Rozprávka o potraceném pasisku
Bylo, nebylo....ono vlastně (a bohužel) bylo a nebyla to žádná velká legrace. Tak se vám to pokusím přetřepat nějak zábavně, protože věcně vylíčeno je to spíš k pláči a navíc následující historka poskytuje spoustu cenného ponaučení. Vizte tedy jaké to je, když se vám podaří v Jemenu ztratit pas.
Jak jsme ztratili pas
Vejlet s partičkou se pomalu chýlil ke konci a byl velice povedenej. Až na drobné střevní obtíže a pár organizačních nevychytaností (jakože se při rybolovu všem chtělo zvracet a ti delfíni nás testovali veselými výskoky nad hladinu nějak příliš synchronizovaně) bylo všechno skvělé. Na poslední den jsme ještě měli v plánu večeři v indické restauraci a pak klidnej odlet. Ve volné odpolední chvilce jsem holkám chtěl ukázat typický sana’anský shopík se skutečně originálními hudebními CD nosiči. Tam Iva zjistila, že nemá peněženku.
Žádnej důvod k panice, podle jejích vlastních slov už jí beztak zbývaly peníze tak akorát na tu večeři. Ono to stejně bude někde doma, zašantročeno v rámci chaotického balení. Veselí procházky zpět do bytu získalo mrazivý podtón Iviným sdělením, že u těch peněz měla i pas. Doma se samozřejmě nic najít nepodařilo. Iva měla pas, zbytek peněz, ale i platební kartu v moneypocketu, který bohužel nenosila zavěšený na krku, ale volně položený v síťované kabelce bez pořádného zavírání.
Po prohledání celého bytu a vybalení a znovusbalení všech batohů jsem vzal Ivu a vyrazili jsme do centra projít všechna místa, která jsme navštívili od chvíle, kdy viděla svoji peněženku naposledy. Čas kvapil, vždyť do odletu zbývalo nějakých osm hodin. Existovala ještě pořád šance, že pas najdeme vytroušený kdesi v džusárně nebo v pouliční žrádelně. To odpoledne se naštěstí na Tahriru nedemonstrovalo. Ani přátelské chápající úsměvy číšníků v Matam Socotra však nepomohly přejít jednoduchej fakt, že pas je v háji.
Celkem průšvih v zemi, kde před měsícem zrušili českou ambasádu. Voláme na číslo českého velvyslanectví do Spojených arabských emirátů, získané od čechojemenských přátel. Slečna na konzulární pohotovosti je velice ochotná a stručně mi vysvětluje celý postup: netřeba panikařit, každá evropská ambasáda v zemi je povinna vydat nouzový cestovní doklad k vycestování, stačí jen kopie ztraceného pasu, dvě pasové fotky a oni to vydají na počkání. Když budeme mít štěstí, podaří se to stihnout do odletu. Závod s časem začíná.
Jak jsme se pokoušeli zachránit situaci
Iva neví, asi nemá náhradní pasový fotky, než ztrácet čas, zapadneme do nejbližšího fotosalónu. Tiskárna nefunguje, tak musí boreček s fotkami někam do vedlejší ulice, kde mu je vytisknou. Během čekání voláme do bytu, kde by mělo být několik knižních průvodců s telefony a adresami ambasád v Sana’a. Volíme Francouze a Němce, přece jen jsou z Evropanů relativně nejkulturnější, aspoň co se pracovní morálky týče. Záložně ještě Italy, tam mám nějaké známé. Všechna čísla jsou na pevné linky, v tuhle denní dobu pochopitelně hluché. Slečna z konzulátu v Emirátech mi průběžně posílá smsky s dalšími telefony, které se jí daří najít na internetu nebo v jejich databázi. Boreček přináší fotky a my vyrážíme na francouzskou ambasádu, protože její adresa se nachází nejblíže.
Velvyslanectví vypadá jako pevnost. Mluvíme s někým do videofonu obklopeni zátarasy, ostnatým drátem a nervózními jemenskými askari (vypadáme jako dva bílí teroristi). Úředníci už jsou někde na kátu a na ambasádě je jen bezpečák. Nejdřív nás pošle do háje – jste Češi, jděte si k Čechům. Po vysvětlení, že tu vyslanectví nemáme řekne, ať přijdeme zítra. Spojka na bytě zatím sehnala přímé mobilní číslo na někoho z konzulátu. Ten kontaktuje bezpečáka, který milostivě vychází za hradbu a opakuje, že máme přijít zítra. Tentokrát nám sděluje i důvody – vyřídit takovou věc nelze na počkání, je nutno zařídit spoustu záležitostí s jemenskými úřady, nahlásit ztrátu pasu místním policajtům, získat výjezdní vízum přes Ministerstvo vnitra a všechno ověřit na českých úřadech. Prostě to nejde stihnout, máme jít pryč a neobtěžovat.
Spousta nových informací, kterými v Abu Dhabi asi nedisponují. Třeba to ale ještě dáme, Francouz byl neochotný a možná jen prudil, zkusíme to jinde. Chlapík z jemenské ochranky před ambasádou nám radí, ať nejdřív zajedem na policejní stanici a nahlásíme ztrátu. Bez toho to prý nepůjde. Nejbližší stanice je skoro za rohem. Jemenec mi ochotně arabsky napíše adresu a popis šlamastyky, s nímž se potýkáme. Moje hotentotská arabština je dobrá tak k nákupu zeleniny, ale náš problém je jinačí oříšek. Nakonec přátelsky nabízí jakoukoli pomoc, budeme – li ji potřebovat. Bereme tágo – v Sana’a neexistují skutečné adresy a nejsme v části města, kterou bych znal jako svý boty, dročkář bude vědět. Policajtárna je sice vzdálená pár bloků, ale my je jedeme půl hodiny, město je těžce ucpané. V zácpě aspoň obvoláváme další ambasády, jestli nebudou snaživější. Němci nic, Poláci nic, Italové se chytají. Máme cinknout za půl hodiny, paní ověří, co se dá dělat.
Na stanici se kátuje. Služebna je plná lidí v civilu a asi dvou uniformovaných. Žádný překvápko, už jsem policajtáren pár viděl a je to na první pohled všude stejný chaos. Předbíhám frontu, cpu se ke stolu a mávám papírem s popisem našeho průšvihu. Všichni zírají. Přistupuje jeden z uniformovaných a promlouvá anglicky. Mundůr má pěkně upravený a na nohou žabky. Vyslechne co chceme a ukáže na nejtlustšího civilního žvýkala ve frontě u stolu: „To je velitel.“ Fronta vlastně není frontou, ale žvýkající policajti prostě sedí na všech volných židlích. Tlusťoch se zeptá, kde bydlíme. Když se ukáže, že na druhém konci města objasní nám, že musíme ztrátu nahlásit na tamním okrsku. Tady nám nepomůžou. Odcházíme a oni si slyšitelně oddechnou.
Znovu voláme Italy, kteří jsou o poznání ochotnější a slibují vyřízení nouzového dokladu do dvou až tří dnů. Máme přijít zítra, dnes už nikdo neúřaduje ani pro akutní případy. Pomalu začíná být jasné, že Iva dnes neodletí. Hledáme nouzové řešení. Naši jemenští přátelé nabízejí pomoc. Iva může zůstat u nich a oni jí poskytnou všemožnou podporu při vyřizování. Vážíme pro a proti, je to velká nabídka, protože to vypadá, že s tím bude spousta starostí. Zatím jedeme rychle do kanceláře Turkish Airlines, abychom zjistili možnosti změny letenky. Přijíždíme pozdě, kancl zavřel před 15 minutami. Tak aspoň na policejní stanici na Haddě, kde musíme nahlásit ztrátu pasu. Tady sice uznávají, že případ asi spadá do jejich kompetence, ale je už večer a moje lámaná arabština situaci nevylepšuje. „Přijďte zítra a vezměte sebou někoho, kdo umí arabsky!“, uzavírá náčelník. V tu chvíli je zřejmý, že bez místní pomoci se neobejdeme a definitivně padá rozhodnutí požádat o pomoc jemenského přítele (zatím na telefonu).
Ivě už nemůžeme být dál nic platní, nechávám jí dostatek peněz na letenku a náklady, sepisuju seznam důležitých kontaktů a kámošky se nadále přátelsky ujímá Jehad, o němž vím, že je dobrý člověk a bude s ním jako v bavlnce. Ivě se podaří domluvit na letišti výjimku z dnešního letu, s těžkým srdcem se s ní loučíme a odlétáme. Situaci dál aspoň monitorujeme telefonicky a přes internet, připraveni jakkoli pomoci. Další události zůstávají v rukou Ivy samotné a našich jemenských přátel a známe je z jejich vyprávění.
Jak se vyřizoval náhradní pas
Následující ráno se Jehad s Ivou a jeho bratrem Jasirem, který pracuje u sana’anské kriminálky, vypravili znovu na policejní stanici, aby zaregistrovali ztrátu pasu. Asi po hodině čekání se objevil místní náčelník. Bratrsky se přivítal s Jasirem a dokonce se ukázalo, že je příbuzný s Jehadovým přítelem. Jednoznačně výhoda. „Je to velký malér, musí ji vyslechnout náš anglický tlumočník.“ V sousední kanceláři s polorozpadlými dvěma židlemi a stolem započal výslech. Nevábné prostředí i zmatené otázky Ivu vyděsily a její poplašené pohledy vedly Jehada k tomu, aby uvedl jako místo jejího pobytu svůj dům. Jinak by museli absolvovat další pohovor na jiné stanici, protože tahle zase nebyla ta správná. Asi o 15 metrů. Otázku „Bydlíte před nebo za pekárnou Tayabati?“ si pamatuji už z předchozího večera.
Výsledkem výslechu bylo zjištění, že musí podat oznámení o ztrátě pasu v celostátních novinách Al Tawra. Inzerát se podával v nejbližší trafice a musel obsahovat jméno, číslo pasu a telefonní kontakt pro případ nálezu. Následovala návštěva na místním městském úřadu, který měl oficiálně potvrdit Jehadovo bydliště, jeho příslušnost k dané správní oblasti a také to, že za Ivu ručí. Formálně banalita, ale může mít pro majitele nepříjemné praktické důsledky. Vedoucí obvodního úřadu pracoval dnes z domova, ale asi byl na homeoffice dost zvyklej. Po zazvonění jen vykoukl z prvního patra z okna a zařval, že nemůže nic potvrdit, protože je to cizinka. Po 15 minutách pokřikování do okna a Jehadově návrhu, že vyjde za ním nahoru, neochotně slezl dolů a načuřeně zopakoval, že jde o cizinku, která u něj není hlášená a proto s tím nechce nic mít. Náčelník policie do telefonu jen naštvaně zavrčel, že to není jeho starost, ale že to potvrzení Iva musí mít. Nakonec nechal Jehad napsat potvrzení na svoji osobu, s čímž už vedoucí úřadu neměl problém, hlavně proto, že ho při tom hřálo 1000 riálů do kapsy.
Na italskou ambasádu jeli s podporou českého konzula z Abu Dhabi, který ochotně předem ověřil Ivinu identitu v ČR a na velvyslanectví zavolal. Jehad s Ivou na ambasádu nesměl, takže hodinu čekali s Jasirem v autě. Jen proto, aby se Iva vrátila s nepořízenou, protože prý bylo pozdě a dnes už jí nikdo nic nezařídí. Maňána, Iva prostě čekala 45 minut na chodbě bez povšimnutí. Trošku líp bylo na Turkish Airlines, kde ji aspoň zařadili na čekačku na další let a poslali do Turecka její žádost o prominutí poplatku za storno letenky. Není divu, že Iva začala propadat pochybnostem o možnosti vůbec opustit Jemen.
Další den brzy ráno vyrazili znovu na ambasádu a tentokrát uspěli. Během hodinky bylo vše vyřízeno a Iva měla nouzový doklad k vycestování ze země. Bohužel nebylo všemu konec, protože bylo nutné zajistit přes jemenské imigrační úřady výjezdní vízum. Ještěže Jehada napadlo nenechávat na velvyslanectví originály získaných potvrzení, později se jim hodily. Čekala je cesta zpět na policejní stanici tentokrát s výtiskem novin Al Tawra pod paží. Tady jim vystavili potvrzení o ztrátě pasu pro nadřízenou okresní stanici. Okresní policejní stanice je zároveň vazební věznicí. Žádný pěkný místo, kde navíc bělačku v životě neviděli a dost čuměli. K vystavení dalšího lejstra v řadě byl nutný i další výslech. Jehad ve snaze ve snaze věci urychlit rozdával svoje vizitky s titulem MUDr. Žádost pro prokuraturu byla na světě.
...a kruci, ještě výjezdní vízum
Cesta na prokuraturu se změnila v martýrium pro zácpy vyvolané demonstracemi na náměstí Tahrir. Iva sice neměla ani výjezdní vízum, ani potvrzenou letenku, ale ujišťovala sebe samu o tom, že ještě dnes z Jemenu odletí. Okolo poledne převzali na prokuratuře dokumenty z předchozích instancí a po pouhé hodině a půl byl souhlas s vydáním výjezdního víza pro imigrační úřad na světle božím. Pokud pořád ještě čtete, neklesejte na duchu – mě ten soupis nekonečnejch formalit taky unavuje, ale už se blížíme do finiše. Ukončení „policejní fáze“ vlilo Ivě novou krev do žil a honem honem na imigrační. Marná byla Jehadova varování, že o půl druhé odpoledne už na úřadě nikdo nebude, ke kterým se přidával i Jasir, dobře znalý poměrů jemenské byrokracie. Iva nedala jinak, a tak zatímco Jehad jel pro děti do školy, Jasir vezl Ivu na úřad. Za hodinu byli zpátky s tím, že zítra je taky den, nebo si to aspoň myslí příslušní ouřadové.
Celou dobu probíhalo i paralelní telefonické jednání s Turkish Airlines o rezervaci další letenky a odpuštění stornopoplatku. Na Ivu působily popsané úřední obstrukce pochopitelně jako zjevení a propadala stále hlubšímu rozčarování, které by asi postihlo každého Seveřana navyklého na fungující procesy, co šlapou vlastně jak hodinky (ať na ně nadáváme, jak chceme). Zazdálo se jí, že to musí jít i jinak a zkusí odletět i bez výjezdního víza. Třeba ji na letišti pustí. „Nezlob se, ale je to nesmysl, imigrační na letišti tě nepustí“, varoval Jehad. Nic platno, zoufalství po několika dnech už dosahovalo vrcholu a Iva to chtěla zkusit za každou cenu. K návratu do reality ji vedlo až Jehadovo sdělení, že on s ní zbytečně na letiště nepojede, ale může jí zavolat taxíka, kterým si ona udělá zbytečný výlet na letiště v ceně 600 korun.
Poslední vyřizování na imigračním úřadě absolvovala Iva s Jasirem a jeho přítelem, který tam přímo dělá a dobře zná zdejší úskalí. Jehad musel pracovně do Dhamaru. Podklady měli všechny po kupě a šlo hlavně o to to vyběhat a zvládnout v rámci jednoho dne. U nás celkem brnkačka, ale v Jemenu to obnášelo návštěvu asi deseti dalších kanceláří. Před koncem pracovní doby hrdinové uspěli a vyčerpané je vyplivla šedivá budova úřadu s výjezdním vízem v ruce. I Turci nakonec snížili platbu za novou letenku na „pouhých“ 100 euro a Iva tak mohla po čtyřech dnech o půlnoci šťastně odletět z Jemenu. Měla obrovské štěstí – Jehad znalý poměrů odhadoval dobu vyřízení nejméně na 10 dnů.
Žádná sranda, i když všechno dobře dopadlo. A složitost celé situace nepramenila z toho, že se Jemen nacházel na pokraji revoluce, takhle se tam dějí věci normálně. Jak říká přítel Muharram, „Jemen - ty vole systém!“. Všechny zúčastněné to stálo nervy, čas a nemálo prostředků. Předběžná opatrnost je prostě vždycky na místě a v nouzi poznáš opravdové přátele.
Chtěl bych tímto poděkovat všem, kteří poskytli pomoc. Hlavně Jehadovi a Draze, kterým nebudu asi nikdy schopen dostatečně vyjádřit svůj vděk a nějak alespoň vzdáleně se jim revanšovat. Taky děckám, že tetičku Ivu nechali okupovat svůj pokojíček, komp, mobil etc. Jasirovi jakbysmet. A konzulátu v Abu Dhabi za jejich ochotu (hlavně té slečně, co první večer neúnavně hledala kontakty na důležité osoby v jakési vzdálené zemi).
SK
