Tohle ještě není vítr
Supi mrchožraví ve velkých obloucích krouží nad mým dvorkem a jejich dráha se protíná s igelitovými pytlíky, které se vznášejí stejně vysoko. Každé ráno ve zdech svého stavení posbírám obaly od chipsů, cizí trička, prázdné pytle od cementu a vše další, co mi sem během noci přilítlo. Včera mi tu přistála rulička starých, již neplatných bankovek. Na Sokotře začíná větrné období.
Když mě první noc probudily záchvěvy domu způsobené neuvěřitelně silnými poryvy, myslela jsem si, že nad Sokotru přiletěl cyklón. Druhý den jsem se na to ptala Ágého, ale ten jen mávl rukou: „Tohle ještě není vítr.“
Sokotru totiž od června do září bičují větry z Indie, které většinu obyvatelstva vyženou z ostrova na pevninu, anebo alespoň z Hadiba do závětří hor a na jižní stranu ostrova.
Už teď se ale většinou kolem půlnoci rozfouká vichřice a vane až někdy do odpoledne, kdy se zázračně utiší, aby pak se vší silou začala znova. Na pláži už se nedá spát, protože i když je večer tichý, vzduch se může každou chvíli zbláznit. Během chvíle jsme zapadali skoro jak při písečné bouři.
Zásobování Sokotry ve větrném období
S větrem přichází další problémy, jako je třeba nedostatek jídla v restauracích. Zatímco dřív jsme v jednu odpoledne v klidu sehnali kus žvance, teď už po dvanácté najdeme jen zamčené dveře. Lidí už je v Hadibu málo a restauratéři to mají na háku. Jakmile se v práci zdržíme, nedostaneme už ani rohlík s taveňákem a halvou v sendvičárně. Jediné, co nám zbývá, je dát si mušakal, což je ledová tříšť rozmixovaná se sladkým mlékem z plechovky a lžící cukru navrch. Má to takovou nazelenalou barvu a nejspíš tam přidávají ještě něco – podle mě chrchel. Chuť by tomu odpovídala. Ágého tvrzení, že je v tom mango, jsou kecy.
Zboží v obchodech už pomalu nabírá větrnou přirážku. Za láhev vody, co jindy přijde na 50 riálů, si už účtují 70. Cena poroste, jak budou zásoby na Sokotře ubývat. Poslední lodě tu přistály před pár dny, další až za tři měsíce. Na ostrově postupně dojde benzín, nafta, plyn. Ramadán na Sokotře není moc bohatý, protože probíhá jako na potvoru ke konci větrné sezóny.
Elektřina na Sokotře
Snad největším problémem je stále nepravidelnější zásobování elektřinou. Tedy v mé čtvrti jsme jisté pravidelnosti dosáhli, a to té, že jeden večer proud jde a druhý den není přes celou noc až do rána. Jakmile neběží větrák, nedá se v tomto horkém období spát uvnitř, jenže zvenku mě během noci vyžene horká vichřice, která se dříve nebo později spustí. Dům se třese a skučí, všechny dveře musí být upevněny petlicí a stejně vibrují ve futrech a dělají příšerný rámus. Abych se v místnosti neudusila, musím nechat otevřená okýnka v protilehlých stěnách, ale při spánku pak cítím, jak na mě i přes hustou moskytiéru dopadají mračna prachu přinesená z ulice (samozřejmě nedlážděné). To vše se lepí na mé zpocené tělo.
Každé ráno musím vyklepat matraci pokrytou vrtsvou, jak kdybychom oklepávali omítku. Snažím se v ložnici udržovat pořádek, ale vše je stále zaprášené a škvrže to jemným pískem. „Máte to taky takhle u vás doma?“ ptám se zoufale Ágého. Jen mávne rukou: „Máme.“
Tuhle jsem vložila kartu do čtečky ve svém laptopu, a nic. Zoufale volám IT podporu, Ágé přijde a do čtečkové škvíry foukne. Vyletí z ní oblak jemného prachu. A čtečka funguje. Děsně se stydím, jak zabordelený mám komp. Ágé se jen usměje a mávne rukou.
Dnes Sokotru opouštím. Mizím, dokud je ještě čas. Stejně by mě zajímalo, jak to tady pak vypadá, když je větrná sezóna v nejlepším.
„To lítají kameny,“ odvětí Ágé a nesměje se.
