Eid al Adha
Eid al Adha je významným muslimským svátkem, který oslavuje Abrahámovu ochotu poslechnout přání Boha a obětovat mu svého jediného syna. Bůh se však spokojil s Abrahámovým odhodláním jako důkazem pokory a namísto malého Izáka nechal zahynout ovci. Proto dnes muslimové na Eid al Adha zabíjejí ovci, kozu nebo krávu a její maso darují chudým. Rodina si smí nechat jen asi třetinu masa, částí může podarovat přátele a zbytek musí rozdat chudým.
Hadž v Abrahámových stopách
Svátek Oběti přichází 10. den muslimského měsíce Hidža, což je měsíc svaté pouti do Mekky. Tuto pouť by měl každý muslim vykonat alespoň jednou za život, takže se dnes v Saúdské Arábii každoročně setkávají statisíce poutníků. Program putování částečně vychází právě z legendy o Abrahámovi.
Poté, co muslimové sedmkrát obejdou Kaabu (svatyni ukrývající posvátný černý kámen), přeběhnou sedmkrát mezi horami Safa a Marwah ve stopách Abrahamovy ženy Hagar, která tam zoufale hledala vodu pro svého synka. Abraham zanechal svou ženu a dítě uprostřed pouště na přání Boha. Anděl jim nakonec zjevil vodní pramen, dnes zvaný Zamzam, z něhož nakonec poutníci pijí.
Po noci v Mině strávené v modlitbách se poutníci přesouvají na horu Arafat, kde prorok Mohammed přednesl své poslední kázání. Následuje přesun do Muzdalifah, kde sbírají kamínky na kamenování ďábla. I tento rituál připomíná zkoušení Abraháma Bohem. Když Abrahám dostal příkaz obětovat svého syna, ďábel jej třikrát pokoušel. Hagar a Izák odháněli ďábla kameny.
Po kamenování přichází právě Eid al Adha, kdy poutníci, stejně jako ostatní muslimové po celém světě, obětují ovci či kozu a maso rozdají chudým. Poutníky pak čeká ještě další obcházení Kaaby a další kamenování.
Muslimský Svátek Oběti
Že se Eid al Adha blíží, jsme poznali podle toho, že v ulicích Sana’a bylo najednou ještě víc koz a ovcí než obvykle. Nezřídka jsme mohli spatřit muže, kteří si nesli kozu přehozenou přes ramena, anebo ji celou zděšenou vezli na motorce. Zabít kozu není jako klepnout kapra paličkou, poznamenal správně Štěpán. Proto si dnes většina rodin najímá řezníka, mají-li dům se zahradou, anebo dovede koupené zvíře do speciálních řeznictví na porážku.
Eid al Adha v Jemenu
Muslimský kalendář je lunární, takže každý rok vycházejí svátky jinak. Letos se Eid al Adha strefil do tří dnů těsně před jemenským Dnem nezávislosti, a tak bylo spousta volna najednou. Jemenské Ministerstvo veřejných služeb a pojištění vyhlásilo eidové prázdniny od čtvrtka 26. listopadu do pátku 4. prosince.
Většina rodin odjíždí za příbuznými, anebo má naopak hosty. Život se během Eidu pozastaví, obchody zůstanou zavřené, ulice jsou najednou skoro prázdné. Už ve středu před začátkem volna našemu projektu na letištní celnici odmítli vydat objednaný materiál z Dubaje s tím, že je kolem toho moc papírování a den před Eidem přece nebudeme ještě něco dělat...
Jemenský dýkový tanec
Svátek je samozřejmě dobrým důvodem k pořízení nových šatů pro celou rodinu. Kromě speciálních modliteb v mešitě se však nic moc neděje, a tak lidé chodí po návštěvách, chlapi spolu žvýkají kát a tančí tradiční dýkové tance. Těch viděl Štěpán dost během své eidové výpravy do nedalekého pohoří Haraz a dokonce si sám zatančil. Vesničané si stěžují, že dnes už jen každý žvýká kát a o tradiční zábavu nemá zájem. Ale bubny znějící z mnoha vesnic a odrážející se od mocných horských stěn dokazovaly, že tomu tak úplně není.
Ve vesnici Mazana začali chlapi na počest turisty tančit již brzy ráno a hned se z okolních svahů začali sbíhat další a přidávat se. Ženské moc vidět nebylo, jen před šestou večer se jich najednou na stráních vyrojila spousta, jak na poslední chvíli před setměním utíkaly z návštěvy domů.
Štěpán absolvoval pětidenní trek Harazem s průvodcem Nabílem z Manachy. Nabíl vyrazil samozřejmě ve svátečním thoubu (bílá noční košile až na zem), s vyšívaným pásem a džambíjou (dýkou) za pasem. Na nohou měl zbrusu nové eidové pantofle, které po pěti dnech a desítkách kilometrů v horském prachu už rozhodně nově nevypadaly. Paní Nabílová neměla z eidového klienta svého manžela moc radost. Naštvaně musela sedět doma a čekat na manželův návrat, zatímco se její sestry s rodinami veselily u jejích rodičů na vesnici. Snad ji odměkčil dárek, který jí Štěpán nakonec poslal.
Eid al Adha v Harazu
Haraz je na trekování mnohem snazší než Milhan a Bura, kde si Štěpán před dvěma měsíci mákl s Pierrem. I když tyto hory nejsou tak zelené, na pozvolných svazích se rozkládají prostorná terasovitá pole, která vytváří dojem hojnosti. V Buře to na každém kroku (spíš kamenném schodu) vypadalo, že si tam lidé musejí každé jednotlivé zrníčko ze země těžce vydobýt.
Namísto malých kamenných kůlniček z Milhanu se v Harazu tyčí mocné opevněné vesnice s kamennými paláci. Domy šejků jsou mnohapatrové věžáky, za které by se ani pražský Jižák nemusel stydět. Ne že by místní vesnice byly kdovíjak čisté, ale v porovnání s Milhanem a Burou v nich agrikulturní pachy převládají nad pachem lidských extrementů a šlověk si nemusí tak dávat pozor, kam šlape, jak poznamenal Štěpán.
Řada harazkých kamenných bytovek má dokonce přistavěný záchod. Obvykle je to boudička přilepená ke zdi domu zvenku v úrovni několikátého patra, hrozící brzkým odpadnutím. Z ní vede dolů různě kroucená odpadní roura ústící přímo na skálu. Štěpánovi však nebylo dáno žádnou z těchto novodobých kadibudek vyzkoušet a v přehledné krajině sklizených terasovitých polí si svůj náklad trpělivě nesl až do hotelu v Hadžaře, kde na konci pětidenního výletu nocoval.
