Koza v kufru

Dlouho jsem přemýšlela, co Jehadovi přivézt ze Sokotry. Faktem je, že ostrov zrovna přehršlí suvenýrů neoplývá. Když nechcete prášek z dračí krve nebo ztvrdé kapky kadidla, už zbývá jen sokotránský med. Ten je sice fajn, ale darovat ho jednou stačí. Svěřila jsem se se svou bezradností sokotránským přátelům a ti přišli s jednoznačným řešením: „Tvůj kamarád je Jemenec? Tak to mu jasně musíš přivézt kozí maso!“

Kůzlečí ze Sokotry je proslulé pro svoji šťavnatost a křehkost. Vždyť kůzlátka spásala vysoce kvalitní endemické rostlinky a devastovala tak světově jedinečný porost. Jemenci si ho ze Sokotry nechávají posílat tuny, protože zatímco v Sana’a stojí kilo kůzlečího 2000 riálů (200 Kč), na Sokotře pořídíte celou kozu za 3000 riálů. Kůzle jsme koupili v poledne, chlápek si za jeho stažení vzal 300 riálů (30 Kč) navíc a připravil mi mrtvolu s useknutou hlavou do kartónové krabice.

Můj zapůjčený obří kufr však i po uložení kozy zel prázdnotou – do Sana’a si vezu jen kartáček na zuby... Napadlo mě, že jsem raději měla koupit krávu. Sokotránské zebu plemeno s hrbem na zádech je menší než český skot a ideálně by se mi do kufru jeden kus vešel.

Jako vždy jsme se v letadle potkali s řadou známých. Když jsem manažerovi italského projektu pošeptala, že mám v kufru kozu, nechtěl věřit. Prý si to chce vyfotit. A to minule neviděl moji děravou a páchnoucí igelitku s dvěma kily krevet, kterou jsem vezla jako on board luggage! Botanik Michaele medituje nad tím, jak můžu tyhle věci vozit, když je ze Sokotry zakázán export jakéhokoli biologického materiálu.

Na letišti v Sana’a nám pořád nějak nepřijíždějí kufry. „Můj kufr se nesmí ztratit, mám v něm kozu,“ stěžuju si Adnanovi, ministrovu bratrovi, s nímž jsme v létě byli naplachetnici v Rudém moři a teď jsme se náhodou sešli v letadle.

Adnan nervózně nadhodí: „Já jich tam mám šest.“

Tak si říkám, dovolily by mi Turkish příště přivézt sokotránskou kozu do Čech?