Jemenská ženskost a duběnkový inkoust
Kolegyně Amel Mohammed již brzy odjíždí na roční studium lidských práv do Británie. Proto jsme si řekly, že takhle těsně před Ramadánem bychom se my ženy z kanceláře mohly sejít a udělat si pěkné odpoledne. No a co jiného budou Jemenky spolu dělat, než se zdobit hennou!
Černé barvivo chedáb neboli naqš
Tedy v našem případě ne hennou, ale tradičním jemenským chedábem neboli naqšem. Jedná se o speciální tmavý inkoust vyráběný z duběnek, oxidu mědičitého a někdy i amonnia chloridu (sal amoniak). Duběnky se vaří v nádobě přikryté pokličkou, jejíž spodní část je pomazána dalšími dvěma ingrediencemi. Jak se duběnky pálí, jejich saze se směšují s látkami ze spodku pokličky a vzniká pevná černá hmota. Tu její profesionální výrobci, tedy až na výjimky výrobkyně, prodávají dekoratérkám, které pak zdobí těla žen bohatými ornamenty. Aby z černé hrudky vznikl chedáb, stačí ji rozdrtit a rozmíchat s trochou vody. Chedábové zdobení si pořizují zejména nevěsty, které jím při první noci hodlají okouzlit novomanžela.
Tyto informace jsem se samozřejmě nedozvěděla od Jemenek. Musela jsem si je vygooglovat. Amel Mohammad tvrdila, že se chedáb vyrábí z nějakých semen, Bushra byla přesvědčená, že jsou to černé kameny. Obě byly vlastně blízko.
Naše dekoratérka Amal si posílá pro ten nejlepší chedáb až do Hodejdy. V Sana’a prý člověk nesežene kvalitu. Některé ženy prý však mívají alergické reakce, které se projeví až po několika dnech. Prý jsou i případy, kdy černé ornamenty zůstaly v kůži navždy. Něco mi říká, že to bude souviset s tím amoniakem...
Chedáb v rukou umělkyně
Dekoratérka Amal přijela se svojí starou matkou omotanou v černých šátcích, až z ní šel strach. Když ale postupem času zábaly odmotala a vycenila na nás svoje zkažené zuby, proměnila se rázem ve veselou babičku a co na tom, že jsme jí vůbec nerozuměly. Třetím členem výpravy byl asi čtyřletý hošík, Amalin synek. Po celou dobu seděl, ani nedutal. Zřejmě se chytře snažil ukládat do paměti všechno to, co tady viděl, protože za pár let v pubertě si obrazy svlečených žen s holými pažemi a odhalenými bedry bude nejspíš horečnatě vyvolávat.
Amal vytáhla kelímek s tenounkým štětečkem a než jsem se nadála, měla jsem na paži první ornament. Amal dělá dva základní druhy: jednotlivé květy, kterými v rozestupech pokryje celé paže, anebo spirálu, která vede od ramene až na malíček. Její preciznost a rychlost byla obdivuhodná. Technika se podobala zdobení vajíček voskem. Štěteček se jen kmital a hotové ornamenty vypadaly jak natištěné. Amal se prý nikde neučila. Začala se zdobením sama, prý na to má talent. O svém řemesle byla skoupá prozradit něco víc.
Po pažích přišla řada na hrudník. Když štětečkem vykroužila srdíčko, zeptala se Amal jen tak mezi řečí, jak se jmenuje můj manžel. Bylo poznat, že je svatební profesionálkou a ví, jak se nevěstě zalíbit. Se Štěpánovým jménem byl trochu problém, musely jsme ho nejdřív napsat na papír a Amal ho pak neohroženě překopírovala na mou kůži, včetně diakritických znamének.
Pak se vrhla na bedra. Již existující kérku na kostrči zakomponovala do florálního motivu a já si jen tiše představovala, co by asi řekla na to, že mě tam tetoval cizí chlápek. Chtěla jít ještě na záda, ale zjistila, že tam už taky kérka je a moc se toho kolem ní už nevejde. V tento moment jsem myslela, že je to se mnou skončeno a teď už budu jen popíjet kávu a čekat, až chedáb zaschne.
Aby chedáb vydržel dva týdny
Jenže omyl, teď to teprve začalo. Naše milá Amel Mohammed nás už zase uvrtala do něčeho, o čem nám jaksi zapomněla říct důležité podrobnosti (stejně jako když jsme jely do hammámu a Amel se zapomněla zmínit, že si máme přinést kyblík, polívátko a žínku...)
Dekoratérčina matka se začala shánět po vazelíně. Tu jsme doma shodou okolností měli. Pak se ptala na škrob na vaření. Ten jsme samozřejmě neměli. Tázavě jsem koukala na Amel Mohammed, co že se to jako chystá. Zachvíli nato přišla otázka, zda mám nějaké staré bavlněné hadry. Anebo plastové pytle do odpaďáku.
Ornamenty totiž bylo potřeba zafixovat. Když se Matka vrátila z mise do obchodu s patřičným úlovkem, pomatlala mi každou květinu tučnou vrstvou vazelíny a pak to celé bohatě zasypala škrobem. Na takové praktiky jsem samozřejmě nebyla dopředu připravena a Matce vůbec nevadilo, že sepři její neopatrné manipulaci naším obývákem náhle vznáší oblaka bílého prášku, který uplívá na kobercích, potazích pohovek i našem oblečení a nejde jen tak snadno omést. Když mé ruce, hruď a bedra vypadala, jako by mě vykoupali v medu a vyváleli v peří, přišel na řadu igelit. Zdobená kůže se totiž musí pořádně zpotit, aby barva dlouho vydržela. Pokud se budu potit jak dveře od chlíva a nebudu se mýt, může mi chedáb vydržet i dva týdny!
Takže mě omotali černými pytli do odpaďáků, pořádně zavázali a navrch jsem dostala pokyn navléct se do Štěpánovy nepromokavé bundy, která nejen nepropouští žádnou vlhkost dovnitř, ale ani ven. Zuzka dopadla podobně, Amal Mohammed si nechala nazdobit kotníky, takže se pak po domě kolíbala jako bezdomovkyně s nohama omotanýma v hadrech. V tomto stavu nás Amal s Matkou a tichým dítětem zanechaly s tím, že se máme potit aspoň do půl sedmé. Seděly jsme nešťastně jak trio lepráků. S rukama zavázanýma v igelitech jsme si nemohly ani nakrájet jablečný koláč, který jsem upekla, ani si dopřát Sikiho výtečné jednohubky.
Když nadešla hodina H, začalo velké rozvazování a odmotávání. Z uvolněných igelitů se opět začal šířit škrob a zanášet celý byt. Zdobená místa byla mazlavá od silné vrstvy vazelíny. Tak ráda bych se toho konečně zbavila, ale nic se nesmělo omývat. Takhle zasypané to musí zůstat až do dalšího dne. Spát jsem měla v dlouhých rukávech, aby se mi ornamenty neotřely do prostěradla.
A co na to manžel
V tomto stavu mě našel Štěpán. Nestála tu žádná krasavice s vnadně zdobným tělem, ale nebožačka s nánosem slizu a škrobových hrudek. Tam, kde jsem při oprašování omylem zasáhla do vazelíny, se svrchní část barvy rozmázla a zanechala za sebou černý mazanec vypadající jak špína. Ruce jsem navíc nesměla namočit, takže Štěpán umyl po party nejen naše nádobí, ale i Zuzčin mixér od banana milk shaku, protože na tom byla s rukama stejně jako já. Nakonec hodný manžel dojel k večeři oschlé jednohubky, které jsme kvůli zábalům nemohly během odpoledne sníst.
Druhý den už celé dílo vypadalo lépe. Vazelína se vstřebala částečně do kůže a zbytek do povlečení. V posteli po mně zůstaly spousty malých černých žmolečků.
Prostě to bylo celé klasicky jemensky nezvládnuté. Až zas Amel Mohammed něco vymyslí, musím si na ni dát obzvláštní pozor. Především k návrtu manžela mělo dojít až další den, vždyť teprve tak po 24 hodinách je chedábové zdobení prezentovatelné na veřejnosti. Ne nadarmo trvají nevěstiny přípravy na svatbu celý týden ...
Více o chedábu v anglicky psaných Yemen Times a na HennaTribe.com
Bhdn
