Sýrie: Na skok do civilizace
Po dvou měsících jemenského života nastal čas na odpočinek a zotavení v zahraniční destinaci (Rest&Recuperation). Pro desetidenní dovolenou jsme si vybrali Sýrii, protože je to arabská země, je docela blízko a jsou tam hromady šutrů, což má Siki rád.
Během pobytu jsme však dospěli k závěru, že by nás z Jemenu raději neměli nikam pouštět. Teprve v Sýrii nám totiž došlo, jak osekaný a svázaný je náš život v Sana’a. Přitom doma v Jemenu nám to ani nepřijde a nepřipadáme si, že bychom nějak trpěli. Když jsme však vyjeli ze světa žen v černých baltó a mužů se zdobenými dýkami za pasem, najednou jsme pocítili, jak moc nám chybí společenský život, kulturní akce, noční zábava, svobodný pohyb žen...
V Sýrii jsme sice taky potkávali na ulicích převážně muslimky zahalené v neforemných propínacích kabátech a šátcích směšně sepnutých špendlíkem pod nosem, ale pohybovaly se mezi nimi i holky v kraťasech a tílkách či prdelaté michelinky v odvážně těsných blůzách. To, co na mě v Sýrii dýchalo nejvýrazněji, byla pestrost a variace možností.
Mládež, i ta ošátkovaná, spolu hromadně randila v parcích, rodinky večer vyrazily do parku a co na tom, že se blíží půlnoc. Syřané se chodí pobavit do kin, která nemusela být zrušena kvůli pornografii a extenzivnímu žvýkání kátu v publiku. A především se na nás v ulicích všichni usmívali a nezdráhali se oslovit nejen Štěpána, ale dokonce i mě. To v Sana'a proplouvám ulicí jako nedotknutelný černý duch a jediní muži, kteří si na mě dovolí promluvit, jsou rozjívení kluci do 10 let. Jak osvěžující bylo koukat do tváří s duchaplným výrazem a jiskrou v očích, tak odlišných od všudypřítomných zkátovaných týpků s vyboulenou skrání povalujících se v ulicích Sana'a. V syrských městech se lidé nezdají být svázaní přemírou pravidel pramenících ještě v kmenové kultuře, Sýrie prostě jede. Myslím, že na R&R by nás měli posílat do Afghánistánu, abychom se do Jemenu vraceli s radostí, a ne s povzdechem znamenajícím starost o budoucnost této země.
Damašek - město zmrzliny
První dny jsme strávili v Damašku, kde jsme se oddávali především gurmánským radostem. Popolední dobu, kdy slunce nesnesitelně pálí, jsme trávili vysedáváním v restauracích zbudovaných ve vnitřních dvorech historických domů Starého Města. Naším favoritem se stal Fresh Lemon Juice s mátou. V Damašku musí člověk vyzkoušet také místní zmrzlinu, která se přímo v chladicích boxech stlouká velkou dřevěnou palicí stejně jako třeba máslo. Proslulá zmrzlinárna se nachází přímo v hlavní ulici suqu (tržiště, bazaru) naproti vstupu do staré Umajovské mešity. Poznáte ji už zdaleka podle koncentrace lidí, kteří se bezhlavě tlačí dovnitř, anebo si naopak klestí cestu ven vyzbrojeni několika bohatými kornouty zmrzliny. Na výběr byla mléčná, čokoládová a mangová. Servírují je posypané nasekanými pistáciemi.
Vevnitř si sice můžete dát pár kopečků do skla a pak doufat, že se pro vás najde místo u stolků - ale nebylo tam k hnutí, a tak jsme se rozhodli pro mobilní verzi do kornoutu. Štěpán se snažil vzdorovat našemu požadavku, aby se zanořil do davu a vydobyl nám jednu mléčnou a jednu čokoškovou. Jen při pohledu na tu lidskou řeku se chudák přehříval, ale pak tam vlítnul a za nějakou chvíli ho to vyplivlo se zmrzlinami v rukou. Vzhledem k tomu, jakou práci mu to dalo, byla nakonec docela škoda, že se v něm zmrzlina sotva ohřála a už musel honem běžet do našeho guestíku na záchod. My se Zuzkou jsme však v sobě onu delikatesu zdárně udržely, tedy já celou a Zůza to, co neskončilo na její košili/tašce/dlani a zbytek v odpaďáku.
Volání k večerní modlitbě - ani muezzin neodradí Syřany od nákupů
Bydleli jsme v malém (a možná ne zcela oficiálním) guestíku Amara u belgicko-syrské manželské dvojice středního věku Veerle a Issama, kousek od brány Bab al Faradis na Malek Faisal Street. Místo působilo starým, ošuntělým dojmem, což by v sobě mohlo mít i kus romantiky, kdyby tam bylo jen trochu víc čisto. Utěšovali jsme se tím, že si ten podnik Veerle s Issamem, kteří právě slavili první výročí svatby, otevřeli v březnu a teprve to rozjíždějí.
Palmyra, perla Sýrie
Rozhodli jsme se využít jejich nabídky celodenního výletu na starověkou Palmyru, největší turistický highlight Sýrie, a to za 5000 syrských liber. Čekala nás téměř tříhodinová jízda pouští na východ země a Issam nás vyburcoval k odjezdu už v 5:00 ráno. K Palmyře jsme dorazili už v osm, což bylo zbytečně brzo, protože Belův chrám se otevírá až v devět. Takže nás Issam usadil v jakémsi příšerném hotelu, kde běžel v televizi osmdesátkový Superman a ospalí chlápci z personálu nás divně okukovali. Tím jsme si připomněli, že jsme přeci jen v Orientu a že se nějaké té všivárně občas nevyhneme.
Po odlifrování do beduínského ležení, kde jsme dostali snídani (majitel Čechy dobře znal, jsou to prý chudí turisté, kteří jezdí zásadně s vlastním stanem i žrádlem), jsme konečně vyrazili na prohlídku ruin – pohřebních věží, Belova chrámu (Bel byl nejvýznamnější bůh, ne Béla Košúthy), hlavní sloupové promenády, tetrapylonu, amfiteátru a příšerného muzea. Pak nás Issam nacpal na návštěvu k jakési větvi své rodiny, kde se nám věnovaly dvě plodné matky ve věku cca 17 let obklopené dětmi, zatímco muž jedné z nich opravoval naše auto a Issam zdatně kouřil jednu cigaretu za druhou přímo do dětských nosánků. Statně takhle probafal celý den. Po obědě servírovaném opět v beduínském ležení jsme vyjeli na citadelu tyčící se nad ruinami Palmyry. V odpoledním slunci nám výhled náhle zakryla prašná bouře, která mléčným mrakem postupně zahalila úplně vše pod hradem. Průvodce nám tvrdil, že dnes už do Damašku nemůžeme vyrazit a musíme přespat do zítřka, ale ta hrůza zmizela stejně rychle, jako se objevila. A pak že člověk bez velblouda bouři v poušti nepřežije!
Město, jehož jméno nevyslovujeme
Z Damašku jsme vyrazili pomalým vlakem do Aleppa na severu země. Po pěti hodinách jsme stanuli ve městě, do něhož jsme vkládali veliké naděje. Na Issamovo doporučení jsme vyhledali hotel Thoraz, který byl zbudován v historickém domě a pěkně vyzdoben. Více méně nechtěně se nám v mrtvém městě bez turistů podařilo snížit cenu za třílůžkový pokoj s TV a klímou ze 100 na 75 dolarů. Narozdíl od Damašku jsme bydleli v čistém luxusu, určeném spíš pro zájezdy důchodců než pro nás zaprášené backpackery.
Město nás nezaujalo. Citadela tyčící se nad centrem sice vizuálně zajímavá, ale jinak nic moc, turistická restoška pod citadelou (snad jediná ve městě) nestála za nic, navíc se mě číšník zeptal, zda jsem Zuzčina matka (!!!). Připravenost na turistický ruch vesměs žádná. Aleppo je známé svým mýdlem vyrobeným z olivového oleje a bobkového listu, ovšem do žádné výrobny se nedalo podívat. Súq byl podobný tomu v Damašku s tím rozdílem, že prodavači gratulovali Sikimu ke dvěma manželkám a pořvávali na něj, že je superman. Navíc nás v hotelu příšerně natáhli na ceně auta, které nás odvezlo na autobusák. Rozhodli jsme se proto, že na Aleppo zapomeneme a budeme dělat, že nikdy nebylo. Proto tady už o něm nenapíšu víc než: Nejezděte tam!
Rušná ulice Aleppa
Hamá, město s divnými zvuky
Busem jsme se přesunuli do Hamá, které proslulo svými dřevěnými vodními koly (núríja), jež kdysi poháněla vodu z říčky Orontes do zavlažovacího systému. V centru města v létě kola dodnes jedou a vydávají nezaměnitelný dřevěně-skřípavý zvuk, který neustále mění frekvenci podle rychlosti otáček kol. Dalo by se na to dívat celé hodiny, kdyby kolem neotravovali rozjívení syrští spratci, které tam jejich rodiče nechávají běhat napospas.
Núríja v akci
V hotelu Cairo jsme narazili na podnikavého manažera, který narozdíl od Aleppanů pochopil základy turistického průmyslu a nabízí výlety do blízkého i vzdáleného okolí napakovaného hromadami šutrů. První den jsme za cenu 3000 SL vyrazili na zříceniny křižáckých hradů Qasr al Masyaf, Qalat al Marqab a Crac des Chevaliers s mezipřistáním v mořském přístavu Tartus, kde místní citadela skončila přestavěná na obytný činžák a v něm živoří deprivované sociální vrstvy. Rychle pryč.
Syrské památky nás docela znechutily tím, že si řeknou o vysoké vstupné a pak vám často ani nedají brožuru či informační panel, na co se to vlastně díváte. Do nebe volajícím příkladem je slavný Crac des Chevaliers, kde stojí vstupenka 150 SL a přitom se k historii místa nedozvíte jedinou větu. Navíc se uvnitř hradu natáčel nějaký film v syrsko-turecké koprodukci, takže náš pohyb po hradě byl omezený. Zatímco Štěpán prožíval historickou extázi, já se během dne dostala do stavu: ještě jedna citadela a budu zvracet.
Přesto nás syrské hromady šutrů neodradily natolik, abychom další den nevyrazili na poněkud delší výlet, na východ k řece Eufrat (4000 SL). Po 250 km dlouhé cestě zastávka ve vesnici s domy ve tvaru včelínů, na byzantské zřícenině Qasr ibn Wardan, v mrtvém městě Sergiopole (Rasafah) a na hradě Qualat al Jabaal tyčícím se nad přehradou na nejvýznamnější řece historie lidské civilizace. Hlavním cílem mise ovšem bylo pokořit moji někdejší dějepisářku a vyčurat se do Eufratu.
Cesta přes poušť byla nekonečně dlouhá, protože jsme sice měli moderní auto s automatickou převodovkou, ale náš řidič - strejda Omar - to mastil maximálně devadesátkou. Na rovné silnici napříč pouští, kde si to Issam před pár dny na Palmyru valil stočtyřicítkou. Navíc Omar mluvil jako Masa Bob a po 15 letech řízení pro turisty uměl jen pořád dokola opakovat: „You are welcome, welcome, welcome, welcome...“ Měli jsme chuť zmocnit se řízení a starouše zanechat v poušti. Jenže ve svých 60 letech měl pět dcer a dva syny, z nichž mladší má teprve deset let – takže jsme mu to nemohli udělat. Nakonec jsme se nezmohli na nic než plamenná slova chvály, když se nás manažer hotelu zeptal, jak jsme byli s Omarem spokojeni.
Damašek samá smůla
Den před odletem jsme se vrátili do Damašku do Amara guesthouse. Moc se nám tam nechtělo, protože jsme si za uplynulé dny přeci jen zvykli na upravenější hotely. Na druhou stranu terasa s čerstvým větříčkem měla svoje kouzlo. Když jsme však vstoupili do dveří, čekal nás velký šok. Veerle nám oznámila, že Issam v pondělí zemřel. Dostal infarkt, druhý den po našem výletu na Palmyru. Issam sice vyhulil za ten den několik krabiček cigaret, ale tohle nikdo z nás nečekal. Ve vyprázdněném guestíku jsme byli zanecháni sami, neboť truchlící vdova šla na noc k manželovým příbuzným.
Aby si to naše nervy opravdu užily, přišla zároveň zpráva, že našim aerolinkám Yemenia spadlo letadlo na letu ze Sana’a do Djibouti. Vzhledem k tomu, jak starým křápem Airbus A310 jsme letěli na lince do Damašku a jaké manévry jsme si užili při přistávání, neměli jsme z nadcházejícího letu zrovna dobrý pocit. Zuzka tvrdila, že z hlediska statistiky se nehody dějí kumulativně, Štěpán si byl ale jistý, že dvě Yemenie po sobě nespadnou. V každém případě následující den se nás v letadle sešlo jen asi dvacet statečných pasažérů, zbytek zřejmě letenky vrátil.
No a aby toho nebylo málo, při odchodu z guestíku se mi podařilo zapomenout v pokoji foťák. Problém byl, že uvnitř nikdo nezůstal a přes zabouchnuté dveře jsme se tam nemohli dostat. Naštěstí Veerle nebyla daleko a do hodiny po mém zoufalém telefonátu přijela. Do té doby jsme se po Starém Městě potloukali se vší bagáží na zádech obsahující také nově zakoupený hand-made kelim (koberec) s kurdským vzorem, Bacardi, libanonské víno, Absolutku a gin (zásoba do Jemenu).
Ručně vyrobený korebec typu kelim kurdského stylu.
Tím jsme si už zřejmě smůlu vybrali, protože let proběhl bez komplikací a Sana’a nás přivítalo typickým močkovým smradem z čističky u letiště a výpadkem proudu. Když se s námi rozpadající se a téměř neosvětlený taxík řítil ztemnělými ulicemi a jeho řidič s hubou plnou kátu dopil láhev vody a vyhodil ji za jízdy z okýnka, nikdo z nás už nemohl pochybovat, že jsme opět doma, v Jemenu.
Přehled výdajů
1 Kč = 2,5 SL (Syrských liber, též používáno označení Syrská lira)
1 $ = 47 SL
Letenka:
Sana’a – Damašek – Sana’a 8 500 Kč
Ubytování:
Amara Guesthouse Damašek 500 SL/osoba/noc
Thoraz Hotel Aleppo 75 $/ 3lůžk. pokoj + snídaně
Tower Hotel Hamá 65 $/3lůžk. pokoj + snídaně
Cairo Hotel Hamá 1300 SL/3lůžk. pokoj, bez snídaně
Doprava:
Vlak Damašek – Aleppo 1. třída 250 SL/osoba
Vlak Hamá – Damašek 2. třída 160 SL/osoba
Bus Aleppo – Hamá 95 SL/osoba
Jednodenní výlety (3 osoby):
Damašek – Palmyra 5000 SL
Hrady Qasr al Masyaf – Qalat al Marqab – přístav Tartus – hrad Crac des Chevaliers 3000 SL
Beehive Houses – Qasr ibn Wardan – Sergiopolis (Rasafah) – Eufrat – hrad Qualat Jabaal 4000 SL
Vstupné do památek:
Palmyra
Belův chrám 150 SL
Pohřební věže 75 SL
Amfiteátr 75 SL
Muzeum 150 SL
Citadela 75 SL
Umajovská mešita Damašek 50 SL
Kostel sv. Annáše, Damašek 25 SL
Aleppo citadela 150 SL
Qasr al Masyaf 75 SL
Qalat al Marqab 150 SL
Cras des Chevs. 150 SL
Qasr ibn Wardan 75 SL
Qualat Jabaal 150 SL
Sergiopolis 75 SL
Studenti většinou 5 SL
Spotřební zboží:
1,5 l láhev vody 25 – 50 SL
Falafel 50 SL
Hranolky s pitě 40 SL
Džusík na ulici 25 – 50 SL
Vodní meloun 15 SL/ kg
0,5 kg blum + 1 kg meruněk 65 SL
Zmrzlina 3 kopečky 15 – 25 SL
Vařená kukuřice na ulici 20 SL
Šáteček s pistáciemi 25 SL
Krabice cukrovinek 300 – 700 Sl
Láhev libanon. vína 300 – 400 SL
Sada pohledů 150 SL
Holení u holiče 200 SL
Suvenýry:
Bavlněný šátek, Palmyra 350 SL
Hedvábný šátek, Damašek 300 SL
Tkaný šátek, Damašek 200 SL
Hedvábný šátek, Aleppo 250 SL
Velbloudí čepička, Aleppo 500 SL
Bhdn
