Rudomořský lodní deník
Na Rudém moři je nejlepší to, že je doslova plné ryb a korálů a navíc tam plavci nehrozí zrádné mořské proudy třeba jako na Sokotře. Takže klidně můžete skočit z lodi do vody a doplavat si k pláži. Jediné, co by člověka dole v Rudém moři mohlo zaskočit, jsou prý piráti. Nicméně jsme na palubě měli jemenského ministra životního prostředí a říkali jsme si, že ten jako kořist bude každému pirátovi stačit. A tak jsme vypluli na devítidenní výpravu z jemenské Hodeidy do afrického Djibouti.
Den první
Ze Sana’a jsme přejeli pohoří Haraz a z jeho výšky 3000 metrů šupem sjeli přímo až k moři do přístavu Salif. Tam už na nás čekala loď Boreas of Katharina. Boreas je řecký výraz pro severní vítr „bora“ a Katharina byla prý první loď našeho kapitána Maurizia. Od vyplutí nás však dělilo ještě několik hodin, protože úředníci z přístavu dělali problémy s našimi pasy. Ani přítomnost ministra na palubě je neodradila od klasických tanečků o bakšíš, zejména když byl ramadán, chlapi byli hladoví a potřebovali peníze na kvalitní kát na večer. Prodlení nás štvalo, protože jsme z ohleduplnosti museli čekat s obědem. Nechtěli jsme při ramadánu jíst celému přístavu na očích. Nicméně postupně docházela trpělivost a nakonec se naštvaný kapitán rozhodl potrestat nespolupracující přístavní autority servírováním oběda. Přístavem se rozvonělo tisíc chodů italské kuchyně – kuchař Tareq před lodní kuchyní vařil v hotelu Movenpick. A najednou tu byly pasy i s razítky, za něž šéf imigračního ještě před hodinou vyžadoval 100 dolarů za kus.
Kvůli velkému zpoždění jsme dopluli jen k nejbližšímu ostrovu Kamarán a zakotvili na koupání. Sedět v mokrých plavkách na palubě v podvečerní mořské bríze byl ten nejsvěžejší moment z celého dne. Ve chvíli, kdy den přecházel do večera, začalo krápat. „Déšť v Rudém moři není nikdy nepříjemný,“ prohlásil světácky ministr, „problém by byl, kdyby příšla bouřka. Do těhle stěžňů strašně snadno uhodí.“ Neuběhlo ani pět minut a tmavnoucí oblohu proťal první blesk.
Den druhý
Po snídani jsme dopluli k ostrovu Al Uqban a naskákali do vody na ranní swimming. Na nedalekou písečnou pláž se radši nikdo z nás nevylodil, protože nás tam štěkotem vítala smečka opuštěných vyhublých psů. Chtěli si s námi hrát, anebo nás sežrat? Člunem zvaným Zodiac jsme pak vyrazili šnorchlovat. Po cestě zpět se mě ptá Adnan vyzbrojený podvodním foťákem: „Bohdana, mám zvýšit ISO, anebo snížit čas? Já z každý ryby zachytím jen ocas.“
Já na to: „Adnan, musíš mířit pět centimetrů před rybu.“
Odpoledne jsme Zodiakem vyrazili na severní pláž. Už cestou nás zmerčili psi a běželi podél břehu s námi. Maurizio tvrdí, že jich tady na ostrově jsou tři desítky. Prý je přivezla armáda, která tu má stanoviště. To tvoří plechová bouda 2x2 m a před ní plastový stolek. Momentálně je „posádka“ pryč kvůli ramadánu. O psy se evidentně nikdo nestará, byli nakonec velmi přátelští a hltavě vychlemtali všechny čtyři láhve vody, které jsme jim nalili do víka od přenosné ledničky.
Při večeři se rozfoukal vítr, který házel lodí ze strany na stranu. „V devět se to utiší, stejně jako včera,“ povídá ministr. „Kolik je hodin?“
„Deset,“ odpovídá Paola.
Den třetí
Včera se Paola tajemně vytratila s Maurziem a zanedlouho se vrátila celá nadšená ze svého prvního ponoru. Ještě ten večer jsem kapitána požádala, aby mě taky vzal. A tak dnes ráno hned u snídaně z čela stolu zaznělo: „Bohdana, are you ready?“
Kotvili jsme u ostrova Jabal al Tair. Nejdřív šli na ponor zkušení diveři a my ostatní šnorchlovali nad krásnými korálovými zahradami, které zůstaly k našemu překvapení neporušeny erupcí místní sopky před dvěma lety. Voda tady prý kolem vřela a kusy pemzy doplavaly až do Hodeidy.
Můj první ponor v životě probíhal v klidu. Dýchání mi šlo skvěle, i když jsem byla překvapená tahem vzduchu, který mi z regulátoru fučel do pusy. Neustále mě však zlobil tlak v uších a musela jsem neustále prozívávat. Brýle se mi tlakem vody vtipně přisosly k obličeji, to při šnorchlování člověk nezažije. Klesli jsme až do 12 metrů, což mi tedy Maurizio řekl až zpátky nahoře. Bylo to vzrušující a zároveň děsivé pro mě klaustrofobika, že nad sebou mám takový sloupec vody. Maurizio se tak stal jedním z mužů mého života. Tenhle dive s ním si budu nadosmrti pamatovat. Ne že bych už dřív kvůli pár chlápkům nebyla na dně, ale tohle bylo 12 metrů hluboko.
Den čtvrtý
S rozedněním jsme vypluli k souostroví Zubair. Při šnorchlování jsem se z vlastní blbosti spálila na zádech, o zbytek se postaraly částečky žahavého planktonu. Především při plavání proti proudu se člověk dostal do skluzavky žahavek. Mě nejvíc kousaly na rtech a tvářích, Gulielma pod plavkama a chudáka Barbaru všude, až byla plná nateklých boláků, ačkoli my ostatní měli po těle jen drobnou červenou krupičku.
Ministr se při šnorchlování dostal až na nedalekou rybářskou loď, odkud jsme ho pak vyzvedávali Zodiakem. Týpkové museli asi docela koukat, když se z vody vynořil stařec se žlutýma ploutvema, vlezl jim do lodi a děl: „Jsem ministr životního prostředí.“ Včera podobně přistál na pláži plné rybářů. Jeden z nich ho prý poznal. Že by z televize?
Při západu slunce jsme popojeli do zátoky vedlejšího ostrůvku, kde se langustí hlídka vypravila na noční lov langust. Se šnorchly a baterkami brázdili pobřežní vody a jakmile spatřili zpoza kamene vykukovat tykadla, přivolali Maurizia s velkou rukavicí a ten kořist vytáhl. Přinesli zpět na loď plnou síťovku.
Den pátý
Po dopoledním šnorchlování u výběžku Maha’s Rock (Maha je Mauriziona žena) jsme přejeli k pláži na hlavním ostrově Zubair. Před obědem jsme praktikovali „kontaktní šnorchlování“. Kontaktní je v tom, že jste při odlivu tak blízko korálům, že si musíte dát pozor, abyste si o ně nerozpárali břicho. S barevnými rybkami se koukáte z očí do očí, asi jako byste ponořili hlavu do akvária. Mělké moře bylo tak horké, že jsem se cítila jak sáček čaje.
Pozdě odpoledne sehráli pasažéři a posádka lodi fotbalový zápas na nedalekém ostrůvku s vhodným pláckem. Zpět na Boreas jsme mířili již za hustého šera. Jak příď Zodiaku rozrážela vlny, sršely od ní velké svítící kusy planktonu, jako by to byly jiskry. Byla to nádhera.
Večer k nám přijel člun vojenské hlídky. Ne že by nás chtěli prověřit. Náš kuchař si od nich odpoledne objednal jogurt.
Den šestý
Jsme tu sotva týden a tělo mám už samou modřinu a oděrku. Vůbec nevím, kde je nabírám. Levá noha je domlácená od železného můstku a dorazilo ji jedno nezamýšlené kopnutí do rozvětveného korálu. Vlasy se mi mění v mořské řasy, dnes ráno mi z nich při pohledu do zrcadla vykoukla clown fish.
Při večeři u břehů ostrova Little Hanish nám kapitán vyprávěl o žralocích v Rudém moři. Prý tady nikdy nezaútočí na plavce ani potápěče, i když ve vodách Súdánu s nimi Maurizio musí bojovat o ulovenou rybu. Než ji stihne vytáhnout z vody, objeví se žralok a uzme mu ji. Se svými klienty prý někdy dělá to, že si potápěči zalehnou na dno a Maurizio pak střelí haprunou nějakou rybu a okamžitě se objeví žraloci. U ostrova Zugar, kde jsme ráno kotvili, prý takhle jednou jen se šnorchlem lovil rybu na večeři pro svoje pasažéry. Ale první zasaženou rybu mu vyfoukl žralok. Druhou už však zvládl ukořistit a lodní kuchař mohl zapálit pod kotlem.
Den sedmý
Ráno jsme kotvili u dalšího ze soustroví Hanish. Lidi šli na dive a já šla šnorchlovat podél skalnatého pobřeží, kam mě Maurizio nalákal s tím, že tam bývají langusty. Plavala jsem těsně podél skal a nestačila se divit množství ryb a hlavně mořským želvám, které okusovaly sliz z kamenů a vůbec si mě nevšímaly. Koukala jsem po tykadlech langust, ale upřímně jsem nevěděla, co přesně mám hledat. Pak zpod jednoho kamene trčí cosi dlouhého, spíš nějaká tráva nebo že by drát? Při bližsím ohledání zjišťuju, že jsou tam zalezlé dvě obří langusty. Ale tak obří, že bych si tam netroufla strčit ruku ani v rukavici. Během této výpravy se mi krásně rozrostl můj snorkling list: 5 želv, 2 langusty, 1 žralok, 1 sting ray se svítivě modrými puntíky, ...
Ještě před obědem jsme šli s Mauriziem na druhý dive do stejných míst, kde jsme předtím šnorchlovala. Ale žádná želva na obzoru.
Večer se dost rozfoukal vítr zrovna ve chvíli, kdy jsme vyráželi na noční plavbu k ostrovům Seven Brothers. Proto posádka za vydatného přispění Thorstena, který kdysi sloužil na švédské vojenské lodi, rozvinula přední kosatku. Bylo to poprvé, co vítr naší jachtě dovolil nejet jenom na motor. Letěli jsme vlnami obrovskou rychlostí.
Den osmý
Snídani jsem si ráno dala, až jsme zakotvili. Moře totiž bylo dost živé a loď skákala po vlnách jak zběsilá. Maurizio však tvrdil, že tohle moře je naprosto klidné a že bychom koukali, jak to vypadá při plavbách v zimních měsících. To mu prý všichni pasažéři zvrací. Mně však i tohle málo stačilo, abych se za tento den cítila příšerně natřesená.
Přes noc naši loď navigovali při svých nočních hlídkách kluci a kapitán spal na palubě, jen kdyby něco. Museli kontrolovat směr lodi, vyhýbat se ostatním lodím (přednost zprava), kontrolovat, zda se nepřehřívá motor, a zda nás proud neodchýlil z kurzu. Nejvtipnější byl Dirk, kterého naštvalo, že loď pluje pomalu a nestihla za jeho hlídky dojet k majáku, kde ji bylo nutné otočit. Dirk odmítal předat službu Robertovi a zůstal na palubě snad až do rána.
Den devátý
V dopoledních hodinách jsme se přiblížili k djiboutským břehům. Naše loď vyvěsila djiboutskou vlajku na poctu zemi, v níž hodlá přistát. Kapitán si však nebyl jist, zda vlajka patří zeleným či modrým pruhem dolů. Byl z toho trochu nervózní, protože onehdá omylem v Súdánu vyvěsil vlajku obráceně a byl z toho velký průšvih a obvinění, že znesvětil symbol země. V jemenském přístavu Salif, odkud jsme vyplouvali, zase tuhle dostal pokutu 200 dolarů za to, že vyvěsil vlajku s okraji potrhanými od větru. Přitom v Itálii naopak platí, že čím orvanější vlajka, tím váženější kapitán, neboť se plavil rozbouřenými moři...
Imigrační formality v přístavech trvají nekonečně dlouho. Nechápu, co tam přístavní úředníci vymýšlí, když na letišti prostě projdete přepážkou a je to. Čekáním na razítko jsme zase stvrdli minimálně pět hodin. Kotvení v přístavech je obecně drahé, ale snaha šéfa djiboutského přístavu zkasírovat nás o tisíc dolarů byla přeci jen dost troufalá. Tady Maurizio neprotestoval ani servírováním oběda; rovnou hrozil, že svou loď obrátí a popluje zpět do Jemenu. Nakonec to usmlouval na 250 dolarů za den. Nechali nás přistát v sekci pro dobytek – již z dálky nás vítala omlácená budova s obřím nápisem LIVESTOCK a stovkami smradlavých velbloudů, které čekala šílená cesta přes oceán.
Po vylodění se u mě plně projevila tzv. „zemská nemoc“, kdy se se mnou po několik přístích dnů všechno houpalo. Ještě v pondělí jsem při čistění zubů v zrcadle zporozovala, že se podvědomě klátím ze strany na stranu.
Bylo to však báječné, loď, moře, jídlo i kapitán, a vůbec by mi nevadilo, kdyby nás zajali piráti a byly z toho dva roky prázdnin.
