Kukuřice pro lepší lidi
Je takhle pátek podvečer a u mě na dvorku popíjíme čaj. Ačkoli jsem ještě před postavením na oheň nasypala do konvice s vodou pět polévkových lžic cukru a pět hřebíčků, čaj je zase málo sladký a návštěva si ho musí doslazovat. Už chápu, proč mi včera prodavač nabízel osmikilové balení cukru.
No a co s večeří? Fasulia se sýrem a vajíčka byly včera v restauraci, kam jsme se skryli před naší novou dotěrnou konzultantkou, a tak co kdybychom si dnes uvařili sami? Padá nápad, že uvaříme u mě. „Moment, přinesu od nás z domu tuňáka,“ vyskakuje S. Hm, tak tady asi ještě někdo nebyl u mě v kuchyni...
Moje kuchyň je místnost minimalistického designu. Bílé stěny, bílá podlaha, kterou jsme omylem nalakovali vodou ředitelnou barvou. Vytíralo se zde zatím jednou, výsledkem je podivuhodná batika. Na rozvrzané polici, která ujíždí do strany, stojí strašlivý rendlík, který používáme na vaření humra, a teflonová pánvička. Ta oproti rendlíku vypadá tak čistě a skvěle, že mě hoši podezírali, že jsem na ní ještě nikdy nic nedělala. Tak to zase pr! Jednou se na ní už smažily vajíčka. V protějším rohu stojí kempovací plynový vařič věnovaný přítelem A. a v protějším k tomu protějšímu dřez z nerezu, který už na okrajích rezne. Designové kuchyňské doplňky jsou stylově sladěny a tvoří je plastové prkénko, pod kterým se mi pravidelně skrývá můj kuchyňský gekonek, pár skleněných frťanů, z nichž se tady pije čaj, a modrá silikonová cestovní lžičko-nožo-vidlička, s níž se dá míchat i na rozpálené pánvi.
„Máš rajčata?“ ptá se S.
„Máš koření?“
„Máš brambory?“
Bezradně stojíme nad dvěma jogurty a čínskými slanými krekry.
„Mám sůl!“ volám vítězoslavně. To už mi všichni návštěvníci ukazují záda, protože odcházejí pro rybu do ledničky, ingredience do obchodu a čerstvě upečený chleba do restaurace. Jsem jediná, kdo nedostal přidělený úkol, a tak mezitím vytvářím další konev sladkého čaje.
To, co S. přinesl, připomíná mrtvý pahýl. Je to ale kus zmraženého tuňáka. V rendlíku ho nahříváme, aby nám povolil. Mezitím se loupe cibule a česnek. Místy bílou podlahu poskvrnil cákanec rybí krve s nějakým chuchvalcem. No hnus. Po vytažení z teplé vody nastává fáze obírání. Dávám A. misku, kam může obrané maso dávat, ale záhy si nejsem jistá, která z nádob je na maso a která na odpadky. Z obou trčí kosti, krevní sraženiny, tmavé maso páchnoucí rybinou a další hnus. „We will do our best to satisfy you,“ směje se A. s tím, že tohle říká všem svým turistům, jimž vaří při kempování v přírodě.
„Vaříte takhle někdy doma?“ ptám se spíš proto, abych je popíchla, Odpovědí je mi hurónský smích. Na pánvičce už zesklovatěla cibulka, zavoněl česnek, tomatovou pastu vytlačenou ze sáčku jako od vlasového balzámu zalíváme vodou a v tekutině záhy mizí obsah misky s obraným masem a z něj trčícími kostmi. Sedíme na zemi kolem vařiče, popíjíme čaj a čekáme, až se ty kosti rozvaří.
Protože jsem zatím byla prd platná, nabízím aspoň, že do té omáčky přidáme sladkou kukuřici. Je to to jediné použitelné, co tady mám. „Víš, my vždycky vaříme jen ze základních surovin,“ ošívá se S. a zkoumá plechovku, „tos přivezla ze Sana’a?“ Docela na něj zírám, protože tuhle konzervu kukuřice jsem koupila tady v sokotránském obchůdku.
„My tady známe jen plechovky fazolí,“ přidává se A.
„No, tady tohle je jen pro lepší lidi,“ pohrává si S. s konzervou. „My tohle někdy dáváme turistům.“
Přesvědčuju je, že je to obyčejná nejlevnější kukuřice ze sokotránského obchodu, ale narážím na nedůvěru. Nechtějí to do jídla zamíchat. Vzpomínám na dva měsíce strávené s nimi během větrné sezóny v Sana’a, kde si dennodenně poroučeli v restauracích tu stejnou rýži s tím stejným vařeným masem Zorbian, i když se na ně z nabídky smálo ještě půltuctu dalších lákavých pokrmů. A jaké fiasko byla návštěva italské pizzerie, a to nejen proto, že Ag oslovoval filipínskou číšnici „Arigató“.
Je s podivem, že závěrečný tuňákovo-tomatový pokrm nesmrdí rybinou a nejsou v něm žádné kosti! Směs z pánvičky vyjídáme natrhanými kusy chlebové placky. Konzerva sladké kukuřice jako podezřelá substance pro lepší lidi končí vyklopená vedle na talířku, pro případné zájemce. Ve skutečnosti pak žlutá zrníčka zobeme na samý závěr rukama.
Jako dezert se servírují malinkaté tlusťoučké banánky, které jsem shodou okolností sehnala předevčírem. A. jel dneska do zeleninového stánku hned potom, co vyložili letadlo přišedší z pevniny, ale k dostání byla jen cibule a mrkev. Třeba něco přiletí v neděli.
PS: Dostala jsem do kuchyně nový designový doplněk. Je to kůzlečí kůže naplněná datlemi z letošní sklizně. Asi to ale nerozříznu a nechám si to prostě jako dekoraci.
PPS po 24 hodinách: To zmrzačené kůzle s uzlíkem místo hlavičky vypadá tak děsivě, že se ho leknu pokaždé, když teď vstoupím do kuchyně. Něco takového by mafie měla posílat místo koňské hlavy.
