Letní pobyt v zimním Istanbulu
V měkkých paprscích odpoledního slunce se houpaly loďky na hladině bosporské úžiny, když naše letadlo klesalo na přistání v Istanbulu. Během čtyř prosincových dní nám metropole ukázala jasné dny s úžasnou viditelností až někam hluboko do Asie, ale i ocelově zamračené nebe s pořádným lijavcem, kvůli kterému jsem si musela stejně jako davy turistů koupit průhledný deštník od pouličního prodavače. Ale i déšť byl v tamních 10 °C příjemnější než český mráz, z něhož jsem prchla.
Bezdomovci spojují svět
V Istanbulu se minulý týden konal 4. ročník festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Which Human Rights? (Jaká lidská práva?), kam jsem vezla český dokument Davida Vondráčka Láska v hrobě. Mimochodem viděli jste? Právě se promítá v klubokých kinech a rozhodně stojí za to! Turecké publikum romance Romea a Julie ze dna společnosti při projekci v neděli po obědě dojala, až tekly i slzičky.
Poslední den při cestě na letiště jsme pak u stanice metra Aksaray viděli místního bezdomovce, který bosý a úplně v deliriu s nehybnýma vykulenýma očima ležel na okraji chodníku. Jemný pohyb ohnuté paže nakonec naznačil, že to zatím ještě není mrtvola. Ve dvacetimiliónovém městě jich tu musejí být tisíce. Tady v Istanbulu mají alespoň tu výhodu, že je v zimě nečeká tak dlouhý boj s mrazy jako bezďáky v Praze.
Čí že lidská práva?
Festival Which Human Rights? vznikl vlastně omylem. Turečtí filmaři si promítali filmy sami pro sebe, až jednou někoho napadlo, že by mohli pozvat i veřejnost. Akce si získala své publikum, které navíc každým rokem roste. Jak by taky ne, když Turci dodnes znají porušování lidských práv zblízka. Organizátoři festivalu si pochvalují, že kvůli zájmu o vstup země do EU zrušila turecká vláda trest smrti a např. zmírnila zákon proti potratům. Teď, kdy už o Evropskou unii stojí leda blázen, panuje obava, že se lidskoprávní situace v zemi vrátí do původního neradostného stavu.
O tom, že je Turecko pořád pozadu, svědčí i skutečnost, že kvůli dvěma filmům z programu obdržel festival výhružky. Jednalo se o snímek I‘m Gay and Muslim a dokument o osudech Armének během arménské genocidy (jejíž existenci Turci dodnes popírají). Hrozbám však nikdo nevěnoval pozornost a promítalo se naplněnému hledišti.
Istanbulské bary
Po večerech jsme vysedávali v těsných bárcích v zadních uličkách kolem Taksimu, kam cizinec bez místňáka netrefí. Některé podniky vypadaly jako špinavý sklad s vyhaslými kamny uprostřed místnosti, jinde se jednalo o obchod, kde hosté seděli pod regály překypujícími zbožím. A police u dveří byla místo prodejních artiklů zaplněna kávovarem, koláči pod skleněnými poklopy a řadami hrnků. Barmani na tomto minimálním prostoru dokázali vykouzlit, cokoli si člověk poručil. Protože ulička mezi regály a židlemi hostů byla tak úzká, občas musel sám barman při přeskupování návštěvníků podniku sám vyjít na ulici, aby udělal místo.
Co by na tohle řekli evropští komisaři?
