Turistická registrace – dějství druhé

Jelikož jsem vycestoval z Jemenu do Sýrie, musel jsem opět absolvovat registraci turistického pobytu na místní policejní stanici ve čtvrti Hadda. Což se tentokrát podařilo na dva pokusy. Paměť je chatrný nástroj, takže můj včerejší první pokus zabralo asi 3hodinové pátrání po tom, kde že to vlastně ta policajtárna je. Matně jsem si vybavoval, že naposledy jsem od ní, naplněn euforií, jak snadno se to podařilo zvládnout, odcházel nějakou zaprášenou ulicí s občasnými rumišti a první ulice vpravo byla důvěrně známá Zero Street (ano, skutečně se jmenuje „Nultá ulice“). Pátral jsem sám, bloudící ulicemi, které byly všechny zaprášené a plné bordela, i za použití taxíku, dokud jeden milý mladý dročkař konečně nevěděl, kde se stanice nachází a na místo mne nezavezl. Pochopitelně je stanice asi 3 bloky od našeho baráku a tou „zaprášenou ulicí s občasnými rumišti“ chodívám obden nakupovat.

Na místě panoval lehký zmatek a spousta křiku. V registrační kanceláři už seděly tři mladé Afričanky a žmoulaly v rukou pasy Djibuti. Po chvíli hulákání policajta u dveří do telefónu se objevila nějaká šarže (podle množství metálů na uniformě jsem ho tipoval na válečného veterána a velitele policejního okrsku), převzala si pasy, nahlídla do nich, pak se podívala na ty tři Djibuťanky, stáhla obličej do zoufalé grimasy a s omluvným úsměvem a slovem „tomorrow“ mi vrátila pas. Došlo mi, že čtyři razítka už překračují nějakou oficiální denní pracovní normu a vydal jsem se zpátky k domovu.

Na druhý pokus jsem vyrazil na zdejší poměry brzy ráno, abych byl na místě po 9. hodině a nikdo mne nemohl předběhnout. Stanice byla tentokrát o poznání klidnější a v kanceláři nikdo. Policajt s telefonem opět chvíli ječel do sluchátka, načež se odkudsi přišoural umolousaný chlapík v civilu. Spadl mi kámen ze srdce, protože to byl týž, který mi udělil registraci minule, což se mi zdálo být dobrým znamením. Úředník usedl k prázdnému stolu a nejistě si prohlížel můj pas. Pak otevřel zásuvku a prohraboval papíry v ní. Zdálo se, že hledá čistý registrační formulář, ale žádný nenachází. Následoval hluboký povzdech. Pak vytáhl z kapsy hodně jetý igelitový pytlík a z něj trojúhelníkové registrační razítko. Tady evidentně cimrmanovský zákaz vynášení razítka z kanceláře neplatí. Jenže v čem razítko namočit? Úředník povstal a otočil se k rohu, v němž stála plechová skříňka. Teprve teď jsem si všiml, že skříňka nemá žádná dvířka. Policajt skříň mocně uchopil a jal se ji otáčet kol osy. V momentě vykoukly šuplíky, které byly evidentně na noc obráceny ke zdi, aby se do nich nikdo nepovolaný nedostal. Z takto improvizovaného trezoru chlapík vyndal inkoustový polštářek, namočil v něm razítko, orazil mi vízum a celá procedura byla u konce. Opět jsem napsal na kopii pasu adresu svého bydliště, poděkoval a rozloučil se.

Jak snadné jsou tyhle úřední věci, když se oprostí od zbytečného formalismu!

SK