Když v Sana’a prší

Letos to trvalo nesnesitelně dlouho. Monzun měl přijít už během června, ale na první pořádný déšť jsme museli čekat až do půlky července. Doba těsně před monzunem je příšerná – děsné horko, sucho, do plic vám proudí rozpálený prach a ve vzduchu je cítit, že něco přichází. V tomhle nervózním napětí se čeká na déšť, aby až spadnou první kapky, všichni Sanánci mohli vydechnout děkovné: „Al hamdulilláh.“

V Jemenu prší přívalově. To znamená, že je buď sucho, anebo povodeň. Jakmile začne pršet, město je v chaosu. Ulicemi proudí řeky vody, která nemá kam odtéct, protože Sana’a nemá kanalizaci. A tak se prostě spadlá voda valí a zaplavuje. Z křižovatek jsou rázem jezera. Všechny taxíky jsou okamžitě obsazeny, o dabáb (minibusky na hromadnou dopravu) je rvačka a jede v nich až dvojnásobek lidí. Pokud vám taxi nenajede až na chodník, vystoupíte do deseti centimetrů valící se vody. Máme smůlu, že bydlíme na nižší straně ulice, takže příboj dešťové vody se zaráží až o schody do domu. I kdybych až psem dojela se suchou nohou, poslední část cesty mezi autem a vchodem do domu prostě bez namočení nepřekonám. A tak každý návrat v dešti znamená, že dám do pračky vymáchat baltó a kalhoty nasáklé až po kolena. Boty v monzunovém období snad ani neuschnou.

Přes tyto potíže Jemenci jako pouštní národ déšť milují. Zatímco já se snažím rychle dostat domů, můj řidič láskyplně hledí na strašlivá mračna, z nichž už hřmí, a obrací dlaně k nebi: „Snad dá bůh a bude dnes pršet.“ Moje učitelka arabštiny, která jinak pečlivě dbá, aby okna do třídy byla zakryta bílými závěsy, dotančí při prvních kapkách k oknu, otevře je dokořán, závěsy rozhrne a zhluboka dýchá vůni čerstvě mokré ulice. Je to prý vůně krásnější než parfém.