Rybářská výprava
Po návštěvě šéfky UNDP Helen Clark na Sokotře, která nás všechny stála strašné nervy a peníze, jsem si vzala náhradou za ztracený víkend den volna. Wagdi mě pozval na celodenní rybářskou výpravu s tím, že zajistí, abych chytla obrovskou rybu. Chce mi tak prý oplatit léto v Sana’a, kdy jsme jeho a několik dalších soko-přátel vzali se Štěpánem na pár povedených výletů.
Ráno v devět Wagdi opravdu volá. Prý shání volné auto, které by jelo k nim do Sacry. Nato volám Samimu, aby jel taky. Ten na to řekne, jasně, jedem, Ahmed jede s náma a vyrazíme jeho autem. Trošku mě mate, že učitel Ahmed může takhle dopoledne vypadlout ze školy, ale proč ne. Prosím Samiho, ať zvolá Wagdimu a vše skoordinuje.
Takže za hodinu je Wagdi u mě před barákem, sám a s autobusem.
Ukazuje se, že mu Sami nezavolal. Po včerejším celodenním výpadku sítě dnes mobily docela spolehlivě fungují, a tedy další smrští telefonátů, do které se aktivně vkládám, odvoláváme autobus a svoláváme sraz u mě doma. Já už od osmi ráno mám na sobě plavky, připravený foťák, sluneční brýle a nos natřený opalovacím krémem. S Wagdim čekáme.
Příští hodinu se nic neděje.
Další smrští telefonátů se snažíme hochy trochu proroštovat. Prý jsou na cestě.
V další hodině se k nám do baráku dostávají různé zprávy, jako že Sami je u holiče, Ahmed učí až do oběda, signál opět zmizel ...
V 11 mi trošku tečou nervy, protože to měl sakra být celodenní výlet na ryby. Konečně přichází Sami. S Wagdim dostávají báječný nápad, že už je pozdě, takže si dáme oběd v Hadibu, a to u mě doma, a vyrazíme až pak. Co nám taky jiného zbývá, když autobus jsme odvolali a jediný, kdo má káru, ještě učí.
Z výpravy na tržiště jsme přitáhli půlku kozy a sokotránské banány, které se vyznačují tím, že jsou tlusté, uvnitř oranžové a chutnají po jahodách. Pouštíme se do vaření. Na tu haldu masa nám moje malé rendlíky nestačí, a tak posíláme Samiho vypůjčit větší hrnec od maminky. I když bydlí asi minutu ode mě, žádá Ahmeda, ať ho tam zaveze autem. Stydí se totiž jít po ulici s hrncem. S kuchyňským nádobím se na ulici mohou ukazovat přece jen ženský.
Nakonec se Sami pochlapil, s hrncem přišel, a pouštíme se do díla. Vypadá to, jako bychom připravovali svatební hostinu, i když je nás jen pět hladových krků. Po dalších dvou hodinách máme kopu rýže a kopu masa, jejichž konzumací se totálně zničíme. Návrhy na odpolední spánek jsou však zamítnuty. Sakra kluci, já na sobě mám už od rána ty plavky!
V Sacře v přístavišti asi hodinu trvá, než se sejdou chlapi z vesnice, aby nám snesli loď z pláže na moře. Je jich na to potřeba aspoň deset, loď pošoupávají po dřevěných kulácích, které postupně kladou pod příď. Takže když vyplouváme, už se stmívá, moře má ocelovou barvu a mně je jasné, že moje plavky se už dnes nenamočí.
Navíc jsou docela vlny. Přeplouváme na několik osvědčených míst, ale ryby nějak v tom povětří moc neberou. Vytahujeme jen pár pěkných barevných rybiček z korálového útesu. Cítím vinu, že budu takové krasotinky jíst. Akvarijní rybky se přece konzumovat nemůžou, na pekáč patří jen kusy bez vzorku, no ne? Wagdi na zádi tančí rybářský tanec, jak se loď zběsile houpe ve vlnách a on na desce položené přes dvě sedátka stojí jako na plošině a nahazuje vlasec. Místní rybářská technika je velice primitivní: na staré plastové butyle od oleje je namotán vlasec, na jeho konci háček. Jako návnadu používáme sardinky a kusy chobotnice, ale dnes to zkrátka rybám moc nejede. Moře si s náma pohazuje, do lodi každou chvíli cákne voda a já mám co dělat, abych uchránila foťák.
Taky se občas musím podívat na pevninu a zakotvit tam pohled, protože cítím, jak mi vlnobití dělá špatně na žaludek přecpaný výborným obědem. Ostatní kluci se tváří, že jsou úplně v pohodě. I Sami, který hned zpočátku několikrát málem spadl přes palubu komentuje to slovy: „Já nejsem žádnej rybář.“
Až na pevnině se ukázalo, že mořská nemoc nás postihla všechny. Wagdi dokonce nemůže ani jíst večeři (naše červená puntíkovaná ryba s chlebovými plackami), jak mu ještě dlouho po přistání žaludek plave. Jsem dost překvapená, protože je to rybářský synek. Jenže díky svým studijním aktivitám, cestě do Japonska jako reprezentant vítězné komunity Equator Prize 2010 a turistickému průdovcování prý na moři už hoooodně dlouho nebyl. Překvapivě to podle stavu našich žaludků vypadá, že největší rybář jsem nakonec já!
Do Hadiba se již vracíme v černočerné tmě. Shodujeme se však, že není důležitý úlovek, ale ta legrace, která byla okolo. Wagdi prostě všechno zařídil, ale zapomněl objednat ty velké ryby, no. Musím si vystačit s fotkami dvou žraloků, které mi předtím v přístavišti ukazovali rybáři.
