Jemenský oběd u paní Hint
Jemenci žijí uzavřeni ve svých rodinách, k nimž každé odpoledne hned po práci věrně spěchají. Proto je docela vzácné dostat se do jemenské rodiny při jiné příležitosti, než je svatba. Měla jsem tedy velkou radost, když naše sekretářka Hint přišla s nápadem, že mě pozve k sobě domů na tradiční jemenský oběd.
Jemenská sekretářka
Hint sice pracuje pro mezinárodní projekt, ale neumí ani slovo anglicky. Když nás dali spolu do kanceláře a ještě ke všemu mě z mé dominující pozice u stolu proti dveřím přesunuli do kouta, protože Hint chtěla sedět blíž k faxu, dost mě to štvalo. Jenže stěžovat si není radno, neboť místňácký personál se proti člověku snadno spikne a když naštvete třeba takovou čajvalku, až do smrti už taky nemusíte dostat jediný šálek čaje. (Čajvalové jsou místní specialitou, vaří čaj a zbytek dne klábosí a máte-li návštěvu a potřebujete jí nabídnout pohoštění, čajvalka nikdy není zrovna k dispozici).
Takže zpočátku jsme kolem sebe s Hint chodily opatrně a vlastně se bály jedna druhé. Já se bála, že na mě promluví arabsky, ona se děsila mé angličtiny. Navíc Hint nosí niqáb (hadr přes obličej), což mi ještě ztěžuje porozumění, protože nevidím ústa vyslovovat jednotlivá slova. Kolikrát jsem ani nevěděla, kdy mluvím s Hint a kdy s jinou zahalenou zaměstnankyní. Černé můry od sebe poznám jen podle bot, ale od té doby, co nesedím proti dveřím, není moc šance jejich boty monitorovat.
Hint navíc nosí i cudné černé rukavičky, s nimiž dokonce píše na počítači (ty dvě věty za den, co po ní můj šéf chce; jinak si Hint s kámoškami googluje nové trendy v léčení očí apod.) Proto jsem byla překvapená, jaké to je éro, když si jednou odhrnula niqáb, zazubila se na mě a pomalu, s vtipně přehnanou artikulací vyslovila arabské slovo, kterému já ne a ne porozumět. Tehdy se poprvé ukázalo, že Hint je vysmátá srdečná ženská, s níž lze zažít spoustu legrace, jen se nesmím nechat mást tím hrozným černým hadrem přes obličej, který z každé Jemenky dělá ninju s pohledem vraha.
Přijdou se na tebe podívat
Jak se moje arabština zlepšovala, přišla Hint s nápadem na ten oběd. Původně slibovala, že mě ta jemenská jídla naučí. Předpokládala jsem tedy, že jeden den spolu půjdeme z práce k ní a budeme společně vařit. Pak se náhle ukázalo, že si Hint vzala den volna a že už od rána vaří a chystá se na můj příchod...
Její manžel Fuad, který taky pracuje na ministerstvu, mě vyzvedl v 13 hodin (déle se tady nepracuje) a odvezl taxíkem za roh, kde s Hint bydlí. Zřejmě jinak chodí pěšky, ale mě jako vzácnou návštěvu odvezl ty dvě minuty autem. Ze dveří bytu se vyvalily páry a mračna dýmu. Ukázalo se, že Hint má k sobě dvě čilé pomocnice a kuchyň už je plná dobrot. Vůbec mě tedy nepřekvapilo, když Hint mezi řečí zmínila, že přijde i její matka, sestry, pár kamarádek a sousedky... podívat se na mě.
Jemenské dobroty
Do kuchyní různých jemenských bytů jsem se podívala už dřív a vždy mě překvapilo, že tam kromě sporáku a dřezu není nic. Především tam chybí jakákoli linka či stůl na přípravu jídla. U Hint jsem spatřila, že všechno se připravuje na zemi. Podlaha byla plná špinavých hrnců, zbytků surovin, nožů. V rohu navíc stála jakási plechová várnice napojená na plyn, která se ukázala být troubou, do níž se víkem spouštějí plechy s pokrmy. V ní se už pekly tři Bint as sahn (Dcery z talíře), což je něco jako listové těsto posypané semínky černého sezamu. Po vytažení z trouby se koláč bohatě polije medem. Říká se, že dobrá hospodyňka umí udělat Bint as sahn o padesáti vrstvách těsta.
Na sporáku čekalo zigní, což je původem etiopské pálivé jídlo z červené omáčky s kuřetem a vejci natvrdo, vařená játra kibda, vařená okra, rýže s hovězím masem, samozřejmě salta s mletým masem a řeckým senem pečená v kamenné míse, papriky plněné kořeněnou rýží, a v lednici čekala směs na šafúd, natrhané palačinky nasáklé v kořeněném jogurtu.
Zpoždění jemenských návštěv
Všechny tři ženy v kuchyni na sobě měly vytahané tepláky, přes ně zástěry vypadající jak noční košile celé umaštěné a mokré od toho půldenního maratónu. A taky měly pořádný hlad. Vše bylo připraveno, ale muselo se čekat na matku se sestrami. Což ve mně budilo docela hrůzu, protože už se mi na ty mňamky sbíhaly sliny a vím, že tříhodinové zpoždění návštěvy Jemenek není žádná výjimka.
Hint mezitím celou kuchyň uklidila, pětkrát přihřála každý hrnec s jídlem a po víc než hodině jí došla trpělivost. Fuada, který žvýkal kát zavřený v ložnici, aby nespatřil cizí ženy v bytě, požádala, ať matce zavolá. Když tak Fuad zjistil, že celá výprava je ještě pořád doma, sbalil svou kátovou otep pod paži a vyrazil pro ně autem. Za 15 minut tu bylo šest černých můr s rozevlátými závoji, štěbetáním jedna přes druhou a prostě totálním chaosem. Mohlo se tedy nosit na stůl.
Tedy, v Jemenu se jí na zemi. Takže v předsíni, kde jsou podél stěn položeny podušky a polštáře, byl na podlahu rozložen velký kus igelitu a na něj narovnáno všechno to jídlo. Fuad si zalezl zpátky do ložnice a my se posadily kolem igelitu a začaly debužírovat. Samozřejmě rukama. To už docela dobře umím, nicméně stejně jsem byla takovou atrakcí, že si ostatní holky mezi sebou jen šeptaly a koukaly při jídle na mě. Koneckonců, většina pokrmů byla narovnaná přede mnou a druhý konec igelitu zel prázdnotou. Snažila jsem se i ostatním lifrovat jídlo, ale ony to odmítaly s tím, že mám jíst já. No prostě hrozná situace.
Obědem to nekončí
Když jsme dojedly a matka Hint sedící vedle mě si hlasitě odkrkla, šly holky mýt nádobí a já byla s máti usazena ve slavnostním pokoji s mafraží (matrace s polštáři podél stěn na pohodlné válení). Máti se uvelebila do mafraže a pořádně rozvalená, jak se na starou Jemenku sluší, začala žvýkat kát a pokuřovat šíšu.
Já jsem se pomalu začínala nudit a přišlo mi, že holky to nádobí myjí nějak dlouho. Po další snad hodině připula do pokoje krasavice ve společenských šatech s tisícem volánů, s bohatým účesem a obličejem pokrytým bílým pudrem odstínu „vzkříšení mrtvol“. Začala na zem rozmisťovat talířky s buchtou, sušenkami a popcornem a já zjistila, že je to Hint! Tak ony nemyly nádobí, ale šlechtily se! Vzápětí naplulo pět dalších silně nalíčených krasotinek, můj teplý svetr s rolákem byl na znamení slávy posktříkán levným parfémem a Hint vložila do magiče první kazetu.
Tančit musí každá
Prskátko řvalo na plné kule a uprostřed místnosti vždy tančil jeden pár dívek. Musela jsem se taky zapojit. Ostatní se dívaly, tleskaly do rytmu a popíjely silný čaj se salkem. Značně sežvýkaná a vyhulená matka občas vykřikovala, že chce tradiční sana’anskou muziku, ale dcery ji odmítaly s tím, že je to zastaralé. A tak se křepčilo na egyptské melodie a byla samozřejmě i Shakira.
Do bytu přicházely další ženy. Najednou nás v malém pokojíku bylo čtvrtnáct. Předsíň destruovala parta dětí. Kdo ví, zda tam vůbec všechny měly maminku. Moje tanečnice z páru se ukázala být učitelkou na základce a mezi tanečky opravovala na koleně sešity. Později procvičovala počty s kamarádkou sedící vedle, jíž dělala větší čísla obrovský problém.
Fatima
Jediná anglicky mluvící osoba byla naše kolegyně z ministerstva Fatima. Taky nosí niqáb a je taková malinká, že jsem vždycky měla pocit, že to musí být holka těsně po škole. Vypadlo z ní, že mluví anglicky poprvé po osmi letech a neučila se jinde než ve škole. Když jsem jí na její žádost dávala pár tipů, jak se v angličtině zlepšovat, Fatima si povzdechla: „Když já stejně nemám čas, já mám sedm dětí.“
???
„Prosím tě, Fatimo, a .... kolik je ti let?“ (Asi chudák začala v patnácti).
„Je mi, myslím, 36 nebo tak nějak.“
„A jak staré máš děti?“
„Nejstarší syn má patnáct. Nebo čtrnáct? Je o dvě hlavy vyšší a když jdeme spolu po ulici, lidi si myslí, že jsem jeho mladší sestra.“
(Bodejť by ne, když jsou z tebe vidět jen oči)
„A nejmladšímu je osm. Nebo sedm? Nebo šest? Já to nepočítám.“
V Jemenu se narozeniny moc neřeší.
Velice pozdní návrat
Po šesté se ozvalo volání mešity a kazeťáček mu pokorně ustoupil. Matka se odkolíbala do předsíně, kde se na začala modlit na nějakém hadru. To způsobilo vlnu veselí a Hint volala: „Mami, to tam jen tak leží, to není obrácený k Mekce!“
Venku se setmělo a i když v bytě byl pořád stejný bugr, bylo na čase pakovat se domů. Od Hint jsem vyfasovala celý plech Bint as sahn, prý pro manžela. Ačkoli znám Sana’a líp než řada Jemenek, které se pohybují jen po svých čtvrtích, a jsem narozdíl od nich zvyklá jezdit sama po setmění, Fatima si mě vzala na starost. Přitom přiznala, že takhle pozdě není zvyklá chodit domů a že rodina se bude divit (bylo sedm hodin). Přesto nekompromisně prohlásila, že mě doveze taxíkem k mému domu, a navíc ho zaplatila. Když jsem jí chtěla vnutit peníze, málem mi zlomila prsty.
Z toho všeho pro mne plyne velký závazek, že brzy se podobná party musí konat u mě. Holky budou asi dost koukat, že místo dvou kamarádek budu vařit s manželem!
