Ulice mrtvých koček

Arabové prý milují kočky. Aspoň se to vždy zmiňuje v souvislosti s tím, že nesnášejí psy. Ty totiž islám prohlašuje za nečisté. Ne, že by si tady ale člověk odpočinul od nočního štěkotu. Právě v naší ulici bydlí rodina, která si z učení islámu zas tak moc nedělá a oblažuje ztichlé sousedství vytím svého hafana.

Ale zpět k těm kočkám. Onehdy jsem jich po cestě do práce jen v naší Třetí ulici napočítala šest. Jsou pěkně divoké, člověka se bojí a proplíží se kolem vás obezřetně a připraveny zaútočit, jako šelma v ohrožení. Živí se odpadky, které lidé vyhazují v igelitových pytlích před brány domů. Někdy během dne tudy projede popelář a pytle sesbírá. Tou dobou už je ale většina napěchovaných igeliťáků pěkně roztrhaná kočičími drápy a obsah roztahán po celém okolí. Zcela typický je pro naši ulici obraz kočky dřepící u rozdrápaného igeliťáku a pochutnávající si na zbytcích od oběda. Něco jako mlíčko místní kočky nikdy nepoznaly. S tou arabskou láskou k nim to asi nebude tak žhavé. Štěpán je zřejmě jediný Arab v naší ulici, který kočičkám pravidelně přináší kosti z kuřete.

O tom, že nemají lehký život, svědčí to, jak často někde leží kočičí mrtvola. Buď je žrádlo z odpadu často zkažené – možná se v igelitu zapaří, nebo jsou jim osudná auta. Je pravda, že můj taxikář jednou na probíhající kočku nepokrytě najížděl. Naše ulice by se mohla jmenovat Ulice Mrtvých koček, protože většinu času tam alespoň jedna někde leží. Jednu dobu jsem po cestě do práce procházela hned kolem tří zdechlin. Nejhorší je, že v místním podnebí mrtvola rychle vyschne a splaskne, čímž je v okolním prachu a nepořádku skvěle maskovaná. Takže si jí člověk hned nevšimne a klidně do ní stoupne. Nedávno jsem z dababu vyskočila přímo do mrtvého kocoura, který byl už totálně splasklý a jen tlama mu ještě hrozivě cenila zuby.

Jediné, na co se člověk tedy může spolehnout, je vlastní čich. Už poznám smrad rozkládajícího se zvířete na sto honů. Jakmile mi zavadí o nos, začnu se bedlivě dívat pod nohy. Tady někde bude.

I když jedna kočka zdechne, deset nových koťat se narodí. Takže ani se třemi zdechlinami v ulici se nemusíme bát, že by intenzita nočního kočičího mrouskání nějak polevila. Občas fakt nevíme, zda v naší zahradě právě někdo nedostal epileptický záchvat.

Nejsme na tom ale tak špatně, jako moje kosmetička paní Draha. Těm čtvrtí pobíhá smečka toulavých psů, kteří se v noci baví štěkotem. Sousedovi jednou v noci došly nervy, vyšel ven v pyžamu s puškou a vůdce smečky naštvaně zastřelil. A na tom místě ho nechal ležet. Když se tělo začalo nafukovat, kdosi je odtáhl na 50 metrů vzdálenou skládku před mešitou a tam mrtvola leží dodnes, pokud ji tedy nesežralo bezprizorní stádo koz, které čtvrť terorizují ve dne.