Můj život s Felixem

Při šplhání do příšerného kopce z wadi Dirhor jsme dostali výborný nápad: nahoře ve vsi na Shibahonu si koupíme kůzle a uvaříme ho k večeři. Místní chlápek kývl, že vhodné kůzlátko má, a vyrazil do planiny mezi dracenami ho najít. To může trvat jakkoli dlouho, protože Sokotránci nemají stáda zavřená a shánějí je tak, že se prostě vyjdou do hor a kozám, které potkají, kouknou na ucho, zda tam mají vypálenou zrovna jejich značku.

A tak se zatím kocháme výhledem do krajiny s deštníkovitými stromy dračí krve. Po půlhodině k nám konečně dorazí pastýřův okatý synek s čtyřměsíčním kůzletem. Nakonec jsme za ně zaplatili 300 Kč. Posadila jsem si v autě mláďátko na klín, ono se po nějaké chvíli hlazení přestalo třást strachy, a začali jsme si spolu budovat krásný vztah, jenž skončí v Hadibu na talíři. Naše francouzská konzultantka sice měla strach, že zvíře začne čůrat a kakat, ale nic z toho se nestalo. Do Hadiba jsme však dojeli docela pozdě a nějak se nám změnily plány, a tak bylo kůzle umístěno ke mně na zahradu s tím, že bude zítra k obědu.

Den první: rozkoukávání

Příchod domů byl velkolepý. Kůzle v novém prostředí vyvádělo jak smyslů zbavené. Nejdřív ze všeho si hned za brankou vlezlo na plastové barely, které se pod ním samozřejmě zřítily. To bylo mekotu! Kůzle začlo zdrhat, ale oblázky z pláže mu pod kopýtky vytvářely neznámý zvuk, a tak se ještě víc splašilo. Zašla jsem k sobě do pokoje a zavřela za sebou vrátka s moskytiérou, ovšem kozlíka přilákalo světlo a chtěl dovnitř. A tak se jal trkat svými začínajícími růžky a snažil se moskytiérou proskočit. Nakonec jsem s ním musela první hodinu strávit venku a dávat pozor, co provádí. Hlavně ho uklidňovat, aby tolik nemečel, protože sousedé už spali a jeho řev se nesl celým Hadibem.

Noc proběhla klidně. Kůzle se stulilo v rohu zahrady mezi rostliny, které mu zachutnaly, a občasné zamečení jsem uklidnila zamlaskáním z postele.

Den druhý: špatné návyky

Ráno jsme ale zařizovali nějaké věci a na dopravu kůzlete do restaurace nebyl čas. Řekli jsme, že bude k večeři. Vrátila jsem se odpoledne domů a spočítala škody na mé zahradě. Kupodivu nebyly veliké, ani bobků se kolem moc neválelo. To kůzle nám hubne, ztrácíme pořízenou hodnotu. Navíc ze zdravé horské stravy přechází na hadibský junk food – okusuje mi umělohmotnou rohož, zakusuje se mi do lemu sukně a v nestřežené chvíli sežvýkal lísteček s písmenkem do hodiny angličtiny. Brzy bude jako ostatní hadibské kozy na kartónu, pneumatikách a igeliťácích!

Jenže pak přišly nějaké návštěvy a večeři jsme prostě taky odložili. Začala jsem kozlíkovi říkat Felix, protože je to opravdu šťastlivec. Dostává další a další dny života k dobru.

Den třetí: destrukce

Další ráno mě Felix probudil v pět usilovným mečením. Jeho vysoký kůzlečí hlásek se zařezával přímo do mozku. Tak a dneska půjdeš! Když pak ale skákal radostí, že mě vidí zase na dvorku, srdce mi zjihlo. Zjistila jsem, že si samozřejmě zatancoval v myších pastičkách, co mi tady včera nakladli kluci z Mendelovy univerzity. Ve sklapnuté pastičce, v burákovém másle byl jasný otisk kopýtka. Pochopila jsem hloubku přirovnání „neposedný jako koza“. Před Felixem nebyl nic v bezpečí, ani cíp mého šátku, ani papírová etiketa na lahvi vody. Jen se otočím a plastová láhev je nahá!

Ten den jsme jeli na workshop do Qalansiye zakončený hromadnou konzumací kozího masa na svtrzení spolupráce s okresní radou (teda oni ten workshop po zahajovacím proslovu jejich šéfika odmítli, protože jsou ve válce s ministrem, a prostě odešli. Společný oběd se přesto konal a všichni ti největší rebelové na něj s největší chutí přišli). Takže po koze k obědu nebudeme mít přeci další večer. Felix přežil další den.

Je to to nejhorší, co se mohlo stát. Má už i jméno. Jak mám tohle mláďátko nechat zabít a sníst? Vždyť už sám přijde a nechá se hladit. Bylo však jasné, že u mě zůstat nemůže. Bylo to přeci jen trochu moc na nervy. Navíc co mu chutnalo, to už spásl, a moje zahrada už mu víc vhodné potravy poskytnout nemohla. Situace měla jen dvě možná řešení: buď Felixe poobědvat, anebo ho dovézt zpátky do hor.

Den čtvrtý...

Příští den v deset dopoledne zastavil před restaurací Taj náš projektový pick-up a z něj vyskočila Farangíja s kůzlátkem v náručí. Kolem posedávajícím místňákům bylo hned vše jasné a smáli se. Přítomní kuchaři si kozlíka začali nadšeně hladit.

Oběd byl v jednu.