Jemenský venkov aneb Jabal Milhan a Jabal Bura
Po více než třech měsících ponorky v hlavním městě jsem se s Pierrem, který nás přijel navštívit, konečně dostal na jemenský venkov. Bohdana bohužel zůstala v Sana‘a, neboť cestovat nesmí. Protože v horách nefunguje žádná hromadná doprava a je lepší mít s sebou jemenského vyjednavače pro případ, že si nás nějaká vesnice bude chtít nechat na hraní (a vymění nás jedině za asfaltovou silnici či vodovod), vyrazili jsme s místní cestovkou, kterou řídí milovníkům Jemenu již dobře známý Gaga. Výhodou tohoto veselého chlápka je, že ví, co český cestovatel hledá, je naprosto spolehlivý, na svých trasách má dokonce už i vytipovaná místa, odkud jsou nejlepší fotozáběry, a taky mluví trochu česky. Gaga se tu zrovna ale musel věnovat Pavlovi Kumpánovi, což je majitel české cestovky Geos, která vozí lidi do Jemenu. Takže s námi jako průvodce jel Nabíl z Manachy, jehož Pierre znal už ze své první návštěvy Jemenu. No prostě svět je strašně malý!
Kawkaban, Thula, Mahwít a jiná malebná městečka
První den jsme si dali jen takové piánko. Za ztichlého ramadánového rána jsme vyjeli z mrtvého Sana‘a do otevřených planin, kde vesničané narozdíl od spících přežřaných měšťáků už dávno orali na polích, nosili vodu a různě jinak se plahočili. Byl jsem překvapen, jak zelené to hned za městem je. Z šedé půdy, která je spíš navátým prachem, tu vyrůstá řídké, takové nijaké obilí a čirok. Na mnoha políčkách se hubení muži s oslíky snažili orat něčím, proti čemu je ruchadlo bratří Veverkových supermoderní technologií. Jemen patří k nejchudším zemím světa, a protože Sana’a si nežije zas tak špatně, někde se ta bída musí nahnat...
Naší první zastávkou byl Kawkaban. Vesnička dřepící na okraji skalnatého útesu, kde se dříve nacházela obranná pevnost pro městečko Shibam ležící při úpatí skály. Když se blížili nájezdníci, Shibámané museli vzít nohy na ramena a rychle vyběhnout dlouhé strmé schodiště vykutané v průrvě mezi skalními bloky. Kdo to nestihl, měl smůlu. My jsme pomalinku, se řvoucím motorem stoupali po asfatové silnici, která byla tak příkrá, až chvílemi hrozilo, že se nám auto převrátí dozadu. Kawkaban býval v době, kdy do Jemenu ještě jezdili turisté, rušným střediskem. Místní hotely a nespočet krámků se starožitnostmi jsou dnes zavřeny. Když jsme se tam zcela nečekaně objevili my, přijel k nám jen místní chlapec s kotoučem naloženým všemožnými cetkami od starých zámků po korále.
Nedaleko ležící starobylá Thula je proslulá dravostí pouličních prodavačů. Protože však byl Ramadán, našli jsme jen ztichlé město se špinavou cisternou a pár otravných chlapů, kteří se nás mermomocí snažili zatáhnout do svých krámků. Prý nejsou turisté a nejdou kšefty a blíží se svátek Eid al Fatr a my si u nich prostě musíme něco koupit. Vyvázli jsme s Pierrem každý s jedním ručně vyšívaným vlněným šátkem, který Jemenci nosí na hlavách proti sluníčku nebo fešně přehozený přes ramena, když na sobě mají sako a sukni. Úzké uličky s kamennou dlažbou, kterou zaplatily Spojené národy, lemovala zamčená dřevěná dvířka malých obchůdků a my si představovali, jaký tady asi musel bývat mumraj v dobách, kdy před bránou města parkovaly turistické autobusy.
To blízká Hababa nikdy žádné moc dobré časy nezažila, a tak tam i dnes život běží jako by nic. Uvítal nás pohled na vysokou trojnožku, na níž zrovna visela čertvě zabitá kráva. Právě ji začínali stahovat. Centrem společenského života těchto jemenských vesnic je cisterna – ta hasabská byla plná zelené vody a vytvářela pěkný vizuální kontrast s okolními hliněnými domy. Blblo kolem ní spousta kluků, vrhali dělbuchy do vody a házeli si tam i boty a pak si pro ně skákali. Asi 14letý Abdallah však byl už na takové hrátky velký. Raději se od nás ve svém dvouřadém saku nechal důstojně vyfotit a pak si domluvil, že mu fotku pošleme po našem průvodci Nabílovi. Abdallah na svůj věk mluvil obstojnou angličtinou a vykazoval všechny známky toho, že stejně jako řada dalších Hababanů, jejichž opuštěné domy se tu rozpadají, odejde ze smrduté prašné vesnice do města za lepším životem. Když jsme odjížděli, z krávy na trojnožce už zbýval jen zadek.
Vesnici Zakatýn potkal stejný osud. Její zakladatelé ji z obranných důvodů vybudovali na osaměle stojícím obřím balvanu. Domečky mnohdy jen seskládané z kamenů bez použití malty nalepili jeden na druhý do výšky, takže do vsi neměl šanci nikdo proniknout a už vůbec ne se ve strmých průlezech mezi domky pohybovat. Není tedy divu, že Zakatýn je dnes pustý. Její obyvatelé se přestěhovali na protější náhorní pláň, kde mají dostatek místa, není tam prý v zimě tak chladno a mají to blíž ke svým políčkům. Ta jsou umístěna na všech okolních svazích, využit je každý centimetr půdy. Poslední obyvatelka původní vesnice, stará Jemenka s jehňátkem v náručí, nekompromisně natáhla ruku pro peníze a teprve potom nám odemkla oprýskaná vrátka vedoucí do vyšších pater vesnice. Ze střech Zakatýnu je dechberoucí pohled do krajiny – bere dech nejen krásou, ale i tím, že je člověku náhle jasné, jak těžký tady život je.
Jemenské kmeny na sebe měly vždy ve zvyku útočit, proto při pohledu na místní krajinu vidíme pěkná údolí, široké pláně, ale vesnice vždy dřepí někde nahoře, na nejhůř přístupném místě. Domky visí na holé skále mezi rozervanými balvany a dolů k vodním pramenům a polím vedou téměř neschůdná kamenná schodiště. Do některých vesnic se dokonce lezlo jen po laně. Jak v poslední době přeci jen nájezdy ustaly, spousta těchto orlích hnízd zůstala opuštěna a lidé se přestěhovali. Při cestě k někdejší pevnosti Bokur jsme viděli celou řadu prázdných rozpadajících se lidských obydlí zavěšených na těch nejnemyslitelnějších útesech. Až z toho šel mráz po zádech. Nad těmito místy nabitými zapomenutými lidskými osudy se vznášeli havrani a dávali nám na srozuměnou, že tohle už je jejich království. Ne ovšem, že by dnes už žádné meziklanové války nehrozily. Pierre přišel s historkou, že nedávno spolu utekli milenci ze dvou různých vesnic a z jedné z nich přitom na útěku něco ukradli. Nyní ta okradená vesnice okupuje tu druhou a dožaduje se vyplacení náhrady. Taky v Asabě v pohoří Milhan nám obyvatelé s pýchou ukazovali střílny mířící na vesnici na protějším kopci.
Mahwít, malebné městečko s úžasnými výhledy do hlubokých údolí, je důkazem, že tady ještě někdo věří ve vzkříšení turismu. Ve staré čtvrti na vrcholku kopce se dokončuje hotel, jehož klienti si budou užívat nádherná panoramata. Další hotel vzniká na vyhlídkovém místě nad wádí Ready. To by mě zajímalo, kolik tam budou chtít za noc, když nás v hotelu s výhledem do špinavého dvora okradli za třílůžkový pokoj o 15 USD/osoba a snídaně za 1300 YR/osoba (!!) nebyla v ceně. Další hotely, které jsme v Mahwítu viděli, jsou prý určeny pouze pro jemenské turisty.
Jabal Milhan – výstup do vesnice Asaba
Začátek 11:34
Nejnižší bod 11:37 992 m
Nejvyšší bod 16:00 1964 m
Klesání 1:12 7394 m
Stoupání 1:40 8039 m
Čistý čas chůze 3:01
Mahwít byl ráno unaven po další ramadánové noci, takže když jsme v osm ráno vyjížděli, nebyla v ulicích ani noha. Jeli jsme si po pěkné asfaltové silnici staré šest let, která se klikatila přes kopce a zelená údolí plná čiroku a kátu.Říkali jsme si, že v Čechách by na venkově takovou pěknou silničku pohledal. Idylická vyjížďka rázem skončila, když jsme odbočili na prašnou cestu, která postupně přešla v kamenitou kozí stezičku vysoko na nezpevněných svazích. Sám řidič se Nabíla dvakrát zeptal, zda opravdu má jet tudy. Toyoty parkující těsně vedle baráčků dřepících v kopcích však prozrazovaly, že se tudy opravdu jezdí. Příšerným pomalým stoupáním přes ostré kameny a výmoly s vidinou, že se v příštím okamžiku rozsekáme dole v údolí, jsme se vyšplhali nejvýš, jak se dalo - do malé vesnice v pohoří Jabal Milhan. Dál už se dalo jen pěšky.
Museli jsme jít s batohem, protože do cíle naší cesty – vesnice Asaby přilepené na vrcholku nejvyšší skály v okolí – auto nevyjede. Jak se ukázalo, vede tam těžce schůdná stezka zdobená oslími koblížky. Nabíl řekl, že tento trek má trvat tři až čtyři hodiny, maximálně pět, pokud by to jó nešlo. Plni elánu jsme sestoupili do údolí a pak začali stoupat korytem řeky. Tedy ono se pak ukázalo, že to není koryto, ale silnice, která vede do jedné z níže položených osad. Poznalo se to podle toho, že v té osadě parkovala dvě auta a bagr. Vzduch ztěžkl vlhkostí, hory se zelenaly a ze svahů na nás vřískaly opice. Opravdu osvěžující zážitek po životě v Sana’a!
Potili jsme se samozřejmě jak vrata od chlíva. Při jedné z mnoha zastávek na odpočinek jsme potkali tři chlapíky, co se právě vraceli z pravidelné cesty s čerstvým kátem na trh. S plně naloženými osli jim prý cesta dolů zabere dvě hodiny, zpět nahoru to jde pomaleji. Na většině obdělaných svahů Jabal Milhan roste kát. Vyčerpává sice půdu a potřebuje velké množství vody, která pak chybí jinde, ale narozdíl od kávy se sklízí téměř neustále a přináší okamžitý zisk. Na žvýkání mladých lístků kátu je závislá většina země a trh tedy jenom kvete.
Když jsme konečně vystoupali do vesnice našich známých obchodníků s kátem, ukázalo se, že většinu cesty máme teprve před sebou. Museli jsme nejdřív vylézt do sedla a odtud přelézt do Asaby. V horách je výborná akustika – nevidíme ani človíčka, ale slyšíme křik lidí i zvířat, jaky by stáli vedle nás. V sedle blbly děti, šly odsud různé skřeky a smích. Už dávno nás viděly a těšily se na nás ještě celé další dvě hodiny, co jsme na pokraji vyčerpání lezli nahoru. Sáhli jsme si na dno sil, terén byl velmi těžký, stoupalo se po nerovných kamenných schodech. Myslel jsem si, že jsem ze Sana’a už aklimatizovaný, ale nemohl jsem to udýchat. Navíc jsme celý den pouze diskrétně ucucávali vodu, protože byl pořád ještě Ramadán a Nabíl i náš místní průvodce Hasan neporušili půst.
Do sedla jsme dolezli s jazykem na vestě. Zrovna se stahovaly mraky a v dáli hřmělo. Hoši, co tam na nás tak vytrvale čekali, nás doprovodili na strmém výšplhu do vesnice. Zatímco jsme funěli, skákali kolem nás lehce jak kamzíci – bosí anebo v pantoflích. Ve vsi jsme byli usazeni v mafraži pana učitele. Narvala se tam s námi skoro celá mužská část vesnice. Byli jsme opravdu velkou atrakcí. Seděli jsme tam a koukali všichni na sebe. Nedostali jsme ovšem ani čaj, protože ještě nebyl západ slunce. Přitom by nám sklenka teplého sladkého čaje udělala tak dobře! Dveřmi dovnitř nakukovaly i holčičky, ale byly nekompromisně odháněny.
Pak se šlo na prohlídku vesnice. Bylo to asi jako když do vsi přijela sovětská delegace. Viděli jsme školu, mešitu, kátové sady, střílny. Pochlubili se úžasným výhledem na Tihámu (horké a placaté pobřeží Rudého moře), který jsme si museli vyfotit, i když už bylo špatné světlo. Potom jsme začali fotit děti. Kluci se rvali o místo před objektivem, i dospěláci chtěli foto se svým přítelem, pak s druhým přítelem, pak se svým prvorozeným synem... Holčičky se nejdřív styděly, ale když pan učitel řekl, že se fotit můžou, začaly se před objektiv cpát i ony. Bylo to velké pozdvižení a asi bychom tam fotili ještě dnes, kdyby nenadešel čas magrebu (večerní modlitby) a hlavně jídla!
Jeden stařeček nás zatáhl k sobě do baráčku (místnůstka 3x5 m) a zapnul nám televizi. Na obrazovce se objevila hlasatelka CNN. Talíř satelitu je tady snad na každé kůlně a večer se ve vsi, která nemá vodovod, doktora ani kanalizaci, zapíná generátor. Z chudých kamenných domečků pak poblikávají modrá světla jak na evropských sídlištích.
To už nás ale učitel lifroval do mafraže. Konečně jsme dostali čaj, výborné kafe se zázvorem (teda je to nahnědlá voda, ale fakt skvěle chutná), pak přišel nevyhnutelný ramadánový šafút (palačinky v jogurtu), rýže s kolínky a pár kousky kuřete a chlebové placky máčené ve vývaru. To byl trošku jiný iftar než ty žranice v Sana’a! Chlapi se na to vrhli a než jsme my dva zamrkali, plechové podnosy byly prázdné. Měli opravdu hlad. Byla to spíš bitka než slavnostní večeře.
Následoval dezert. V mafraži se objevily otepi kátu a nás jím taky začali krmit. V televizi právě začínala oblíbená soap opera. Všichni žvýkali a ani nedutali. Návštěvou nás poctil sám šejch vesnice. Byl to takový distingovaný stařec s dlouhým důstojným nosem a bílým vousem. Moc nemluvil, jen se blahosklonně tvářil. Pak ale přišel s nápadem, že nám zazpívá uvítací písně. Děda to rozbalil, důstojnost byla ta tam a vyváděl jak čertík z krabičky. Od vesničanů jsme dostali pozvání zůstat u nich až do posledního dne Ramadánu, Eid al Fatr, kdy prý budou oslavy s bubny a zpěvem. Těžko se nám jejich pozvání odolávalo, ale měli jsme už naplánovaný program. Když se omladina odebrala do hajan a v mafraži se už jen tupě žvýkalo, začala být nuda, a tak jsme šli spát. Ve vedlejším plesnivém domečku bylo krásně teplo, zvenku se ozývalo hýkání oslů a my po náročném dni upadli do bezvědomí.
Jabal Milhan – sestup do vesnice Bani Hadžaj
(Tento den nemáme záznam, protože jsme ho v naprostém vyčerpání zapomněli zapnout)
Snídani jsme měli domluvenou na osmou hodinu ráno. Otevřely se dveře, do místnosti se nám nahrnuli tři chlapíci a dali nám sladký čaj. Pak už jen seděli u zdi a koukali, jak ho pijeme. O chvíli později další chlapíci přinesli plechový tác s chlebovými plackami a kastrol s pečeným kuřetem. Výpeček byl naprosto lahodný. Tou dobou už byl náš baráček zaplněn muži a kluky a všichni pozorovali, jak jíme. Na to si tady člověk prostě musí zvyknout. Měli jsme z toho o to horší pocit, že oni sami až do večera jíst nemohli.
Vyfotili jsme si Asabu v ranním slunci, učiteli a jeho 120 žákům dali propisky a 8000 YR a vydali se na přechod Milhanu. Začalo se sestupem do sedla a pak stoupáním kozí stezkou na opačnou stranu k protější vesnici. Svahy byly tak strmé a stezička tak úzká, že člověk se závratěmi by to tam asi nedal. Tu protější vesnici jsme museli navštívit – včera večer se odtamtud na nás dívali a mávali nám. Kdybychom se tam teď nestavili, mohla by z toho být nějaká lokální bitva...
Nabíl nám tvrdil, že po vystoupání do vsi se už půjde jen rovně. Nebyla to samozřejmě pravda. Ještě nás čekala tři další ostrá stoupání. Nevím, jestli se tak snažil udržet naši morálku, anebo sám nevěděl, protože tu byl poprvé. Ve svých pantoflích s očkem na palec zdatně zdolal jakýkoli terén a když už při lezení do kopce trochu zafuněl, bylo to spíš proto, abychom se my dva necítili tak trapně. Morálka klesala taky proto, že jsme vlastně nevěděli, kam jdeme. Když má člověk před sebou mapu a ví, jaký terén ho čeká, jde se snáz. My jsme ale jen jak ovce následovali naše průvodce a neměli vůbec nic pod kontrolou.
I když přišly delší úseky vedoucí po vrstevnici, slunce pálilo a trasa byla tak dlouhá, že jsme zase zdechali. Dole pod námi seděly ve svazích plných kátu malé osady a z nich se nesl povyk dětí. Ve vesnicích, jimiž jsme procházeli, jsme se však ani nezastavili, protože nám v Ramadánu stejně nikdo nenabídne ani skleničku čaje. Pili jsme tajně, daleko od zraků lidí, vodu ze studánek a z vlastních zásob.
Když jsme konečně začali klesat, radovali jsme se. Netušili jsme ale, že nás čeká dlouhá cesta dolů po členitém kamenitém terénu. Ani jsme si nemysleli, že jsme tak vysoko. Ale dna údolí jsme pořád nějak nemohli dosáhnout. Výhledy byly naprosto úchvatné, terasovitá políčka zářila různými odstíny zelené. Nechápu, proč lidé žijí v pouštních oblastech Jemenu, když tady mají takovou krásu. Kdyby mi někdo ukázal fotky Milhanu, řekl bych, že je to snad někde v severní Indii.
Řidič na nás čekal ve vesnici Bani Hadžaj. S radostí jsme naložili bágly a sedli do auta. Od místního šejcha jsme dokonce dostali pozvání, ať zůstaneme na večeři. Nicméně náš program byl pevně daný, takže jsme se vydali na cestu do Hodejdy. Silnice z Bani Hadžaj není asfaltová. Podobá se spíš kamenopádu. Ze země trčely ostré kameny a zely jámy, auto se kolíbalo na všechny strany, hlavou jsme naráželi do stropu, pod námi dva tisíce metrů hloubka. I když jsme jeli pomalu, chvílemi jsme klouzali a v jednom okamžiku to náš mladičký řidič Ibrahim musel ostře zadupnout, jinak bychom se zřítili. Cesta samozřejmě neměla žádná svodidla. Byl to nejšílenější sjezd, jaký si dokážete představit.
Dojeli jsme do Hodejdy, kde se zjistilo, že recepční udělal chybu a náš zarezervovaný hotel je plný. Hned jsme ale našli jiný hotel a vydali se na večeři – první pořádné jídlo po 12 hodinách. Kuře, okra, rýže, chleby a pepsi nás konečně zasytily. Povídalo se, že zítra je prý Eid.
Jabal Bura – výstup do Rokebu
Začátek 10:36
Nejnižší bod 10:37 1415 m
Nejvyšší bod 14:47 1919 m
Klesání 1:23 6389 m
Stoupání 1:38 6830 m
Čistý čas chůze 3:50
Ano! Opravdu byl Eid al Fatr, konec Ramadánu. Včera večer to vyhlásili v televizi. Znamenalo to, že se život vrací k normálu, že se může jíst, restaurace a pouliční žrádelny jsou otevřeny a my si můžeme zajít na pořádnou snídani. Dali jsme si míchaná vajíčka se zeleninou, chleba a pořádný silný čaj, aby se nám dobře šlapalo. Pohoří Jabal Bura je totiž známé tím, že se tam chodí jen po schodech. Všude jsou ostré skály, mezi nimiž se krčí terasovitá políčka s kávou a mezi nimi vedou úzká křivolaká schodiště.
Po včerejším adventure sjezdu z Bani Hadžaj jsme byli rádi, že do naší dnešní vesnice Rokeb vede asfaltka. Prý to tam navštívil prezident, obyvatelé jej požádali o silnici a on jim ji tam nechal postavit. Dva vysílače mobilních operátorů tyčící se přímo mezi domky Rokebu však signalizovaly, že prezidentovi šlo o něco jiného než o blaho místních. Generátory vysílačů hučí ve dne v noci – docela vysoká cena za pár kilometrů asfaltu.
Až nahoru do Rokebu však vyjel jen Ibrahim. My si vystoupili po cestě, abychom si místní kopce obešli půldenním trekem. Hned první část výšlapu nám názorně ukázala, co je míněno těmi schody v Buře. Přímo nahoru svahem mezi terasami s čirokem a kávou vedlo něco jako kamenný vodopád. Po tom jsme šplhali nahoru. Tady v Buře se prý pěstuje 80 procent kávy a jen 20 kátu. Ke kávě se sází fazole, protože se po jejích větvičkách pěkně pnou vzhůru. Doprovázel nás všudypřítomný pach lidských exkrementů, protože Jemenec si to nikdy nenese daleko a dokonce se neobtěžuje ani stoupnout vedle mezi čirok.
Hned v první vsi jsme dostali pozvání na čaj. Seděli jsme ve smrdutém domečku se zahnojeným kobercem a plakáty Mekky na stěnách. Okna byla umístěna tak důmyslně, že jimi krásně vál vítr dovnitř a sušil naše nechutná propocená trička. Otec rodiny a jeho nejstarší dva synové si s námi povídali, menší potěr skotačil ve dveřích. Majitel kávových polí si chválil, že cena kávy na trhu opět vzrostla. Bohužel svoji úrodu už ale prodal, ještě za nižší cenu. Další sklizeň bobů bude za šest měsíců. Příjemné osvěžení v nás ještě posílilo radost, že Ramadán skončil. Další pozvání na čaj už ale přijmout nemůžeme, nebo bychom se daleko nedostali. A že těch pozvání ještě bylo.
Z vesnice do vesnice jsme po kamenných stupních poskakovali doprovázeni slavnostně vyšňořenými kluky. Je totiž Eid, svátek, kdy se rodiny navštěvují. Hoši na sobě měli obleky včetně vestiček a kravaty. A k tomu samozřejmě zaprášené gumové pantofle. Bylo nám jich docela líto, protože slunce pálilo a my byli vděční za naše ultrasoft funkční prádlo. O dost hůř jsou na tom burské holčičky. Ženský kroj je totiž z jakéhosi černého sametu, bohatě zdoben barevnou výšivkou. Jsou to úzké kalhoty a přes ně dlouhé šaty přepásané tlustou vrstvou záclony. To je, jak nám řekl Nabíl, specialita místních žen, protože pořád chodí nahoru a dolů po schodech. Prý v té zásloně nosí věci. Myslím, že její hlavní funkcí je ale zpevňovat věčně těhotná břicha, když ženy nahoru do kopců táhnou těžké kanystry vody na hlavě, dítě na boku a otep trávy na zádech. Nabíl přiznal, že ženy v Buře mají velmi těžký život. Starají se o domácnost, nošení vody a o pole, zatímco jejich muži jen dopoledne donesou kát na trh, vrátí se domů na oběd a zbytek odpoledne jen prožvýkají v mafraži.
V Rokebu jsme byli ubytováni v parádním pokoji jednoho z místních domů. Květovaný igelit na zemi, kolem místnosti modrá mafraž, na stěnách zlatě zdobené poličky plné vystavených dekorací, záclonky, almara zdobená vyřezanými květy a zrcadlem, strop namalovaný na červeno – barva ovšem v půlce došla. Je vidět, že silnice přinesla místním rozkvět jak materiální, tak duchovní. S prostými pidibaráčky bez nábytku v Asabě se to vůbec nedalo srovnat.
Ve vedlejší místnosti právě začínala kátovací session. Lupení tam najednou bylo až po kolena. Byli jsme velkou atrakcí, majitel domu nám vybíral dobré lístky a pořád byl nespokojený, že naše boule za skrání je moc malá. Začalo se ve tři odpoledne a očekávaný konec byl tak někdy o půlnoci. Po hodině nás to zírání a přežvykování docela přestalo bavit, a tak jsme se kátovačům vyvlíkli a šli se projít po vesnici. Padli jsme do rukou partičce kluků, kteří byli na kátování ještě malí a běhali po venku, i když zovna začínalo pršet. Ukázali nám hrob místního muže, který před měsícem padl v Saadě na severu země, policejní stanici, vysílač sítě MTN a Yemen Mobile i školu. Tu ale Pierrovi zakázali fotit, protože je moc hnusná. Opravdu to vypadalo spíš jako chlívek, v oknech byly jen mříže, žádné sklo. Po našem návratu byla situace v mafraži stále stejná. Navečeřeli jsme se tam a brzy z té kátovací nudy unikli spát do našeho pokoje.
Jabal Bura – trekking
Začátek 9:12
Nejnižší bod 12:58 1404 m
Nejvyšší bod 14:57 1928 m
Klesání 2:13 6290 m
Stoupání 1:48 6282 m
Čistý čas chůze 4:31
Ráno v osm ještě celý barák spal. Půlka rodiny je tu totiž jen na návštěvě včetně strýce, který prodává ovoce někde u hranic se Saúdskou Arábií, a mladíka, jenž se tady těsně před Ramadánem oženil a po Eidu se vrací do Tarimu na východě země dělat policajta. Pak ale ženské usmažily vajíčka a my vyrazili na trek po okolních vesnicích. Nahoru a dolů, nahoru a dolů.
Navštívili jsme takto několik vesnic. V nich bylo živo, kluci v oblecích a holčičky v sametových krojích na nás už z dálky volali: „Sura, sura!“ (Fotku, fotku). Takže jsme fotili o sto šest. Údolími zněly výbuchy zábavní pyrotechniky, která je tady v Jemenu neodlučitelně spjatá s Ramadánem. Trek byl veskrze jednotvárný a nohy začaly brzy bolet. Pierre v jednu chvíli začal počítat schody, ale když se během pěti minut dostal k číslu 460, raději toho nechal.
Po poledni jsme dorazili zpět do Rokebu. K našemu i Nabílově překvapení byl dům plný žen z příbuzenstva. Byla to velká Eidová návštěva plná křiku, breku, dětí, smíchu, no prostě pořádný bengál. Moc jsme se těšili, jak se naobědváme a lehneme si do naší mafraže. Na oběd ovšem nějak zapomněli, takže jsme se zpožděním dostali jen tuňákovou konzervu s jogurtem a rajče, a na odpočinek jsme mohli úplně zapomenout, protože naše mafraž byla plná ženských. Zdatně tam kátovaly a drbaly. Chlapi se raději odebrali do vedlejšího domu na vlastní kát session. Osiřeli jsme v pokoji vedle naší mafraže, ale záhy se k nám začala stahovat mrňata, rozdivočení kluci, co po sobě z pistolek stříleli platové kuličky, a pak se zjevily i tři patnáctileté krasotinky. Začaly se všemožně předvádět, chichotat, prát, jedna si dokonce vytahovala baltó až nad kolena a ptala se na evropské minisukně. Další mi v náhlém záchvatu sympatií sahala na koleno! Kdyby matinky vedle viděly, co holky vyvádějí... Pak ale přišel vašnosta v bílé galabíje (noční košile až na zem), holky vyhnal a začal nám předvádět svoje malé mimino.
Když se návštěvy konečně začaly zvedat, přišel zničený Nabíl, že už dvě hodiny sedí před domem v autě. Do baráku plného žen jako cizí muž nemohl. Prý kdyby to býval věděl, přesunul by se s námi do jiného domu. Jenže ta ženská přepadovka přišla vskutku nečekaně. Do postele jsme se dostali mnohem později, než jsme doufali. V noci nás zase něco pořád žralo, takže se s definitivní platností ukázalo, že to není naše špína, ale blechy z mafraže. Já jsem ukořistil takovou sbírku pupenců, až jsem se začal strachovat, jestli na mě některé dítě nepřeneslo neštovice.
Jabal Bura – slez do Bura Protection Area
Začátek 9:05
Nejnižší bod 12:13 700 m
Nejvyšší bod 9:05 1814 m
Klesání 2:12 3395 m
Stoupání 0:18 2297 m
Čistý čas chůze 2:27
Batohy jsme naložili do auta Ibrahimovi, který uplynulé dva dny strávil žvýkáním kátu a nicneděláním v domě našich rokebských hostitelů. Sami jsme se vypravili trekem dolů do údolí, kde se nachází Bura Protection Area. V pralesích na svazích mají žít opice, kobry a podle malých kluků z Rokebu dokonce i jeden tygr.
Cesta byla tradičně samý nepravidelný schod. Navíc se směrem dolů zhoršovala, až jsme v údolí skončili v korytu vyschlé řeky. Procházeli jsme kolem osaměle stojícího domu, kam nás značně špinavá žena s několika dredatými usoplenými dětmi zvala na čaj. Z hygienických důvodů jsme odmítli. Žena vyjádřila podiv nad tím, že ti turisti pořád navštěvují hory a města a ona má pořád jen tolik těžké práce, nosí vodu, dělá na poli, stará se o dům. Ta nebohá žena měla zřejmě dojem, že jsme se oproti ní narodili v lepší kastě, jsme turisti a můžeme si jen jezdit od pěkného místa k ještě pěknějšímu... Zanechali jsme ji tam stát ve svahu, trochu s pocitem viny a trochu s přesvědčením, že takhle jednoduše se na to dívat nelze. Dětem, které jsme pak potkali o kus níž a které dost možná patřily právě k této ženě, jsme dali bakšiš 100 YR a ony pak na nás shora ze svahů volaly „Masalama, masalama“ (nashledanou).
V údolí jsme samozřejmě neviděli jedinou opici, protože křik piknikujících jemenských rodinek a neustále výbuchy praskacích kuliček zahnaly opice nahoru do hor. Na počátku stál zřejmě dobrý úmysl udělat z údolí něco jako národní park, na který přispělo i UNDP, ovšem je to celé špatně zmanagované typicky jemenským způsobem. Tento poslední zážitek nám ovšem nemohl zkazit skvělý dojem z našich šesti dní uprostřed divokých jemenských hor, kávy a kátu. Do Sana’a se nám nevracelo lehce. Kdo chce poznat skutečný Jemen, musí hledat za hranicemi města.
Den po návratu chytla Bohdanka v našem pokoji blechu.
Gaga - kontakt:
+967 777 939 207, +967 733 016 404
gaga@gy-tours.com
www.gy-tours.com
Siki
