Jordánsko:Tahle země je jen pro starý
Protože toho mám za poslední týdny nacestováno spoustu, destinaci pro další R&R jsme vybírali s ohledem na snadnou dostupnost, vízový režim a stupeň civilizace. Zvolili jsme Jordánsko.
Těšili jsme se na svatá místa úsvitu křesťanství a na rozmanitou levantskou kuchyni, jakou jsme si před necelým rokem užívali v Sýrii. Až s několika jídly v jordánských restaurantech jsme si uvědomili, že všechny ty úžasné podniky s hummusem, shish tawukem a olivami po celém světě vlastně servírují syrsko-libanonskou kuchyni. O Jordánu tam nikdy není ani zmínka. Po několika probdělých nocích s kamenem v žaludku a jedné otravě začalo být jasné proč. Ukázalo se, že nejlepší jordánskou kuchyni podávají na palubě Royal Jordanian.
Královské Royal Jordanian
Těmto královským aerolinkám sekáme hlubokou poklonu. Posunuli hranice nebeského servisu se sedačkami s LCD obrazovkou a výběrem ze čtyřiceti filmů, chutným jídlem a především horkými ubrousky na otření rukou, o nějž se Štěpán popálil.
Luxus v oblacích nám kazil jen seschlý jemenský stařík sedící vedle nás, který evidentně letěl poprvé a zažíval kulturní šok. Nicméně držel glanc a sluchátka měl v uších po celou dobu letu, ačkoli si na obrazovce nic nenavolil, takže mu do nich šlo jen ticho. Při rozdávání jídla znervózněl, že to bude muset platit, ale uklidnili jsme ho, že letuška žádné peníze chtít nebude. Rozčílilo ho, když mu nalili čaj bez cukru a rozkřikl se: „Mafiš sukr?“ (To došel cukr?) - evidentně zvyklý, že všechny jeho čtyři babičky mu podávají čaj již oslazený a zamíchaný.
Na jednu stranu nám ho v jeho ztracenosti v moderním dopravním prostředku bylo líto a snažili jsme se mu pomoci svojí chatrnou jemenskou arabštinou (nerozuměly mu totiž ani letušky jordánské národnosti), na stranu druhou to byl jistě kdovíjakej šmejd, jehož jambíja posekala nejednoho odpůrce, a doma to bude nejpíš pořádnej jemenskej despota, takže jen ať se dědek smaží.
Na cestě zpátky už sice LCD v opěrkách nebyly, ale jídlo bylo opět super a jedna z letušek prokázala nebývalý smysl pro humor, když jsem zmatena divným typem letadla nenašla toalety tam, kde bych je čekala. Na překvapenou otázku: „Where’s the toilet?“ ukázala na nouzový východ: „Outside.“
Amman, nejhnusnější město na světě
O Ammanu jsme věděli, že není nijak pěkný. Nemá žádné malebné staré město a je to prostě aglomerace rozkládající se dnes na patnácti vršcích. Ale že bude tak hnusný, to jsme nečekali. To město zřejmě nemá územního plánovače, takže si tam každý staví, kde se mu to zrovna hodí. Domy jsou většinou bílé, ovšem od dešťů a hustého smogu tak špinavé a flekaté, že vypadají jak barabizny. Skrumáže rezavých nádrží na vodu a satelitních talířů na střechách na dojmu taky nepřidají. Nicméně Amman stojí na bohatých vrstách historie, a tak ze zbořeniště čouhá vedle zohýbaných ocelových nosníků třeba kus starodávné klenuté chodby.
Kromě rozpadlé citadely a amfiteátru, prostranství před nímž je rozryto stavbou, z níž jednou vzejde veřejný park, není v Ammánu co k vidění. Dokonce to ani není tak uvolněné město, jak jsme čekali: 99 procent žen je zahaleno v neforemných kabátech a šátcích, restaurace mají oddělení pro ženy, i balkón kavárny ar-Rašíd na Malek Faisal Street je plný pouze mladých mužů s laptopy, karkadelem (chlazený ibiškový čaj) a vodní dýmkou. Ovšem my, přicházející z Jemenu, si dokážeme vychutnat i tu pouhou skutečnost, že se Jordánci jdou spolu bavit do veřejného prostoru, že si dopřejí společně vodnici, zatímco spravují své facebookové profily. Kéž by si Jemenci uměli stejně užívat života!
Tažení po Svaté zemi
A tak z Ammánu rychle pryč. Přejíždíme do Madaby, příjemného městečka s historickým jádrem plným krámků se šmuky pro turisty. Rozhodně to není autentické, ale aspoň to vytváří očekávaný blízkovýchodní dojem. Staré koberce vlají ve větru, je cítit jablečný tabáček z vodnic, z baziliky sv. Jiří burácejí zvony tak, že si s nimi volání místních mešit nezadá. Možná nebylo nejlepší najít si hotel s okny přímo u věže. V kostelní podlaze je slavná mozaiková mapa Blízkého Východu, pocházející z roku 560. Původně obsahovala přes dva tisíce barevných kamínků, dodnes přežila jen jedna třetina. V řečtině zobrazuje celou oblast včetně delty Nilu, ovšem pozor – sever je nalevo – tedy vlastně na západě.
Mozaiky v Jordánsku dost frčí a za chvíli jich už budeme mít plné zuby.
Předností Madaby je, že se od ammánského letiště nachází stejně daleko jako centrum té ošklivé metropole. Nevýhodou je, že si to skoro žádný turista před příjezdem neuvědomí. Madaba je ideálním startovním místem pro křesťanské highlighty, kvůli nimž do Jordánska míří zájezdní autobusy ze všech koutů světa. Převládají Poláci a Francouzi, a to důchodového věku. Právě jejich potřebám jsou bohužel místní křesťanské památky upraveny.
Hora Nébo
Takže na horu Nébo, z níž Mojžíšovi po čtyřiceti letech trmácení Sinají bůh ukázal zemi zaslíbenou, vede silnice. Parkoviště je jen kousek pod vrcholkem, aby i ten největší lazar vylezl po několikametrovém dlážděném chodníčku na vyhlídku na to strdí a med (bohužel v době naší návštěvy totálně v oparu). Jako příkladný výkon je návštěvníkům předkládáno, že v roce 2000 sem pěšky (!!) došel papež Jan Pavel II. To, že si papamobil parkoval pár metrů odtud, se už nezmiňuje. Ovšem co bychom po poutnících chtěli, když se jejich věk nápadně blíží tehdejšímu věku Mojžíše (sto dvacet a nějaký drobný).
Bethany
Míříme do Bethany, místa na řece Jordán, kde Jan Křtitel pokřtil Ježíše Krista. Doufáme, že zde v rákosí v tišině s křišťálovou vodou pocítíme náboženské vytržení. Vstupné 7 dinárů (210 Kč) za osobu nás sice vrací zpátky na zem, ale očekávání jsou stále vysoká.
Na korbě dobytčáku zvaného shuttle bus dojíždíme k prazvláštnímu staveništi, kde vzniká hned několik různých kostelů. Tyto církve zřejmě zaplatily míň, a tak jsou od Toho Místa vzdáleny docela daleko.
Po chodníčku přicházíme k vyhlídce nad bahnitou stoku obrostlou šábím. Rozpaky. Nejistota. Průvodce potvrzuje, je to Řeka všech nadějí. Ale pozor, tady ještě není To Místo! K němu docházíme vzápětí.
Žluklá polovyschlá tůň. Nad ní dřevěná stříška, kde údajně Kristus shodil svůj šat. „No, ono se na řece postavilo pár přehrad...“ krčí rameny průvodce.
Raději nás vede k oficiálnímu místu smývání hříchů. Přímo u něj stojí pravoslaný kostelík zářící ve slunci. Asi popové vysolili víc než ostatní církve. Z jordánské strany je zakalené úzké rameno Jordánu přístupné z dřevěného mola dekorovaného rákosem. Z protější izraelské strany se blýská chrom, bílé obkladačky a foťáky amerického zájezdu. Koukáme jeden na druhého a navzájem se z břehu na břeh fotíme. Na izraelské straně navíc dobře rostlý, do půl těla svlečený (a dost možná i dobře obřezaný) mladík čistí břeh zvláštním fukarem. Je atrakcí pro americký dívčí středoškolský zájezd na naší straně. Paris se nicméně plně věnuje čistění a hovoru mobilem.
„Čus, co děláš?“
„Ále, zrovna shazuju bahno do Jordánu...“
Ruský taťka se v rákosové převlíkárně přestrojil do bílé řízy a noří se do zakalených vod. Ztichneme, je to kontemplativní okamžik... ovšem jeho manželka se bujně chichotá a s vyžraným synkem natáčejí scénku na své iPhony.
Mrtvé moře
Zjišťujeme, že ta pověstná chůze po vodě nebyla zas až takový zázrak. Voda Mrtvého moře je jak olej, dokonce nejde ani utřít ručníkem. Těleso v ní je doslova neponořitelné, člověk fakt zůstává na hladině a může se tam válet jak v posteli. Při hrátkách je jen potřeba dbát na to, aby se vám voda nedostala do pusy. Je totiž tak slaná, že je až hořká a trpká zároveň – prostě ten pocit na jazyku zůstane dlouho a nedá se ho dost dobře zbavit. Fuj!
I Mrtvé moře je připraveno na zájezdy. Řidič nás vyhodil u Amman beach, z níž se vyklubal aquapark s bazény s normální vodou, jednou převlíkárnou, kde ovšem skříňka stojí další peníze, s bufety a butiky. Tahle sranda stojí 15 jordánských dinárů (450 Kč) na osobu, i když se tam stavujeme jen v rámci celodenní tour na hodinu a půl. Plavecké bazény však většinu lidí nezajímají. Scházíme dolů k moři, na pláž plnou vajglů, s pár oprýskanými židličkami a prasklými plastovými lehátky.
Břeh je lemován špinavým sněhem. Ne, to je sůl. Mraky soli, její pláty pokrývají dokonce i dno u břehu. Když se dostatečně vydovádíme, jdeme se natřít léčivým bahnem, které je k dispozici ve dvou kýblech na břehu. Má tmavě šedivou barvu, pochází ze dna zprostřed Mrtvého moře a je plné léčivých minerálů. Pán v oranžovém tričku nás však upozorňuje, že natření stojí další 3 dináry na osobu. Devadesát korun za pomatlání bahnem?? Za co jsme si teda zaplatili těch 450 korun? To pro nás tu s**čku nemůžete vylovit zadarmo??
Už je nám jasné, proč se u břehu skupina Poláků potírá světlehnědým pískobahnem, které si sami těží na mělčině.
Karak
Dlouhá doba uplynula od návštěvy Sýrie, a tak jsem opět schopna vidět citadelu bez bouřlivých pocitů v žaludku. Ke Štěpánově nadšení vyrážíme na Karak. Je stranou dopravních tepen, a tak jsme nuceni si pronajmout auto za brutálních 54 dinárů (1620 Kč), které nás doveze na jih do Petry se zastávkou v Karaku.
Je opravdu směšné, že si Jordánci nezavedli žádné spoje na trase Madaba – Karak – Petra, jíž projíždí velká část turistů. Zřejmě se počítá jen s důchodcovskými zájezdy, co mají svůj autobus, a ti ostatní ať si zaplatí drahé soukromé vozy. Karak leží mimo Dead Sea a King’s Highway, tudíž je veřejnou dopravou nedobytný. Na cestě z Petry do Ammánu po Dead Sea Highway zastavil mladé solo turistce náš minibus u sjezdu z dálnice s tím, ať si do města dostopuje. Je to jeden z highlightů – ač nezaslouženě – a oni v tom městě nemají ani zastávku autobusu!
Po příchodu do hradu však docela litujeme, že jsme se obtěžovali. Karak není nic víc než taková běžná česká zřícenina, i když co do rozměrů gigantická a české hrádky strkající do kapsy. Co na tom, že tady za křižáckých časů prováděl své reje Raynard de Chatillon roslulý svými mučícími pratikami. Prý své vězně shazoval z hradeb s dřevěnou bednou na hlavě, aby při pádu neztratili vědomí a mohli si náraz o zem plně užít. Sám pak skončil rukou slavného sultána Saladina, jehož hrobu jsme se byli poklonit v Damašku. Saladin se ovšem nepáral s vymýšlením kreativních mučících technik a toho dobytka prostě a trapně setnul šavlí.
Petra
Konečně přichází vrchol naší cesty, starověké nabatejské město Rakeem, řecky Petra (Skála), vytesané do pískovcových skal roztodivných tvarů způsobených vodní erozí a tektonickými pohyby. Jednotlivé nerostné žíly hrají různými barvami, z nichž převládají odstíny růžové a rudé. Proto se Petře přezdívá Růžové město.
Nabatejci byli původně nomády, kteří se usadili ve Wádí Musa a doslova se zakutali do skal. Od procházejících karavan začali vybírat mýtné a jejich obchodní talent se postupně rozvinul tak, že ve své době ovládli obchodní stezky s kadidlem, myrrhou a vzácným kořením. Měli jedinečnou schopnost předvídat, o jaké zboží bude kdy zájem, a zároveň ze všech kultur, s nimiž přišli do styku, si osvojit to nejlepší. Pro své město dobře ukryté ve skalách, kde v době největšího rozkvětu na přelomu letopočtu žilo až 30 tisíc obyvatel, vyvinuli důmyslné systémy vodních kanálů, cisteren a přehrad, aby své soutěsky ochránili před přívalovými dešti a zároveň měli vždy dostatek vody. Vždyť ještě v roce 1964 v kouzelné soutěsce Al-Siq, jíž vede přístup do Petry, utonuli turisté při náhlém dešti.
Dnes by si mazaní a podnikaví Nabatejci jen mnuli ruce. Zatímco dřív se museli trmácet s karavanami přes celý Arabský poloostrov a podstupovat mnohá nebezpečenství, dnes jsou jejich potomci usazeni v pohodlí svých předražených krámků se suvenýry a turisté za nimi putují přes celý svět. Skalní útvary v Petře dodnes obývají beduíni, které se vládě nepodařilo vystěhovat do nově postavených sídlišť. Mají pod palcem kiosky s občerstvením, suvenýry, projížďky na oslech, koních i velbloudech. Jejich černé kadeře a výrazné oči se zvláštním ženským rysem nedají spát nejedné turistce.
Za všecky peníze
Skalní komplex je velmi rozlehlý, proto jsme si na jeho plné prozkoumání vyhradili tři dny. Třídenní vstupenka stála neskutečných 43 dinárů (1290 Kč) na osobu, ale už jsme si za těch pár dní zvykli, že nás Jordánci sedřou z kůže, jak to jen jde. Co nás ovšem pobouřilo, je, že sám vstup stál 31 JD a 12 JD si vzali za tzv. service ticket. Tento „lístek na služby“ znamená, že si v Petře můžeme skočit na záchod, že se ve stanovené hodiny můžeme připojit ke skupině s průvodcem a že nás beduín jednou sveze na koni od brány k ústí soutěsky Al-Siq, tedy asi 500 metrů. Super. Beduínka stojící u nesplachujících záchodů si řekla o vlastní poplatek a za to svezení na koni chtěli beduínští chytráci „tip“, a to v hodnotě 5 JD, což je cena za 300km jízdu autobusem z Petry do Ammánu!
Štvalo nás, že s námi Jordánci hrají tuhle hru. Kdyby prostě stanovili vstupné na 43 JD, pozdvihnu obočí, ale dobře, Petra je významná světová památka. Nicméně když se mi někdo snaží namluvit, že mě okrádá proto, že mi poskytuje (bezcenné) služby, dost mě to vytočí.
A to máme ještě štěstí, že jsme přijeli před 1. listopadem, kdy se ceny vstupného zdražují. Konkrétně za 3denní vstup to bude 60 JD (1800 Kč), protože pro návštěvníky prý budou připraveny nové, lepší informační služby, eco-toalety, eco-doprava (koně nejsou dostatečně eko?) a „user-friendly ticketing system“. No to mě podrž.
Peterské davy
Přesto je Petra nádherná, překvapující, dechberoucí, zahanbující – když si uvědomíme, že v době, kdy vznikaly fasády Al-Chazneh a Ad-Deiru, u nás lidi ještě s velkou slávou plácali z hlíny venuše. Fascinující je, že dosud bylo archeologicky odkryto možná 5 procent někdejšího města. Dodnes tedy přímo šlapete v hromadách starověkých střepů, které odkryl poslední déšť. Zlomky, jež jste viděli v muzeu, pak spatříte pod nohama. Hlavní trasa od Al-Siqu přes amfiteátr, ulici se sloupořadím, skalní stěnu s hrobkami, chrám Qasr Al-Bint až po schodiště vedoucí ke klášteru Ad-Deir je plná lidí. Avšak my jsme zabloudili do postranního wádí, kde se rozprostíral klid a Petra ještě měla tu důstojnost, kterou jí proudící davy jinde vzaly.
Jako celé Jordánsko, i Petra je plná důchodců. Někteří stařečci s holemi budí soucit i obdiv zároveň, když se pomalu, ale jistě šourají mezi skalními stavbami a neúnavně se fotí. Západní důchodci mají kolem krku cedulky se jmény sebe a své cestovky, aby je, až se ztratí, mohl nálezce v pořádku vrátit do jejich autobusu. Narazili jsme na gangy amerických seniorů ve fialových tričkách s nápisem Paris – Petra – Jerusalem. Tomu říkám trasa.
Ovšem nejhorší byla srážka s účastnicí polského zájezdu, která nás se Štěpánem poprosila, zda by se s námi mohla vyfotit. Štěpán měl na hlavě klasický šátek á la Arafat a já bílý šál. Zřejmě jsme však pro pani vypadali dost exoticky. Odzbrojující byla především její otázka v polštině a její očekávání, že jí budeme jako exotičtí cizinci rozumět. „Tak, možno“ odpověděl jí Štěpán svojí z televize odposlouchanou polštinou, čímž v ní vzbudil nadšení a manžel už cvakal jejich analogový foťáček.
„Vy ste z Izraele?“ švitoří pani a ukazuje na arafatovskou pokrývku hlavy.
„Ne, já jsem z Čech,“ odvětil suše Štěpán. Tou dobou už jsem já mizela v davu s výbuchem smíchu, abych pro pani tu trapnou situaci nedělala ještě trapnější. Kdyby měli digitál, věřím, že by tu naši společnou fotku vymazali. Takhle ji budou mít navždy v albu.
Noční Petra
V Jordánsku plném západních turistů jsme opět nakoukli do té části civilizace, za níž jsme před deseti měsíci zabouchli dveře. Fascinovala nás především uřvanost účastníků zájezdů. V jakémkoli místě nezavřeli hubu ani na okamžik a vůbec je nenapadlo, že místo žvanění by měli koukat kolem a dokonce třeba nechat plynout myšlenky. Příslušníci anglosaských kmenů v tomto vynikali. Naprostým vrcholem byla noční prohlídka Petry za dalších 12 JD za osobu, kdy cestu od vstupu k Al-Chazneh osvětlují dva tisíce svíček. No romantika, řekli byste si.
Kdyby ovšem management Petry neprodal asi 300 lístků, takže do ztemnělých skal vtrhl dlouhý štrůdl osob rozjívených zřejmě největším dobrodružstvím od dob jejich mládí. Zatímco zralé Francouzsky se řehtaly jak puberty a Američané troubili do tmy své dialogy o věcech naprosto nesouvisejících s tím, co právě prožívali, starší účastníci vyzbrojeni baterkami a kletry si zuřivě svítili na cestu, aby náhodou nešlápli na nějakou nerovnost. Efekt svíček tím samozřejmě zcela pohasl a vlastně mi bylo líto toho člověka, který se tady s tím vším zapaloval.
Když hlučící davy dorazily na prostranství před Al-Chazneh, měly se usadit na rozprostřené rohože, aby si poslechly beduínské písně. To byl teda nápad, posadit západní civilizaci na zem! Klouby ztuhlé ze židlí a křesel nevydržely ani chvíli bez hnutí, navíc všichni začali kašlat jak v hromadném astmatickém záchvatu a kdo to zvládal, ještě fotil s bleskem, takže se zpěvák ocitl ve světelné bouři. Nabízený čaj s mátou si většina lidí nevzala, zřejmě z obavy o kvalitu použité vody. A když po hudební části promluvil z podloubí Al-Chazneh mužský hlas, aby nám přednesl historii tohoto magického místa, zadní řady se už s řevem zvedaly a bezohledně se začaly šibovat zpět na cestu do hotelu. Prostě styďte se většina z vás, která tam ten večer byla!
Jordánská daň civilizaci
Když jsme z Jordánska odjížděli, už jsem se těšila zase na důstojné Jemence, tak odlišné od nenasytných potomků Nabatejců, a hlavně na jídlo, které se dá v Jemenu nejen jíst, ale i dobře strávit. Odjížděli jsme se zdecimovanou peněženkou, plni negativních zážitků z příšerných služeb. Jordánsko už holt nastoupilo cestu západních zemí – přemrštěné ceny a ubohý servis. Nemám to Jordáncům za zlé. Turista, který si v Čechách vyjede na zájezd do Krumlova, je zřejmě zneužit velmi podobným způsobem.
Ale ta kuchyně, s tím by Jordánci teda něco udělat mohli.
Více info k Jordánsku na www.tourism.jo
Bhdn
