Farangíja učí angličtinu
Farangíja znamená cizinka a toto jméno volané či šeptané dětskými hlásky se za mnou nese pokaždé, když procházím uličkami Hadiba.
Když se farangíja vrátila po větrné sezóně zpět do svého bílého baráčku na Sokotru, neměl Ag nic lepšího na práci, než zaklepat na dveře několika domů a tamním ženám sdělit, že je budu učit angličtinu. Následující odpoledne mě v různě velkých skupinkách navštívila dohromady asi dvacítka holek. Jednak je dost zajímalo, jak to vypadá u mě doma, jednak se chtěly domluvit na tu angličtinu. Pily jsme čaj, bavily se v arabštině, jak se jen dalo, a hlavně se děsně smály. Když rozjařeně odcházely, ještě z ulice šel jejich ryk, jako by se vracela banda z hospody. Potěšilo mě to. Tady se na ženskou submisivitu zas až tak nehraje.
Odhodily svoje černé roušky a já se kochala jejich krásnými dlouhými nosy i malými čenošskými knoflíky podle toho, odkud mají kořeny. Velmi výřečná dcera majitele mého domu přišla s obličejem napatlaným hennou, tady se to moc neřeší. Byla to jedinečná příležitost přijít do úzkého kontaktu se Sokotránkami, které jinak zůstávají zavřené za vysokými zdmi a na ulici z nich lze obvykle zahlédnout jen pestrobarevný šátek, který rychle zmizí za brankou.
Holky se chtěly učit ráno a to každý den. Byly trochu překvapené, když jsem jim vysvětlovala, že každý den pracuju a do dvou hodin nemám čas. Jenže odpoledne jsou zase mnohé z nich ve škole. A večer už pak nemůžou nikam chodit. Nakonec jsme se rozhodly pro třetí hodinu, pomažou ke mně rovnou ze školy. Ptaly se, kolik chci za učení peněz. Domluvily jsme se, že mě na oplátku budou učit vařit sokotránská jídla.
Svoji sallu (místnost, které chybí jedna stěna) jsme proměnila v učebnu. Na zemi rohož, na zdi písmenka anglické abecedy, sušenky a příšerně sladký čaj připraveny dle pravidel sokotránské pohostinnosti. Stejně si do něj holky ještě pár lžiček cukru přidaly.
Ve tři hodiny nepřišel nikdo.
Ve čtvrt se objevily první dvě odvážlivkyně.
V půl dorazila manželka našeho účetního, která si podle jeho slov následující den doma pilně přeříkávala abecedu odpředu i odzadu.
Za dalších pár minut se narhnul dovnitř velký gang, pravděpodobně rovnou ze školy.
Pak přišlo ještě pár dalších. A tak jsme začínaly naněkolikrát, pořád dokola.
Nakonec jsem na první hodině měla šestnáct žaček. Věnovaly jsme se abecedě a spellování našich jmen. Nejobtížnejším úkolem bylo napsat v anglických písmenkách „Sokotra“. Protože v arabštině se název ostrova zaznamená zhruba těmito písmeny: ARTQS (psáno zprava).
Následující týden jsem bohužel musela hodiny zrušit, protože jezdíme po celém ostrově kvůli oslavám Arabského dne životního prostředí a Roku biodiverzity. Jenže jak jim dát vědět? Netuším, kde holky bydlí, na ulici je přes zahalení nepoznám, nepamatuju si ještě ani polovinu jejich jmen! Věděla jsem jen, že zmínily, že některé studují v Salahudin school. A tak tam vyrážíme, s pomocí ředitele obcházíme třídy starších děvčat a řad černě zahalených, zcela stejně vypadajících hubených černých můr se ptáme, zda se mnou některá studuje angličtinu. Z nižších tříd přes dvůr zatím doléhá pištění a jekot vyjevených malých žáčků: „Farangíja, farangíja!“ Totálně jsem přerušila výuku.
Nakonec nacházíme dvě z mých žaček. Byly zahalené, takže vůbec netuším, které to byly. Slibují, že zprávu pošlou dál. Tady na Sokotře není potřeba víc. Novina se během hodiny rozletí po Hadibu, stejně jako předtím hned všechny věděly, že farangíja učí angličtinu.
Už se nemůžu dočkat, až se s nimi za týden znova setkám. Jsem zvědavá, zda jich ještě dorazí všech šestnáct. Jen do čaje musím tentokrát nasypat víc cukru.
