Snídaně se šejchem
Na prázdninový týden koncem Ramadánu jsem jela na Sokotru užít si moře, hodný lidi a prostor. Přesně ty věci, kterých je v Sana’a nedostatek. Zkontrolovala jsem baráček, abych zjistila, že mi zase nejde elektrika. A to jsem vedení v celém domě nechala předělat těsně předtím, než jsem z ostrova zmizela na větrnou sezónu. Závada bude tentokrát někde na přívodu kabelů do domečku – asi se na nich podepsal vítr. Trvdnout ve ztemělém domě při svíčkách a bez větráku nemělo cenu, a tak jsem využila komfortu sokotránských pláží s mořskou brízou a padajícími hvězdami. Na Sokotře se říká, že padající hvězda je ďábel, který špehoval, o čem si povídají v nebi.
Dalším bodem programu bylo navštívit šejcha Omara z Roshe, která vyhrála cenu Equator Prize. Musela jsem ho pobavit posledním vývojem událostí v otázce amerických víz pro něj a jeho syna Wagdiho. Tyto dny si měli užívat slávy v New Yorku, místo toho však sedí na Sokotře, protože pro Američany je každý obyvatel Jemenu automaticky terorista. Reakcím americké ambasády v Sana’a jsme se srdečně zasmáli a šejch prohlásil: “Na New York kašlu, důležitý jsou ty peníze.” Doufám, že odměna pět tisíc dolarů do Roshe opravdu dorazí…
Eko-kemp Rosh byl ještě zavřený, ale šejch nám půjčil klíče, abychom mohli přespat uvnitř v jedné z místností. Venku totiž fučel ještě dost silný vítr. Tahle severovýchodní strana ostrova to nejvíc schytává. Takže jsem ani netušila, že budu první “turistkou”, která otevře Rosh pro novou turistickou sezónu. Pevně věřím, že sem v následujících měsících najde cestu spousta hostů.
Šejch nás pozval k sobě do vesnice na snídani. Asi čtyřicet minut se nic nedělo, jen jsme posedávali v domečku s ostatními vesničany, zvědavé děti nakukovaly okny dovnitř. Těšila jsem se na sladký čaj a pěkně čerstvé chlebové placky třeba s …. datlema nebo fazolovým foulem? Při tom čekání jsem šla zatím vyzkoušet šejchův záchod, což vzbudilo značné pozdvižení, protože návštěva na záchod přece nechodí. Jenže já nejsem beduín, k životu potřebuju tekutiny a nemůžu si odskočit jen jednou za tři dny. Omar má velký čistý záchod s porcelánovou mísou, aspoň třikrát větší než můj záchod v baráčku v Hadibu. Nojo, je to šejch.
Když holčičky naservírovaly vytouženou snídani, šla jsem do mdlob. Vyfasovali jsme mísu osmažených malých ščudel, které rybinou smrdí i chutnají. Už večer předtím nám je přinesli na večeři, ale to s náma šejch nejedl, takže jsem je mohla snadno odmítnout. Jenže snídani si s náma Omar dal, a tak jsem musela zatnout zuby a po jeho vzoru si ščudle balila do kusů chlebové placky a zapíjela to čajem s mlíkem. Odrthávala jsem aspoň hlavičky a ocásky, zatímco místní borci negenerovali téměř žádný odpad. Trpěla jsem, ale můj oblíbený šejch Omar mi může dát třeba kámen a já ho bez odmlouvání sním. Nebohé rybářské vesnice zřejmě na chudém úlovku přežívají celou větrnou sezónu. Modlím se, aby se moře už definitivně uklidnilo a rybáři mohli vyjet na moře pro nějakou chutnější kořist. Ty ščudle, co jsme snídali, jindy používáme jen jako návnadu při lovu opravdových ryb…
Na Eid jsem jla na Sokotru s osmi kily zeleniny, litry pomerančového džusu na sváteční dny a čokoládou pro děti. Na příště jsem slíbila granátová jablka a přihodím asi zase čokoládu a kornflaky. Co dělat, když největší mls, který se dá sehnat na Sokotře, je Nutela...
