Sokotře vedou obchodní jednání.
Píchnete nám, hoši?
Na súqu tedy vybíráme 500 l tank, ale jak tu mrchu dopravit do baráku? Projektové nákladní auto je nepojízdné, protože ho jeden chytrý kolega půjčil na hraní mládeži ze své rodiny. Abdul si jako vždy ví rady. Zastavuje projíždějící pick up a zavelí: „Potřebovali bysme tohle dovízt do Africký čtvrti.“
Řidič jen houkne: „Moment, zrovna někomu něco vezem, jen to támhle složíme a sme u vás.“
A za moment tady ten cizí člověk opravdu je, naloží tank a prostě mi ho doveze domů, aniž by za to něco chtěl nebo mu na tom přišlo něco divného...
Sokotránská kolaudace
Ženské z Ragemovy rodiny se už druhý den po mém nastěhování ptají, kdy že už budou moct přijít na návštěvu podívat se, jaké to tam mám. Na Farangi jsou zvědaví všichni z okolí. Navíc jako samostatně žijící žena je dost znervózňuji. Dosud se mi občas stává, že se mi na ulici nabídne stařenka, že jestli se tam sama bojím, může v tom domě spát se mnou.
Abdul mě mezitím protáhl několika větvemi své nekonečné rodiny. Když jsme přišli do jednoho domu, hned se ke mně přitočila jeho příbuzná a nechala si od něj přeložit svoji otázku: „Jaký krém to používáš, že seš tak krásně bílá?“
Úspěch sklízejí taky moje načerno nabarvené vlasy. Sokotránky uvádí v úžas, jak je mám „krásně jemné“. Přitom samy jsou majitelkami těch nejkvalitnějších dlouhých vlnitých vlasů, za které by každá Evropanka dala cokoli. Pověst mých jemných vlasů mě předchází. Dojdeme do domu jednoho z Abdulových bratrů a jeho švagrová na mě koukne s úsměvem: „Ó, to je ta s těma vlasama, jak říkala Ragija...“
Takže mě vbrzku čeká kolaudace. Obávám se, že účast bude veliká. Minimálně na moje vlasy se přijde podívat každá ženská z Africké čtvrti.
