Kasty v Jemenu aneb jak si vzít kovářovic Manku, když jsem ze zámku?
Jemenská společnost prochází v posledních 20 letech proměnou, která není příliš rychlá, zato má potenciál být velmi hluboká a významně zasáhnout celou populaci. Zjednodušeně můžeme říct, že se Jemen stává moderním a perspektivním státem. Ovšem je to přechod skokový, neboť celá země se kulturně a sociálně do značné míry nachází ve středověku. Můžete si pomyslet, že to je jistě přehnaná paušalizace, protože některé oblasti jsou velmi moderní a rozvinuté a já to uznávám – ve středověku nežije více než asi 95% Jemenců. Tím nemyslím středověk evropský a nesnažím se tím nad nikoho vyvyšovat tím, jak moc je západní svět kulturně popředu (to je ostatně samo o sobě dost diskutabilní), ale poukazuji na to, jak moc přítomné a aktivní stále jsou rysy kdysi charakteristické pro středověkou arabskou společnost, například tradiční kmenové uspořádání (o tom někdy příště). Může to být dáno historickým vývojem, který je poznamenán úplnou izolací severního Jemenu před okolním světem až hluboko do 60. let 20. století na straně jedné a exploatací jižní části britskou koloniální správou následovanou nevydařeným socialistickým experimentem na straně druhé, nebo celkovým konzervativnějším uzpůsobením hluboce duchovní islámské kultury. Faktem zůstává, že jemenská společnost, do značné míry strukturovaná kmenově, je dodnes rozdělena do vrstev, vlastně kast, majících své kořeny v počátcích islámské civilizace či ještě dále a fungujících po tisíciletí na stejných principech ne nepodobných pravidlům kastovního systému v Indii.
Kasty nejsou žádnou jemenskou zvláštností. Existovaly v minulosti v celém arabském světě a do doby před sto lety i v zemích dnes relativně kulturně blízkých Evropě – v Sýrii, Palestině či v Egyptě. Následný historický vývoj zejména po druhé světové válce však přispěl k jejich rozmělnění a postupně přeměně v modernější společenské uspořádání podobné tomu v Evropě. Jen tak na okraj – svůj nemalý vliv na tom mělo i vměšování Sovětského svazu na Blízkém Východě, které ostatně vedlo k rozbití tradičních společenských vrstev i u nás. V Jemenu se však kasty udržely dodnes do značné míry v nezměněné podobě a rigidita obvykle provázející tento společenský systém klíčově ovlivňuje každodenní život milionů lidí. Nutno dodat, že jako je Jemen zemí mnoha oblastí s rozdílnými kulturními podobami, tak i společnost není všude stejně organizovaná. V některých částech země byly cizí vlivy natolik silné, že dále popsanou společenskou strukturu tam najdeme jen v nejasných obrysech nebo vůbec ne.
Na prvý pohled není nic patrné, postřehnete pouze vnější projevy postavení žen ve společnosti nebo celkovou konzervativnější atmosféru, což je obojí zřejmé ze způsobu oblékání. Jinak se vám pravděpodobně bude zdát, že je sice všechno trochu zaprasenější, neuspořádanější a chudší, ale jinak téměř stejné...tytéž auta, mobily, i prosklené věžáky. Venkov vypadá pochopitelně jinak, ale to i u nás. Nikdy neodhalíte jak moc je celý systém zatuhlý a jak moc určuje osudy svých aktérů. Kasty se i tady vyznačují rysy pro ně tak typickými: narození předurčuje celoživotní dráhu jednotlivce včetně povolání, které může vykonávat, přesun z jedné vrstvy do jiné je téměř vyloučen a to v obou směrech a mezikastovní partnerské svazky se nepečou. Systém možná není tak výrazný a nepřístupný změně jako v Indii, přesto má vliv na fungování společnosti.
Jsou jemenské kasty tajná společenství?
Zajímavé je, že i Jemenci sami o této věci neradi mluví a skoro každý, koho jsem se na ni osobně ptal, ji odbyl několika neurčitými větami. Chvílemi to působí, jakoby si nebyli příliš jistí, jak to vlastně je, což může být důsledek postupné přeměny systému, ale naopak i jeho hluboké zakořeněnosti a nezvyku o společenských vztazích uvažovat nebo o nich mluvit. Tomu by napovídala i prosba přítelkyně Ashwaq: „Ale nikomu to prosím neříkej!“, které tímto nevyhovuji. Neméně zajímavé je i to, že podobnou zkušenost popisuje ve svém cestopisu i italský novinář Sandro Volta ve 40. letech minulého století, takže se zdá, že není slušné kasty příliš vytahovat. Prostě jsou a hotovo.
Sandro Volta ve své knize popisuje kasty spíše jako ekonomická uskupení, něco na způsob středověkých cechů. Ty byly také značně rigidní, ale byly primárně hospodářsky orientované (určené prací či řemeslem, které jejich příslušník vykonával), i když značně ovlivňovaly společenské postavení svých členů a společnost jako celek. Kasty, i ty jemenské, však nemají základ ekonomický, nýbrž sociální. Osoba z nejvyšší kasty může vykonávat širokou škálu dobře placených povolání dle své libosti, ale nikdy nevybočí z rámce své společenské vrstvy a bude ostatními respektována především jako příslušník kasty a teprve na druhém místě jako lékař, právník, podnikatel atd. Kasty i z hlediska svého historického původu mají jiný základ a v arabském světě se odvozují například od příbuzenství s Prorokem a jeho potomky nebo od původu etnického. Svoji roli ale sehrál i zdroj obživy předků a s ním spojený způsob života – zda byli usedlými rolníky nebo řemeslníky a obchodníky. Dnešní kasty v Jemenu bychom tedy mohli chápat jako pevné sociální rozvrstvení, které je výsledkem dlouhého historického vývoje, na němž se podepsaly vlivy náboženské, národnostní, ekonomické a dokonce i nahodilé historické události.
Jemenská elita
Jaké tedy jsou jemenské kasty? Škála není příliš široká a od té indické se zásadně liší. Nejvýše na žebříčku stojí vrstva Sayyidů („sayyid“ = „pán“; výslovnost „sajíd“). Jsou to údajní potomci proroka Mohameda (po jeho dceři Fatimě a jejím manželovi Alim z jejich syna Husayna) a v jemenské zaiditské společnosti zastávali funkce králů (imámů) a knížat. Byli vždy považováni za strážce svatého odkazu, rozhodčí v mezikmenových sporech a znalce Koránu a práva. Tradičně jsou největšími vlastníky a pronajímateli půdy, což činí Jemenu problémy dodnes, protože skutečná pozemková reforma nikdy neproběhla a rolníci často hospodaří na cizí půdě za velmi nevýhodných podmínek. Do kasty patří mnoho nejvýznamnějších rodin (spíše rodů) Jemenu, které drží značné majetky a moc, zastávají nejdůležitější státní funkce nebo vládnou nad celými kraji jako šejchové. Velmi přísně je dodržováno pravidlo, dle nějž se sayyidská dívka nesmí provdat za muže z nižší kasty. Naopak je to dovoleno. Podobné postavení mají Sharifové („sharif“ = „ctihodný“, vyslovuj „šaríf“; s představitelem zákona na Divokém Západě nemá nic společného), což jsou původně také potomci Aliho a Fatimy, ale z jejich druhého syna Hasana. Ti jsou tradičními ochránci kmene a jeho majetku, vlastně kmenoví vládci. Rovněž zastávají v moderní jemenské společnosti nejvýznamnější posty. Kupříkladu náš domácí se nechává titulovat šaríf a my vlastně ani nevíme, jaké je jeho skutečné jméno. Každopádně je to nejváženější osoba široko daleko a přinejmenším v naší ulici vlastní několik domů. A je to plukovník policie. Sayyidové a sharifové nosívali dlouhé róby, bílý nebo zelený turban, dlouhou hůl a prsten. Dnes asi spíš oblek od Armaniho.
Zdroj: Joshua Project
Níže na společenském žebříčku stojí Qadiové nebo Fuqahové (na jihu země zvaní také Mashayikhové, česky vlastně šejchové). Ti pocházejí z arabských středověkých soudců („qadi“ = soudce) a plnili funkci sudích, rozhodců, znalců práva šaria, ale i duchovních. Přestože teoreticky se soudcem může stát každý, kdo usilovně a dlouho studuje, ve skutečnosti je tato funkce v Jemenu do značné míry dědičná a vymezila tak historickým vývojem celou sociální vrstvu. Rodiny náležející mezi Qadie zastávají v moderním Jemenu nejen funkce soudců, ale i další vysoké společenské posty. Typickým příkladem je rodina al Eriyani, jejíž příslušníci zastávali již funkce prezidentů, premiérů a opakovaně různých ministrů – kupříkladu Ministerstvo vody a životního prostředí, na němž pracuje Bohdanka, je vedeno Abdul Rahmanem al Eriyani. Vzdělání hraje mezi Qadii stále klíčovou roli (např. celý klan al Eriyaniů studoval na prestižních školách v USA), ale v tradičnějších částech země je kasta vymezena hlavně dědičně a postavení qadiho mohou mít i analfabeti, ovšem pouze pokud patří do kasty.
Zdroj: Wikipedia
Práce s půdou šlechtí
Nejpočetnější skupinou jsou Qabili („kchabili“), což jsou běžní příslušníci kmene. Nenechme se mýlit, i výše zmíněné skupiny jsou součástí kmene, ale mimoto mají určité výsadní postavení a s ním spojenou společenskou roli. Qabili jsou vlastně, jednoduše řečeno, srovnatelní se svobodnými plnohodnotnými občany u nás. Od vyšších kast je odlišuje jejich neprivilegovanost a od nižších jejich plnoprávný status. Původně byli vlastníky a obdělávateli půdy nebo chovateli stád, kontrolovali karavanní cesty a měli právo nosit zbraň (vlastně zemědělci a válečníci v jednom – hrdí horalé, kteří se nikdy nenechali nikým ovládnout; mimochodem, vždy se důsledně odlišovali od městského obyvatelstva, kterého nebylo v Jemenu mnoho, a říkali mu pohrdlivě „súqí“, tj. něco jako trhové krysy; většina městského obyvatelstva patřila do nižší vrstvy Bani Khum). Na většině území Jemenu platí tato charakteristika dodnes. V moderní společnosti se jim nabízí široké možnosti uplatnění a nejsou jim výslovně zapovězeny ani funkce vykonávané výše položenými skupinami. Protože však většina země má původní rurální podobu, uchovává se i kmenové uspořádání a postavení vrstvy „kmenových válečníků“. Mají vlastní pravidla a zákony, tak jako před tisícem let a na rozhodnutích vlády v Sana’a jim zas až tak moc nesejde.
Následují neprivilegovaní – Bani Khum, „baní chum“ (na jihu Masakeen a Du’afa, „masakín“ a „duáfa“, tj. „chudí a slabí“). Jsou to lidé nejasného kmenového původu, kteří byli kmeni (tj. kastě Qabili) podřízeni, ale zároveň jím byli i chráněni. V porovnání s Qabili byla jejich práva omezena a nesměli například vlastnit půdu nebo nosit zbraň. Byla jim vždy vyhrazena povolání považovaná za méně významná, např. kovář, tesař, hrnčíř, holič, řezník, hráči na hudební nástroje a kejklíři, a historicky šlo vlastně o městské řemeslníky, jejichž předci se zřekli obdělávání půdy. Také tento status se dodnes dědí a neprivilegovaná práce se přenáší z otce na syna. Existuje legenda dle níž jsou Bani Khum potomci šejcha, který kdysi strašlivě zneuctil svůj kmen a proto byly jeho děti a jejich potomci napříště přinuceni kmenům sloužit. Naštěstí tržní ekonomika dost pozvedla hodnotu těchto povolání pro společnost a není tedy již nadále hanbou je vykonávat. To nepochybně přispělo i ke zlepšení postavení Bani Khum. Přesto se nikdo zvlášť nehrne některé tyto práce vykonávat a většina holičů v Sana’a jsou iráčtí uprchlíci.
Nečistí
Na samém dně žebříčku leží ti nejubožejší. Akhdam („služebníci“, „akchdam“, jednotné číslo „Khadem“) a Abeed (potomci otroků, „abíd“) jsou nejchudší vrstvou jemenské společnosti a život jim již po staletí nenabízí mnoho. Jsou jim vyhrazeny práce zcela nečisté jako je omývání a pohřbívání mrtvých, čištění ulic a latrín. I v dnešní době je možnost, že by se společensky pozvedli téměř vyloučená. Poznáte je na první pohled, neboť, byť jsou to jinak Jemenci jak řemen (arabsky hovořící muslimové), jsou většinou silně afrického vzezření. Pověst o vzniku Akhdam praví, že kdysi dávno přitáhlo z Afriky vojsko habešského krále a Jemen dobylo. Král ukradl co mohl a když odtáhl, zanechal v jemenském království některé své vojáky, aby jej okupovali. Když se Jemenitům povedlo okupanty svrhnout, učinili z nich za trest své slouhy a otroky a z nich pochází dnešní Akhdam. Pohádka, která má možná historické jádro, neboť v 5. století n. l. Aksumská říše (v dnešní Etiopii) skutečně provedla invazi do jižní Arábie, nijak neulehčuje služebníkům jejich úděl. Většina Akhdam žije ve slumech na předměstí velkých měst ve strašlivých podmínkách. Nedostatečná hygiena je umocněna tím, že obživou jim většinou bývá sběr a třídění odpadků. Školy, i základní, navštěvuje jen zlomek jejich dětí, protože většina musí žebrat, aby se rodina alespoň nějak uživila. V Jemenu existuje dokonce přísloví: „Umyj svůj talíř, jestliže se jej dotkne pes, ale rozbij jej, dotkne – li se jej Khadem.“. Zásluhou mnoha zahraničních nevládních organizací, ale i jiné zahraniční rozvojové pomoci a jemenské vlády se jejich postavení v posledních letech poněkud zlepšuje, ale většinovou společností jsou nadále považováni za nečisté, roznášející choroby a amorální. A přes ústavně proklamovanou rovnost všech obyvatel jsou fakticky diskriminováni.
Zdroj: Wikipeda
Zvláštní skupinu tvoří lidé smíšeného společenského původu, tzv. Muwalladin. Není jich mnoho, ale právě pro nejasnost svých kořenů (jeden z rodičů je sice jemenského původu, ale chybí vazby na místní společenství) také nemají na růžích ustláno. Uplatní se spíše v nízkopříjmových povoláních a tím je určen i jejich sociální status a možnost postupu na společenském žebříčku. Počet Muwalladin výrazně narostl po první válce v Perském zálivu, kdy se do Jemenu vrátili jemenští imigranti ze Saudské Arábie a dalších zemí Golfu (vyhnaní odtud místními vládami za jemenskou podporu Sadáma Husajna ve válce). Příliv imigrantů a s nimi i lidí neurčité krve (protože venku se tak moc na správnou plemenitbu nehledělo) vedl k raketovému nárůstu počtu nezaměstnaných a tím i sociálního napětí celkově. V nastalé tlačenici se v cizincům uzavřené společnosti pochopitelně lépe zorientovali ti, kteří se mohli opřít o rodinné zázemí nebo příslušnost k některé kastě. Zbytek měl smůlu. Ale v zásadě Muwalladin nemají nijak přesně vymezený status a potenciálně se mohou uplatnit jakkoli.
V poslední době doznává kastovní systém značných trhlin. Může za to celková modernizace společnosti (i technologická, najmě satelit a aktuálně i internet) a fungující tržně hospodářský systém, který přece jen určuje hodnotu práce jinak, než dle příbuzenství s historickými osobnostmi nebo vztahu k posvátné půdě. Důležitý je prostě ten, kdo má prachy, takže rolníci (kmenoví) jsou spíš biti a právo nosit zbraň jim v tom nijak nepomůže. Současně se rozšiřuje a zpřístupňuje i vzdělání a pozice, dříve dostupné jen určitým kastám, mohou být zastávány i vrstvami neprivilegovanými. Je – li to dobře či nikoli ponechávám k úvaze laskavému čtenáři, ale případ Akhdam ukazuje, že Jemen by měl po stránce společenského uspořádání ještě nějakou cestu urazit. Přinejmenším proto, aby nadarmo formálně nevyznával hodnoty, kterých reálně nemůže či nechce dosáhnout. Což je ostatně problém i naší, liberální západní společnosti.
SK
Zdroj:
Wikipedia (Kasty, Akhdam, Sayyid, Qadi)
Dresch, P. Tribes, Government, and History in Yemen. Oxford University Press. 1993.
Hestler, A. Yemen. Times Books International. 1999.
