Kůzle na přírodno
Hadibo je v těchto dnech příliš horké a větrné, proto jsme se na víkend vypravili na jižní stranu ostrova, kde v tuto roční dobu sice občas spadnou nějaké ty srážky a nebe je celé dopoledne ocelové, ale člověk se rozhodně nemusí bát, že ho vítr i s barákem odnese do země Oz. Cestou zpět jsme přejížděli náhorní plošinu Dixam, která je sice jen pár set metrů výš než pobřežní rovina, ale vzduch je tam chladný, vane svěží vítr a všechno včetně majestátných dracen se tmavě zelená. A právě ve chvíli, kdy jsme zavírali okýnko auta, protože nám byla zima (!!), si Ágé povzdechl: „To je krásně chladno, v takovým počasí se musí jíst maso.“
A tento mistr improvizace vymyslel, že si v některé z okolních vesniček koupíme malé kůzlátko a uvaříme si ho, sami, pěkně uprostřed přírody.
Lov na sokotránské kůzle
„Mladý kůzlátko, to má krásně jemňoučký masíčko, šťavnatý, měkkoučký,“ rozplýval se Ágé za volantem, zatímco jsme objížděli kamenné domky rozeseté po krajině, abychom zjistili, že nikde kůzlata nemají, protože teď na ně prostě není sezóna. Každý pasák nás poslal na protější stanu planiny, všude nás zvali ke svému vlastnímu obědu, nabízeli čaj či dračí krev, ale mlaďoučkou kozičku pro nás nikdo neměl.
Osobně se mi to, co chceme provést, zdálo nesmírně kruté. Koupit si roztomilé kůzle proto, abychom ho sežrali. Ale Ágé sliboval halal porážku, kterou sám provede, a chystal se, jak si někde seženeme hrnec, sůl a sirky a v pěkném wádíčku s potůčkem a spoustou dřeva si maso pěkně uvaříme, aby se přímo rozplývalo na jazyku.
Na Dixamu jsme nepochodili, ale protože představa horkého odpoledne v Hadibu byla zničující, nabrali jsme další benzín a vyrazili do východní části ostrova, Momi. Toto území zapomenuté turisty i Alláhem (zapomněl jim tam dát vodu), se ukázalo být snad nejkrásnější krajinou Sokotry, se spoustou lahvovníků a kadidla, roztodivných geologických útvarů, s příjemným čerstvým ovzduším a četnými stády koz a ovcí.
Cena sokotránských koz
Od jednoho dobrého muže se nám podařilo sehnat kozu, ale prý je trochu větší a chce za ni 5000 riálů. Problém byl, že jsme ji nemohli hned vidět, neboť se pásla daleko, a navíc jsme po opakovaných nákupech benzínu a přitom, že si oba hoši tak nějak nevzali peníze, měli v banku už jen tři tisíce. A tak se jelo dál, sehnat něco menšího.
Až když to vypadalo beznadějně a my tou nedokončenou silnicí sjeli až dolů k moři, najednou jsme potkali vesničana s bílou bradkou, který nám nabídl měsíc a půl staré kůzlátko. Děsila mě ta představa, ale na druhou stranu měl lákala halal porážka provedená Ágém v tričku Tommy Hilfiger. Chlapík s námi sedl do auta a zachvíli jsme byli v jeho vesnici.
Halal porážka na Sokotře
Ágé a Sami se šli po celém dni konečně pomodlit a já typicky skončila se ženami a dětmi ve dvoře, občerstvována mléčným čajem a kyselým kozím jogurtem roba, kterého už se nebojím, protože předešlé ochutnávky prokázaly, že mám pravěký pajšl. Pak najednou do vrátek vběhla koza a s ní malé roztomiloučké černé kůzlátko. Majitel domu je tam nahnal, aby kůzle snadno chytil. Malí kluci, co se sotva batolili, se okamžitě jali nadhánět a brzy bylo kůzle v náručí. Šla jsem si připravit foťák.
Ágé se z porážky nějak vyvlíkl a než jsme se stačili nadát, kůzle už leželo s otevřeným krkem na zemi a halal krvácelo. Chlapík tiše čekal, až tělíčko ztratí všechnu krev, děti pobíhaly kolem, jako by se nechumelilo, a já tam stála s foťákem myslíc na tu kozu, co ve dvoře zůstala sama, a na to, že tomu kůzleti zde byl dán jen jeden a půl měsíce... Uf, plátky balené v celofánu v supermarketu mají přeci jen něco do sebe.
Kůzle a sokotránský koberec
Chlapík už mezitím s asistencí dětí začal kůzle stahovat. Trvalo mu to celé sotva 15 minut. Kluci se předháněli, kdo bude držet kopýtka, a pózovali mi přitom. Já už se oklepala a začala fotit řezníkovo obratné počínání. Ten se jen smál pod svoje bílé vousy, bylo to poprvé, kdy ho někdo fotil.
Byl tu ovšem ještě jeden problém. Chlapík chtěl za kůzle čtyři tisíce a my měli jen tři. Jenže jsme na Sokotře, takže jsme si mohli dovolit mu navrhnout, že mu ten čtvrtý tisíc dáme, až někdy bude v Hadibu. On mávl rukou a povídá: „Tak mi to dáte celé až v Hadibu.“ Tím pádem mi ty tři tisíce zbyly a mohla jsem si za ně koupit koberec z kozí vlny, který mi místní ženy nabízely. Sice máme koberců, že nevíme, kam s nimi, navíc tenhle dost smrděl a byly v něm díry, ale kdo ví, kdy tihle lidé budou míst příští příležitost prodat něco turistovi. Cítila jsem to prostě jako svoji morální povinnost.
Jak na Sokotře rozdělat oheň
S hrncem plným kusů kůzlete, plechovkou soli a krabičkou sirek jsme se vydali hledat nějaké romantické wádí s dostatkem čerstvé vody a dřeva. Ne, že by to bylo snadné. Sami ztrácel trpělivost a naháněl nás k bahnité díře v zemi se zkalenou vodou. Jeho logika, že když z toho pije támhleten osel, můžeme to pít taky, byla železná. Nakonec jsme našli poměrně pěkné místo s vápencovými skalami plnými děr a průrev, v jedné z nichž jsme připravili na oheň.
Dřevo jsme sbírali do auta už po cestě, další suché části keřů jsme sehnali na místě. Oheň jsme rozdělali docela snadno, ale udržet plamen už tak jednoduché nebylo. Upřímně řečeno, měla jsem o celé akci své pochybnosti. Chyběly nám jakékoli tlustší klacky a to šáší, co jsme měli, vypadalo, že hned vyhoří. V hrnci bylo celé kůzle a neměli jsme ani pokličku. Podle mých kalkulací to budeme vařit tak tři hodiny... „Dělali jste tohle už někdy?“ neodpustila jsem si otázku. Hoši horlivě kývali hlavami.
Ukázalo se, že kluci nemají polní výcvik, a pod hrncem záhy jen doutnaly uhlíky. Ágé na to chtěl jít s benzínem, ale já to vzala jako příležitost využít své skautské dovednosti a ukázat, jaká jsem Sokotránka – nasbírám dříví, rozdělám oheň, uvařím flákotu. Makala jsem v díře s ohněm, až dno hrnce začaly olizovat plameny a voda uvnitř přešla do prudkého varu. „Bohdano, jsi dobrá žena,“ dostalo se mi nejvyššího vyznamenání, jaké si jen feministka může přát.
Hrnec plný kůzlečího masa
Nakonec jsem v ohnivé díře strávila nejmíň času, kluci topili, až se z nich (doslova) kouřilo. Netrpělivý Ágé sotva po hodině začal tvrdit, že už je to hotové. Tak na to kámo zapomeň, tady budeme ještě dlouho. Ovšem vzápětí už totálně vyuzený Sami sundal hrnec z ohně, tedy vyzvednul ho z díry, a maso vylovil na rozprostřenou igelitku. A ty bláho, masíčko se jen rozpadá, je „jemňoučký, šťavnatý a měkkoučký“, přesně jak Ágé v poledne tvrdil. Veřejně se mu omlouvám za všechnu nedůvěru a disrespekt, tohle je fakt bomba!
Příprava nás nicméně dost vyčerpala, takže klasicky po vaření nemáme vůbec hlad. Nakonec jsem já ta, která toho sní nejvíc. Sami si pochutnává na jatýrkách a Ágé běduje, že ještě v poledne si maloval, jak to celé sežere, a teď do sebe nemůže nic dostat.
Zbytky nakládáme do auta a jedeme zpět k našemu chlapíkovi, vrátit hrnec a sůl. Je po osmé večer, celé Momi se topí ve tmě a obyvatelé spí. Jakmile však ve vesnici zaslechnou motor, vyběhnou ven a vítají nás. Vracíme hrnec s ještě teplým masem na vrch. Chlapík to nejdřív nechce přijmout, ale nakonec si dá říct a jak odjíždíme, vidíme, že kolem hrnce ve dvoře už sedí chlapi a pochutnávají si.
Tenhle den se prostě vydařil.
Sokotránský recept: Kůzle na přírodno
Mladé kůzle rozděláme na několik kusů tak, aby se vešlo do hrnce.
Zalijeme vodou z co nejdůvěryhodnějšího zdroje.
Nasypeme pořádně soli.
Vaříme, dokud nás to nepřestane bavit.
Jíme jen tak, bez přílohy a holýma rukama.
Vývar můžeme vypít, říká se mu marak.
