Zas taková jízda to tady není...
Jak prozradila řada čtenářských reakcí, většina z vás si myslí, že jsme v Jemenu jak na dovolené a z této dovolené si ještě k tomu pořád jezdíme odpočnout na další dovolené. Ano, částečně máte pravdu. Za týden zrovna jedeme na Zanzibar úúúúúúúúúúúúú!
Nicméně to je jen polovina našeho jemenského obrázku. Na tento web samozřejmě píšeme o věcech atraktivních a nevšedních, zatímco běžný život, chození do práce, vynášení odpadků apod. jsme dosud opomíjeli. Zřejmě je však na čase podělit se s vámi o to, co tu děláme mezi všemi těmi svatbami a odlety do přímořských destinací.
Přátelství s Jemenci
Než popíšu svůj běžný pracovní den v Sana’a a Siki popíše svůj a vy se budete bavit tím, jak stejné věci vnímáme každý jinak, podívejme se globálně na život expata v Jemenu. Místní společnost je tak uzavřená a oddělená, že není snadné najít si mezi Jemenci přátele. Myslím tím parťáky na společné trávení volného času, na legraci, na vzájemné svěřování, na pokec. Jemenci jsou jinak velmi přátelští, ale protože rodina zde má v každé situaci přednost, nezbývá jaksi na vykonávání přátelství v evropském slova smyslu čas.
V kanceláři se s místními kolegyněmi velmi přátelíme a proklevetíme spolu každou minutu, kterou to jen jde, ale s koncem pracovní doby nasedne každá do svého auta a hurá domů. Zajít společně na kávu, na nákupy nebo do kina prostě téměř nepřipadá v úvahu (navíc tady žádné kino není). Za celou dobu se nám podařilo jít společně jednou do hammánu (4 expatky a jedna Jemenka, ostatní kolegyně se nějak vymluvily), jednou do starého Sana’a nakupovat suvenýry, protože Maisha odjížděla, jednou byla odpolední party u mě doma (přišla opět jediná Jemenka, a to ta stejná jako do hammámu) a jednou jsme společně šly na oběd, protože Zuzka měla narozeniny (ale to bylo v rámci pracovní doby a pak všechny hurá domů). Takže jedinou příležitostí k setkávání a kamarádění jsou svatby (ale i na ně z kanceláře chodí jen jediná Jemenka, a to ta, co byla v hammámu a u mě na večírku a teď je navíc na rok v Anglii).
U mužů je to zřejmě úplně stejné. Expatští kolegové si stěžují, že všichni Jemenci y kanceláře jsou ženatí, takže hned po práci spěchají za rodinou. Jediné, kde lze přátelství nějak pěstovat, jsou kátovací sessions. Ale to jednak musíte kátu holdovat a za druhé musíte dostat pozvání, což arabsky nemluvící muži dostanou jen těžko (nemyslím tím turisty, ti dostanou pozvání na každém kroku; myslím tím dlouhodobě zde žijící expaty, kteří se nějak pohybují ve stabilních sociálních kruzích svých pracovních kolegů).
Dostat pozvání k někomu domů na návštěvu je tu opravdová vzácnost a čest. Rodinu si tu prostě každý střeží. Když už jedna kolegyně z vysoce postavené, západně orientované rodiny může podnikat odpolední i večerní aktivity s expaty, rozhodně to neznamená, že nás někdy v životě pozve k sobě domů (i když u nás cizinců je naložená pořád). Navíc podaří-li se místňáka přemluvit, aby se k nám někdy připojil, je to za cenu pocitu viny, že jsme ho odtrhli od jeho rodiny, která teď příšerně strádá.
Jak se baví expati
Život cizinců tady v Sana‘a tedy probíhá ve znamení hesla: Expati sobě. Dvakrát týdně chodíme na Roberto Movie Nights, neboť si náš italský kolega koupil projektor a propadl vášni nakupování místních pirátských DVD. Mimochodem, v právě probíhající mezinárodní soutěži se Vesničko má, středisková zatím drží na 5. místě. Jako určitá protiváha vzniklo naše promítání pokleslých britských seriálů typu IT Crowd a The Mighty Boosh – tyto sessions jsou ovšem privátní, neboť nemáme projektor a víc než šest lidí se před monitor laptopu nevejde.
Čas od času někdo uspořádá večírek nebo večeři, taktéž o víkendech se občas někdo rozhodne uvařit a pozvat pár dalších (většinou je to Štěpán). Anebo se spíš někdo před polednem probudí hlady a svolá další, že se jde na oběd do restaurace. (I v restauracích člověk většinou potká další cizince, protože místňáci veřejné prostory nevyhledávají a rádi jedí ve svých rodinných kroužcích).
Když už se tu koná nějaká kulturní akce, je to filmový festival EU (ČR reprezentovala Šakalí léta!!!) anebo festival německé kultury (s velkou slávou se promítá Goodbye Lenin).
Bohdanin běžný den
Každý den pro nás začíná v půl čtvrté ráno, kdy nedaleká mešita začne volat k modlitbě. S muezzinem totiž pravidelně zpívá pes z blízkého dvorku. To vytí se nedá vydržet. Nejspíš ho ale někdo brzy zastřelí. Ne proto, že ruší spánek, nýbrž protože štěkotem zneucťuje mešitu.
V 7:15 mi zazvoní budík a já se modlím, aby šla elektřina, protože si potřebuju vyfénovat vlasy. Štěpán tou chvílí heká pod naší padesátikilovou výhřevnou dekou a snaží se prodloužit si spánek ještě o pár minut. Když proud jde, probíhá normální ráno. Když nejde, naštvaně pochoduju po bytě a skanduju: chci elektřinu! Chci si totiž pěkně nafoukat a natužit vlasy, abych si je pak mohla připlácnout šátkem. Aspoň černou patku nechám koukat ven, v černým hábitu to vypadá jako dobrý emo.
V 8:30 mě vyzvedne můj dvorní taxikář Jásir a odveze mě na Ministerstvo vody a životního prostředí, které se nachází na druhém konci města. Jedna cesta trvá půl hodiny, když to dobře frčí po výpadovce, a denně utratím za jízdu do práce a zpět asi 200 Kč. Jsou to strašné peníze, ale když tady není za co jiného utrácet, není to v našem rozpočtu nijak zvlášť vidět. Brzy už by náš projekt snad konečně mohl mít otevřený budget (půlroční zpozdění) a pak by mě mohl začít aspoň ráno do práce vozit projektový řidič.
Když někdy nejedu s Jásirem, naříklad protože ráno jdu nejdřív do jiných kanceláří, dokážu si už taxikáře docela dobře navést na správnou cestu a usmlouvat cenu. Dřív to bylo příšerné, budova ministerstva je totiž úplně nová a málokdo ví, kde je. Takže se mnou taxíky objížděly půl města a mě to pak stálo majlant. Kolem ministerstva vede výpadovka, nejbližší obchody nebo restaurace jsou kilometry daleko. Nejvíc ze všeho mě štve, že předtím sídlilo ministerstvo asi 10 minut chůze od našeho domu!!
Vstoupím do kanceláře a modlím se, aby šla elektřina. Budova je totiž tak nová, že nemá generátor a naše projektové baterie vyschly. I internet jsme sem museli zavést my, na ministerstvu není prostě nic. Když elektřina jde, probíhá normální jemenský pracovní den. Pracuju na vývoji nového webu, na organizaci Project Board meetingu, na projektových reportech atd. Naše čajvalka mi každé ráno přinese stříbrný tác se šálky, čajem Lipton a konvicí horké vody. To jsem si vyvzdorovala, protože předtím mi nosila příšerně přeslazené tekutiny, u nichž se ani nedalo poznat, co to je. Poctivě jsem je pila, abych neurazila, ale pak jsem požádala svého šéfa o slitování. Čajvalka nemluví anglicky, stejně jako sekretářka, s níž sdílím kancelář. Větší problém je, že většina zaměstnankyň tu chodí zahalená i s hadrem přes obličej, takže je od sebe nemůžu rozeznat. Sekretářka dokonce své černé rukavičky nesundá ani při psaní na počítači. Tuhle mě jedna z nich pozvala na svatbu své sestry, ale bohužel nevím, která z nich to byla...
Když elektřina nejde, čaj nedostanu. Většina zaměstnanců ministerstva postupně vyklidí pole, anebo se shromáždí v chodbách a vesele si povídají. Při výpadku jsme tady bez proudu průměrně 2,5 hodiny a výpadek přichází téměř každé dopoledne. Což je dost hrůza vzhledem k tomu, že ministerští zaměstnanci pracují ( = vyskytují se na ministerstvu) od 8/9 ráno do 13:30 hod. Pak budova náhle utichá až do dalšího dne.
Třikrát týdně zůstávám v práci do 14:15 a pak beru taxík do Starého Města (na půli cesty mezi ministerstvem a naším bytem), kde mám dvě hodiny arabštiny. V Calesu mají dobrý zvyk mít v kuchyňce horký čaj. Hodně si ho osladím a křísím se jím mezi časováním nepravidelných sloves. Prostředí Starého Města má úžasnou atmosféru, přímo do třídy nám zaznívá vyvolávání pouličních prodavačů, troubení aut, volání mešity, vůně kadidla. V pět moje učitelka Ahlam tryskově zmizí ve svém autě, aby v šest už byla jako počestná Jemenka doma. Já to beru procházkou Starým Městem, kde sleduju kluky hrát karty, dědky vysedávat na zápraží a batolala popelit se v prachu.
Z terminálu dababu mi to pak domů trvá tak 45 minut, protože večer je hustý provoz. Dabab je dost nepohodlný, člověk se tam dost mačká, ale na druhou stranu je tam legrace, lidi si povídají, hádají se a tak. Když se dokodrcám domů, modlím se, aby šla elektřina. Umírám hlady, protože jsem za celý den nic pořádného nejedla. U ministerstva nejsou restaurace a v budově nemáme žádnou kuchyňku, kde si ohřát oběd. Navíc místnosti mají prosklené stěny, protože pan ministr chtěl zajistit transparentnost. Takže na mě z vedlejších kanceláří jako na cizinku pořád někdo zírá a je dost nepříjemné v té záplavě zkoumavých pohledů něco jíst. Přežívám na sušenkách.
Doma se se Štěpánem vrhneme na přípravu pořádné večeře, často romanticky při svíčkách. Sám chudák v práci dostává obědy velikosti svačinky, a tak už taky večer poulí oči hlady. Pak píšeme úkoly do arabštiny a biflujeme slovíčka, děláme věci do práce, anebo si pustíme film na kompu. Neděle a středy koukáme na film u Roberta.
V neděli a úterý, kdy arabštinu nemám, přijíždím domů extrémně brzy. Po 2. odpolední už jsem doma. Vrhnu se obvykle do vaření, čímž se zrelaxuju, a pak zapnu komp a pokračuju v práci. Pořád je na projektový web co vylepšovat, pořád jsou další důležité UN reporty na přečtení a emaily na zodpovězení. Takhle pokračuju do chvíle, kdy domů před pátou dorazí Štěpán, a pak spolu zapadáme do výše popsané rutiny.
Sikiho běžný den
Obyčejný den začíná okolo půl čtvrté ráno. Tedy ne že by člověka budil zpěv muezzinů, na ten už jsme si za těch 5 měsíců zvykli, ale někdo v sousedství chová doma psíka, podle hlasu odrostlejší štěně, který nad ránem prozpěvuje spolu s voláním k modlitbě. Na to, že je to pes doma chovaný, usuzujeme z toho, že jej ještě nikdo nevzal kamenem ani nezastřelil, takové věci se tady totiž, pejskaři prominou, dějí. Na rozdíl od kvílení vyvolávačů nás psí vytí spolehlivě probere, zvláště když trvá obvykle půl hodiny. Pak už následuje jen očista a modlitba (modlím se za to, aby ten čokl přestal a tím si uchoval svůj nebohý živůtek a také nerozplemeňoval počet zdechlin v ulici).
Skutečný den začíná okolo půl osmé ráno. Zrána často nejde elektrika, což vytáčí k nepříčetnosti moji nejdražší, neboť si nemůže vyfénovat vlasy. Zaplaťbůh za dobíjecí holící strojek. Snídaně je prostá, jak se na jihoarabskou domácnost sluší – pár kudamů se saudskoarabským mazacím sýrem ze skleničky nebo kornflejky v mléce. Pak pravidelný oblékací rituál, u ženy obohacený o baltó a šátek, aby tolik neprovokovala místňáky, kteří mají tendenci zírat na cokoli, co nevypadá jako černý monolit. A můžeme vyrazit.
Ulice je velice klidná, občas projede nějaké to taxi nebo cisterna s vodou, život začíná až okolo desáté hodiny. Zatím je otevřeno jen pár krámků se zeleninou, dílna opraváře praček a jiné bílé techniky (ta snad nezavírá nikdy a působí jako místní komunitní centrum – vždycky se kolem ní poflakuje spousta chlápků) a malá lokanta/fůlárna na rohu, která vyvařuje snídaně. Na chodníku lze narazit na sedící jednotlivce nebo celé skupinky chlapů, snídající míchaná vajíčka se zeleninou nebo fůl – fazolovou kaši. Žen venku mnoho není, jen v Iran Street se dají potkat Etiopanky a Somálky, zvolna jdoucí do některého z okolních domů uklízet nebo vařit. Ty ctí tradici a nosí černá balta, ale nezakrývají si obličej a šátky, mají – li je vůbec, jsou zpravidla bílé a jen zlehka přehozené okolo hlavy. Do drůbežího řeznictví právě přivezli čerstvou várku kuřat, určených tento den k halal porážce. Inšallah nebudou při rituálním vykrvení příliš trpět.
Slunce už je vysoko na jasné obloze, ale zdaleka nepálí tolik, jako v létě. Ve stínu je dokonce zima a většina místních nosí svetry nebo zimní bundy – to vše přes tradiční taub/galabiu. I Seveřani musí přitvrdit a obstarat si nějaké z místních slušivých sak. Pro turistu je pohled na tradiční jemenský mužský oděv překvapivý – chlap s šátkem na hlavě, v noční košili s dýkou za širokým opaskem a přes to sako. Ale to sako není výsledkem aktuální snahy místňáků o přiblížení se Západu, nosí se tu velmi dlouho, možná v důsledku britské okupace jižní části země.
I já se oděl do tmavomodré manšestrové krásy, protože poskytuje lepší krytí než moderní mikina. Apropos, po pěti měsících už člověk na ulici nebudí skoro žádnou pozornost. Samozřejmě že trhovci ve starém Sana’a na mě občas křiknou „Welcome!“ nebo „Hello!“, protože jim tak velí profesionální instinkt určený k lapání turistů na ta rozkošná orientální bazarová lákadla, ale jinde na ulici jako bych ani nebyl. Zčásti za to mohou mimikry v podobě lokálních kusů oděvu, ale hlavně asi skutečnost, že se pohybujete ve známém prostředí a nepůsobíte tak turisticky vypleskle. Když jdeme spolu s Bohdankou, někdy nás místní zastaví a chtějí si povídat, ale osamocený bělák, který nefotí a neočumuje, není ničím zajímavý.
Většinu dne zabírá dobrovolnická práce – sice neplacená, ale stejná jako jakákoliv jiná moje práce, tzn. zase v kanclu. Přiznám bez mučení, že blíž mám k jemenským členům posádky a to i k pomocnému personálu. Takže si dobře rozumím s guardama, se sekretářkama a uklízečkama. Anglicko-australský personál ve mě hřejivé pocity moc nevyvolává, i přes své halasné projevy náklonnosti, po nichž však ani nečekají upřímnou reakci. Chceme provést reformu policejní práce v Jemenu, tak jaképak copak.
Jednou ze sekretářek je Ula, která si na rodině vymohla vysokoškolské vzdělání a je na mladou Jemenku velice progresivní – je novinářkou na volné noze, chce jet na studijní stáž do zahraničí (pokud ji rodina tentokrát samotnou pustí – předchozí 2 pokusy jí tvrdě zamítli, protože je nepřijatelné, aby neprovdaná žena cestovala sama) a účastní se dobrovolnických aktivit, při nichž se mladí Jemenci setkávají a snaží se o jakousi kulturu v západním stylu, tzn. že diskutují o sociálních a politických otázkách, píší a recitují básně, hraje živá hudba a občas se promítne nějaký zahraniční film. To, co by mladým Čechům žijícím např. v Praze mohlo připadat jako společenské obcování za dob Františka Palackého a Boženy Němcové, je pro místní omladinu jediným druhem nezávislého kulturního vyžití.
V Jemenu nejsou kina, ani divadla, nikdo tu nepořádá koncerty (nebo jen velmi zřídka, etnické a nijak masové), jakýchkoli jiných kulturních akcí je velmi málo a sednout si do hospody a poklábosit si o tom, jací jsou politici blbci, se nedělá. Nejen proto, že tady žádné hospody nejsou, ale prostě proto, že Jemenci nepovažují restaurace za místa vhodná k setkávání tohoto druhu. V restauraci se jí – setkat s přáteli se můžete doma! A i tam se bude hlavně jíst, kátovat a přitom sledovat televize.
Mladí Jemenci v Sana’a se však mění. Rádi společně chodí do nových drahých restaurací a kaváren západního střihu, které se po městě otevírají. Tam sedí, vtipkují, popíjejí kávu, debatují, jedí dorty a čtou zahraniční tisk, zatím většinou odděleně, aby nedošlo k nežádoucímu míšení pohlaví, ale už velmi živě (ano, i skupinky holek). Možná je to jen výstřelek zlaté mládeže, možná ale zárodek budoucí jemenské společnosti, která nebude považovat ženu za pouhou „sestru muže“ (citace z jemenské Ústavy), ale za jeho rovnocennou partnerku, a která bude kriticky nazírat svoji zemi a její elity prizmatem hodnot nejen tradičních a náboženských.
Tohle samozřejmě platí univerzálně, jen si dosaďte libovolný stát a vhodná měřítka. Tak zlé to zase není, podobných kroužků, jako je ten Ulin, existuje celá řada, ale pořád se jedná o dost exkluzivní záležitost. Pochopitelně, že v tradiční muslimské zemi hraje roli komunitního a kulturně – společenského centra hlavně mešita, ale odtud moderní vítr bohužel nevane.
Po tvrdé práci tvrdá zábava, vlastně oběd. Vaří etiopská kuchařka Sabah, což znamená arabsky „ráno“ (a jméno k ní sedí, je milá jako letní slunečné ráno na louce u lesa) a vaří setsakra chutnou směs jemenské a etiopské kuchyně. To znamená několik druhů jídel a příloh najednou s rozličným kořením, ale nekompromisně vždy s čerstvou chilli papričkou. Oba druhy kuchyně jsou v zásadě hodně prosté, žádné složité omáčky nebo knedle nedejbože, jen základní ingredience a jednoduché způsoby přípravy, vždycky s delikátní kombinací chutí. Člověku pak nevadí ani přemíra fazolí nebo trošku ostřejší dojezd.
Ani v tuto roční dobu není problém sehnat v Jemenu všechny potraviny čerstvé – řeznictví jsou na každém rohu a pořídit se dá jakýkoliv druh masa ještě teplého. Tedy kromě vepřového, pochopitelně. Zeleniny je široký výběr, jen ta kořenová, klasicky česká polívková, není příliš v oblibě asi proto, že Jemenci umění polévek moc nepropadli. Zato jsou populární různé druhy trav, listů a řapíků, které jsou používány nikoli jako přízdoba, ale jako základ jídla. Chudší je výběr v segmentu mléčných výrobků, proto také Sabah z těchhle drahých a dovozových věcí skoro nevaří. Pozn.: Diano, o jídle budeme muset udělat samostatný seriál.
Přejezd z okraje Sana’a do samého centra na lekci arabštiny je záležitost na půl hodiny. Tedy taxíkem a částečně volnou chůzí. Dababem by to bylo na tři čtvrtě. Město je odpoledne spíš vylidněno, protože se drží místní obdoba siesty. Řítíme se po bývalé ranveji letiště okolo Sálehovy mešity a z rádia řve egyptpop (pozná se to podle výskytu slova „habibi“ téměř v každé větě). Taxikáři jsou fajn a občas ocení tu zlomkovou arabštinu, kterou na ně bělák promluví, nabídkou kátu z pytlíku.
Když člověka spolkne Staré Město, jakoby vplul na stránky pohádek Tisíce a jedné noci. Jsem tam skoro denně, takže už mě to tolik neohromuje, ale ta prastará orientální atmosféra je neuvěřitelná. A vůbec nevadí, že z historických domů zapsaných na seznamu Světového kulturního dědictví UNESCO visí neorganicky kabely od satelitů a různě trčí trubky rozvádějící vodu. V jednom z těch dortově vyhlížejících skvostů sídlí i jazyková škola CALES, což je Centrum pro arabský jazyk a východní studia. Adil, můj učitel, po 8 hodinách učení a odpolední modlitbě už lehce uondaný, pak hledá způsob, jak mi nalít do hlavy něco z rodného jazyka. Věru to nemá lehké.
Cesta z centra zpátky na Haddu trvá dvojnásobek doby. Protože není kam spěchat, je lepší použít dabab. Hlavní tahy jsou po šesté hodině naprosto ucpané, k čemuž nepřispívá ani to, že na větších křižovatkách řídí provoz místní dopraváci. Na město padla tma, ale jinak je všude živo víc, než kdykoli jindy během dne. Rušno bude až do nočních hodin. To má jistě své kouzlo, ale většina města není příliš vzhledná, aby se jím dalo večer procházet. Staré Sana’a je samozřejmě pravým opakem, ale přiláká spíše turistu, než někoho, kdo jej zná. Mimochodem, není výjimkou natrefit na Jemence – obyvatele Sana’a, který ve starém Sana’a nikdy nebyl.
Večery v Jemenu nenabízejí mnoho variant vyžití. Když je čas a jde elektřina, pustíme nějaký film, zakoupený v některém z krámků s DVD, jichž je všude požehnaně. Většina DVD jsou nelegální kopie v přepočtu za 30 CZK. Na některých je vidět, že jsou staženy z Internetu, u novějších filmů je lepší počkat, až vyjdou na DVD, protože vám nikdo nezaručí, že stažený film bude v koukatelné kvalitě (tzn. že nepůjde o nahrávku digitální kamerou z ruského kina, jako se mi stalo v případě nového Tarantinova opusu Hanebný pancharti). Existuje tu kolem nelegálních kopií celý byznys, dokonce jsou vydávány číslované série DVD po sedmi filmech na jednom, tématicky řazené.
Mno a pak konečně postel...
