Konec války je na dostřel?
V noci ze čtvrtka na pátek vydal prezident Ali Abdullah Saleh rozkaz k zastavení palby vládním jednotkám v Sa‘adě. Bylo tak vyhlášeno další příměří v šestiletém konfliktu mezi centrální vládou a Hutijskými povstalci v severním Jemenu. Válka je vedena za nezávislost na centrální vládě a její současné kolo započalo v srpnu 2009 po únosu německých zdravotníků v Sa‘adě, který je Hutijům vládou připisován, ovšem nedokázán. V posledních měsících se do boje zapojily i jednotky Saudské Arábie, neboť Hutijové údajně útočili i na její příhraniční osady.
Prezident vyhlásil příměří poté, co povstalci dopisem svého vůdce Abdula Malika Al-Houthi přijali šest podmínek k ukončení války a způsob jejich realizace. V pondělí 8. 2. 2009 se sešla Nejvyšší rada obrany, která prezidentovi doporučila ukončení bojů. Ve čtvrtek seznámil prezident se svým rozhodnutím zvláštní parlamentní komisi pro implementaci příměří. Klid zbraní byl nařízen od čtvrteční půlnoci.
Hutijové souhlasili s následujícími podmínkami:
- klid zbraní, odstranění všech min a vyklizení pozic a úkrytů,
- stažení ze všech oblastí Sa‘ady a ukončení jakéhokoli zasahování do výkonu vládní moci,
- navrácení všeho zabraného soukromého i státního majetku,
- propuštění všech jemenských a saudských zajatců,
- dodržování zákonů a Ústavy,
- závazek neútočit na teritorium Saudské Arábie.
Nejedná se o první příměří v tomto kole války. Krátkodeché příměří již bylo vyhlášeno v období konce Ramadánu, ale nevydrželo ani 12 hodin. Nyní, přestože se zdá být na obou stranách vůle ke smíru, lze mít také pochybnosti o jeho životnosti. Podle posledních zpráv z kruhů jemenské vlády došlo v průběhu pátku ze strany Hutijů k dalším útokům. Jakkoli se tedy na obou stranách jeví být vůle k ukončení války, v praxi je prosazení podmínek příměří těžce dosažitelné.
Oboustranná nenávist je totiž hluboce zakořeněná a trvá již od revoluce proti imámovi v 60. letech 20. století, kdy byl republikány s podporou Egypta dosavadní feudální vládce se svými podporovateli vytlačen právě na sever země. Hutijové, nábožensky a kulturně pohrobci imamátu, soustavně obviňují vládu z neschopnosti, porušování svých práv, znevýhodňování severu země ve prospěch centrálních oblastí a z poklonkování západnímu imperializmu. Vláda naopak viní Hutije z řady teroristických aktivit, včetně zmíněného únosu, který byl záminkou k dalšímu otevření konfliktu. Rozsáhlou kampaní se v posledních měsících provládní média pokoušela vytvořit obraz povstalců jako teroristů spojených s Al Kajdou a podporovaných šíitským režimem v Íránu. Ani jedno z těchto tvrzení se ovšem nepodařilo prokázat a jemenská Al Kajda sama minulý týden zprávou opozičnímu tisku výslovně odmítla, že by měla s Hutiji, těmi šíitskými psy, cokoli společného.
Z lidí je však cítit hořkost. Obyvatelé Sana’a a okolí, a to i ti, co nejsou současnou vládou příliš nadšeni, vyjadřují k Hutijům neskrývaný odpor. Válka tyto oblasti nijak zvlášť nepoznamenala, ale válečné theatrum stojí velké peníze tolik potřebné jinde. Harazími, lidé z hor na západ od Sana’a, vám otevřeně řeknou, že pokud by se nějaký Huti odvážil k nim do Manachy, nepřežil by ani minutu. Ashwaq, pokroková studentka angličtiny na univerzitě v Sana’a překládající pro náš projekt, která jinak dává najevo svůj nesouhlas s většinou vládních kroků, se raduje při každé zprávičce o smrti některého z hutijských vůdců. A velitel policejního okrsku Ahmad, s nímž jsem mluvil minulý týden, se mi svěřil, že „tentokrát jsme to těm dobytkům ze severu nandali, že se z toho nejméně další dva roky nevzpamatujou...“. Těžko se jim divit, když jsou dennodenně masírováni ze všech stran propagandou a ještě jim nad hlavou sviští bojové stíhačky. Přitom země má i tak dost jiných problémů.
Kdo ovšem utrpěl válkou nejvíce jsou obyvatelé severních provincií Jemenu (Sa’ada, Amran, Al Jawf a Hajjah). Podle posledních odhadů UNHCR (úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) je v Jemenu v důsledku občanské války na 250 000 IDP, tzv. internally displaced people, tj. vnitrozemských běženců bez domova. Tito lidé opustili své domovy, trýzněni každodenním bombardováním ze vzduchu i dělostřelbou ze země, lapeni v divokých přestřelkách mezi povstalci a vládními vojsky v městských ulicích i v hornaté krajině. Obrázky ze Sa’ady svým dopadem na civilisty ze všeho nejvíc připomínají válku v Bosně. Uprchlíci postrádají byť i základní prostředky k přežití a nebýt mezinárodních humanitárních organizací, zřejmě by nepřežili. Živoří v uprchlických táborech na minimálních potravinových dávkách z humanitárních konvojů, které jsou navíc, dle neoficiálních zpráv, zadržovány či přímo konfiskovány oběma stranami konfliktu. Úprk mas je navíc zdrojem dalších tenzí v zemi, kdy místní starousedlíci i se zbraní v ruce odmítají zakládání nových táborů. Sami totiž nemají z chudé země mnoho.
Bohužel, mezinárodní společenství a světová mediální scéna se více nežli na tento reálný problém, aktivně destabilizující celý region, soustřeďují na marginální, ale stále velmi populární, mnohem viditelnější, snadněji řešitelné a veřejnosti lépe prodejné otázky terorismu a Al Kajdy. Nelze se divit, že tak činí lokální vláda, která musí hasit požáry hned na několika domácích polích a zároveň je pro ni jistě vhodnější a snazší získat od západních spojenců podporu pro boj na frontě Světové války s terorismem, nežli s chudobou vlastního obyvatelstva, ale proč se těchto neprozíravých kroků dopouští ti moudřejší a zkušenější, kteří poskytují rozvojové zemi prostředky a know-how je stále větší záhadou. Vždyť život v uprchlickém táboře je vstupní školou pro každého odhodlaného bojovníka džihádu a vzpomínky na padající bomby a umírající blízké jsou živnou půdou každé fanatické ideologie – jak ostatně ukazuje příklad Afghánistánu, Iráku, Palestiny a dalších. Není na čase se zaměřit nejen na boj s terorismem jako následkem, ale také preventivně na příčiny tohohle patologického sociálního jevu? Přejme tedy všem zúčastněným dlouhý život současnému příměří, trvalé ukončení severní války a rychlou obnovu postižených regionů. Je to v zájmu nás všech...
SK
Zdroj:
