Výlet se zpívajícím dababem

S patričkou sokotránských přátel, kteří teď přes větrnou sezónu studují v Sana’a, jsme se vypravili na Dar al-Hajar. Je to bývalý imámův palác na skále, nejvzdálenější památka, k níž se dá dojet bez kontroly na checkpointech. Nachází se totiž na předměstí.

Protože náš vyrazilo šest, pronajmuli jsme si k tomu dabab. To je malý minibusek, který se používá k hromadné dopravě ve městech, ale dá se s ním dojet prakticky kamkoli. K našemu překvapení se k nám jaksi vetřel i kolega, který mi dabab dohodil, ale to je prostě jemenská klasika. Takže nás jelo sedm plus řidič.

Dojeli jsme mezi hliněné baráčky sanánského venkova, mezi nimiž se zelenají rozlehlé zahrady kátu. Sami, který jediný ze sokotránské partičky žvýká, byl jak u vytržení. Bylo to totiž poprvé, co viděl stromy kátu. Na Sokotru se kát dováží, vlastně spíš pašuje, takže Sami ho zná jen jako zelené lístečky v igeliťáku. Po zbytek výpravy byl Sami zamlklý víc než jindy a zasněně koukal do zahrad.

To Ahmed pojal výpravu čistě turisticky a co chvíli bylo slyšet jeho: „I want a photo!“ Vyfotil se snad u všeho a s každým, koho potkal. A pak taky tisíckrát sám. Lidi, kteří ho měli fotit, šokoval svým foťákem z Británie, který má vprostřed kloub a pro uvedení do pohotovostní polohy se jedna jeho půlka musí pootočit o 180 stupňů. Jediný, kdo byl schopný s tou podivností, operovat, byl Štěpán.

Po prohlídce paláce jsme si chtěli posedět v přilehlém café a vychutnat si pepsi. Nic jiného tam neměli. Jenže s některými členy výpravy hned šili všichni čerti a byli zvědaví na další bod programu. Procházka okolním wádím Dzahr se jim však moc nezamlouvala, každých sto metrů se zastavili a odpočívali. Došli jsme k tureckým lázním a zvědaví Sokotránci se samozřejmě hned nahrnuli dovnitř. Za pár minut se zase vyhrnuli ven, lapali po dechu, otírali si čela a Ahmed se málem poblil. Ukázalo se, že vevnitř byla asi stovka chlapů, kteří si tam přišli posedět v rámci víkendového rituálu, a že už bylo pěkně roztopeno. A Sokotránci se samozřejme nahnali až do nejhlubších útrob, kde je teplota největší. To je definitivně zničilo a po ještě nějakém tom poflakování jsme raději nasedli do našeho dababu a odjeli do Sana’a na oběd.

Cesta probíhala za zpěvu s rádiem, tleskání do rytmu a Ahmed, protože mu otrnulo, napodoboval ženské svatební halekání. Všechna auta, která se nám musela na úzké špatné cestě vyhýbat, na nás pobaveně zírala. A náš zpívající dabab si to pomalu šinul zpátky do velkoměsta...