Jak se dělá sokotránský chleba
Dosud jsem na Sokotře nenašla žádnou pekárnu, kde bych si kupovala bílé chlebové placky chubz. Je tu pekárna s roti, ale to jsou takové pórovité rohlíky nevalné chuti. Občas si čerstvý chubz koupím v restauraci. Nicméně sokotránské ženy ho vyrábějí doma každý den, dokonce několikrát denně. Používají k tomu malé kulaté stolečky ze dřeva, které se prodávají s malým válečkem. Jako do domečku pro panenky. Vždycky jsem na ně v obchodech koukala, ale až v kuchyni eco-kempu Rosh jsem měla příležitost vidět je v praxi. Ovšem ne u sokotránských žen, ale bratrů šéfkuchařů, kteří mají vaření v Roshi na povel.
V Roshi dělají výborný chleba, který připomíná spíš palačinky. Je dost mastný a určitě strašně nezdravý. Ale člověk si na něm pochutná mnohem víc než na klasickém suchém bílém chubzu, který hned okorá a ztratí vláčnost.
Sokotránský chubz
Kuchyně nevypadá, že by splňovala hygienické normy EU. Nicméně jídlo je tam vždycky výborné a ukazuje se, že i vaření na zemi, bez bílých zástěr a v hliníkovém nádobí může přinést výsledky hodné prvotřídní hotelové restaurace. Co je jisté, suroviny jsou vždy zcela čerstvé, někdy se při vkládání do hrnce dokonce ještě hýbou.
„Bude dneska chubz?“ ptám se, když do Roshe přivážíme na oběd jednoho návštěvníka z pevniny.
„A ty ho chceš?“ na to kuchař.
„Chci si vyfotit, jak se dělá,“ odpovídám. Mobarak se hned natahuje pro mísu na zadělávání. Jeho bratr do ní nasype od oka mouku, víčkem od butyly odměří dávku oleje a přidá vodu. Ještě trochu soli a to jsou všechny ingredience. Po pořádném promíchání rukama vzniká těsto, které Mobarak rozdělí na menší bochánky a každý z nich rozválí tím pidiválečkem na tom kulatém pidistolečku. Když mu vznikne tenká kulatá placka, lžící doprotřed nakape další olej a zabalí to do takové malé kapsičky. V míse pak takhle těsto odpočívá.
Chubz se smaží
Mezitím se na plynovém vařiči rozpaluje kovová plotýnka, bohatě potřená olejem. Mobarak bere jednu těstovou taštičku za druhou, opět je rozválí na stolečku a tenké placky podává bratrovi, který obsluhuje vařič. Ten placku položí na plotýnku, opět pokape olejem a pak jakousi dřevěnou pokličkou s velkým držátkem placku přimačkává, aby se mu na ní neudělaly vzduchové boule. Po otočení placky následuje další bohaté pokapání olejem – bože pokolikáté už! – a přimačkávání.
Výsledkem jsou palačinkoidní vláčné placky, které se podávají s rýží, zeleninovou omáčkou a rybou. Na Sokotře se chubz ani moc nepoužívá na nabírání jídla, protože to se nahňácá přímo do dlaně a pak se zkušeným girfem doslova vyklopí do pusy. Poučka z Indonésie, že slušný člověk používá k jídlu jen špetku ze tří prstů, zde neplatí.
Langusta po sokotránsku
Mezitím, co se smažil chubz, dobublal obrovský kotel rýže a v hrnci pod alobalem se vaří čerstvě nalovené ryby. Pak se najednou ve dveřích objeví kluk z vesnice a v ruce má langustu. Naše návštěva dostane prvotřídní servis.
Langusta se tady vaří v osolené vodě 7 minut. Když se to s dobou vaření přežene, maso tvrdne. Místní tohoto mořské živočicha nikdy nejedli a až od turistů se dozvěděli, že by to mohl být žádaný a patřičně drahý artikl. I dnes si však místní dají langustu jen u příležitosti návštěvy odjinud. Dokáží však umně rozlomit krunýř a z těla korýše zpracovat každičký kousíček masíčka včetně tenkých vláken v kloubech nohou.
Nakonec se to vše zalije slazeným čajem. Ten cukr zmiňuji schválně, protože na jednu skleničku velikosti většího panáka připadá jedna polívková lžíce. Cukr je na Sokotře základem stravy.
